Korejskou lidovou demokratickou republiku, rozlohou zvící zhruba plochu bývalé ČSSR, ovšem o 23 milionech obyvatelích, čeká-po pohřbu státníka Kim Čong-ila 28.12.2011 -a nástupu jeho syna, Kim Čong-una- vstup do nového století.

Prvním lednem totiž začíná 101. rok éry čučche, specifického politicko-výrobního symbolu “spoléhání se na vlastní síly”, který Korejce už drahnou dobu provází. Připomeňme si, že říše Čoson  existovala už zhruba v letech 4.270 před začátkem křesťanského letopočtu, ale záhy podléhala cizím nájezdníkům, což bylo realitou po staletí, ale zejména ve 20. století, kdy byla pod tvrdou okupační správou Japonců (jako ostatně celý Korejský poloostrov).

V létě 1945 se i zde rozhořela “zatím zamlčovaná” japonsko-sovětská válka, kdy Stalin skutečně vyhlásil válku Japonsku, a uskutečnil desanty na Korejském poloostrově, se snahou udržet Le Pérousův průliv ve vlivu SSSR. Průliv je severně od Hokkaidó (a jižně Sachalinu), a Američané, aby se vyhnuli větší konfrontaci v oblasti po válce v Evropě, vyřešili japonský “problém” Hirošimou a Nagasaki. Po “atomové nadílce”  následovala kapitulace císaře Hirohita, a po ní, se zpožděním zhruba dvou týdnů, i kapitulace japonských jednotek v Koreji.

Vítězné mocnosti, U.S.A. a SSSR si Koreu rozdělili známou 38. rovnoběžkou, a zavedli okupační správy. Sověti navíc zahájili import korejské (stalinistické) inteligence do své části Koreje, složené z etnických Korejců, kteří se narodili v Rusku, nebo SSSR. Důvodem bylo to, že ve zhruba dvacetimilionovém korejském národě, který obýval poloostrov, bylo ke konci II. světové války všehovšudy dva tisíce absolventů vysokých škol. Národní inteligence neexistovala, nebo byla Japonci vyhubena. Tak se v Pchongjangu ocitl i velitel  praporu Kim Ir Sen z Chabarovské oblasti, i jeho syn, narozený roku 1941 v ruském vojenském ležení, Kim Čong-il Stalinistická inteligence přirozeně pronikla i na jih, a získávala vliv, což bylo jedním z důvodů vyhlášení Korejské republiky 15.8.1948 v americkém pásmu, a Stalinovy reakce, vyhlášení KLDR o tři týdny později, 9.9.1948. Země spěla ke konfliktu, který vypukl v červnu 1950, kdy sever zaútočil na jih. Rada bezpečnosti, která se věcí zabývala, agresi odsoudila a vyslala do oblasti vojska 23 zemí (včetně například Etiopie).

Sověti tomu sice vetováním mohli zabránit, ale delegát SSSR,  bývalý velvyslanec v Tokiu J.Malik, se nesměl zasedání RB OSN účastnit, protože Rusové principiálně nesouhlasili s tím, že Tchaj-wan, jako zakládající člen OSN, seděl v Radě bezpečnosti “za Čínu”, kterou přirozeně, vyjma Formosy, nezastupoval. Tříletý konflikt, v němž dominovala vojska KLDR, SSSR a Číny (zhruba milion  čínských “dobrovolníků”) skončil smrtí pro více než milion Korejců, celá země byla v rozvalinách.

Příměří v Pchanmudžonu a vybudování demilitarizované zóny mezi jihem a severem pak v roce 1953 odstartovalo odstředivé tendence obou částí rozděleného národa. KLDR byla do roku 1970-1973 chápána jako asijský tygr, a dynamika jejího růstu nezaostávala- v mnohém- za Japonskem. Změnu přinesla až pingpongová diplomacie ČLR-USA, ale zejména ropná krize na Středním východě po válce Jom Kippur, která znamenala zdražení vstupů do ekonomiky (země tehdy potřebovala 25.000 barelů ropy denně). Krizi a implozi hospodářství sice zachraňovaly spřátelené země RVHP a Jugoslávie, avšak se zánikem tohoto trhu pád ekonomiky pokračoval. KLDR nikdy neměla  běžný přístup k zahraničním úvěrům. Prvotním důvodem byla neexistence veřejných statistik, druhotným embargo, do kterého se po roce 1953 dostala.

Nicméně, země nenásledovala “kulturní revoluci” ČLR a vydala se na cestu budování autochtonní socialistické společnosti. Dřívější pomoc SSSR dnes nahrazuje Čína, které v podstatě velmi vyhovuje rozdělení Korejského poloostrova, neboť potíže Soulu s Pchongjangem se dají přirovnat k obtížím Pekingu s Tibetem. V oblasti jsou také největší vojenské síly: nejsilnější armáda světa- čínská, a čtvrtá nejsilnější armáda světa, armáda KLDR. Zbrojní program KLDR je ambiciózní avšak marginální (stav a útržba techniky vs. náklady), stejně jako hypotetické “dolety” raket Taedong. Armáda ovšem byla, je a bude nejdůležitější složkou severokorejské společnosti, spolu se stranou, kterou vedou vnuci těch vůdců, kterými se kdysi obklopil Kim Ir-sen, nebo- kterými byl obklopen.

Ani v současné době “pokroku” po čínském  “kapitalistickém vzoru s komunistickou stranou v čele” nelze očekávat, že by monolit moci byl  v zásadě rozrušen, zvláště, když průměrná délka  základní vojenské služby  v zemi je 5-12 let, a řadu let si v armádě odslouží (nebo v jiných složkách) také většina žen. Jižní Korea se tváří, že problém severu neexistuje (sever je  v tomto století prý dožene a obě ekonomiky splynou) a nebojí se ani jaderných zbraní, s nimiž ostatně Jihokorejci sami kdysi začínali, než jim to Spojené státy- vymluvily.

Nástupnictví v Kimově linii je věcí (v orientálních despociích) zcela běžnou, vnitřní opozice v zemi neexistuje, a největším nepřítelem je hlad, na který úmíraly jen v 90. letech statisíce osob ročně. Lístkový systém sice zaručuje stejné denní dávky, jako v 18. století (nečištěné rýže a zrní, 550g na osobu a den), to ovšem nestačí. A tak největším nepřítelem totalitního režimu (jiný si ale Severokorejci stěží umějí představit) je a zůstane nedosycenost. Nikoli vyložený hlad, ale nouze, způsobená samotnou přírodou. A jen příroda, běh dějin přirozenou cestou, může obě části uměle rozděleného národa, jednou opět-sjednotit. V Novém “roce  101″ nové stoleté éry “čučche” to však – raději-neočekávejme..

Autor: Herbert Stavinoha