Na lavici posměvačů nesedá… to dobře známe už z prvního biblického žalmu, muž bohabojný, moudrý a především ten, který touží po blaženém stavu – se prostě lavici posměvačů vyhne, stejně jako cestám hříšníků a radám bezbožníků. Zato s potěšením dnem i nocí hloubá v Hospodinově zákoně. To mu zajišťuje zdar a stabilitu v životě, na rozdíl od osudu svévolníků, plev hnaných větrem, směřujících k záhubě.

Že existuje humor zlý, škodolibý a zákeřný – to dobře věděli už dávní autoři biblických textů. A varovali před oddáváním se této chytlavé nízké vášni, která si vždycky najde dost příznivců i obětí. Nicméně ani ten nejnepovedenější a nejurážlivější vtip je nedovedl k tomu, aby humor zavrhli jako celek, naopak při troše bystrosti rozpoznáváme, jak často se k němu sami uchylovali, kolik ostrého humoru používali proroci, jak vtipně se uměl vyjádřit a tnout do živého Ježíš… Protože dobrý vtip je mnohdy účinnější nástroj než tisíce pouček, umí nastavit zrcadlo, dovolí nám uvidět se (situaci) jinak, nově, jak sami nedokážeme nebo nechceme – a to někdy bohatě stačí. Může zabolet, pokud se dotkne citlivého místa. Dobrý vtip od špatného nepoznáme podle toho, zda může někoho ranit. Bible zná bolest k užitku a bolest k smrti.

A není vždy úplně snadné rozeznat, odkud vítr vane (a vlastně to ani není to nejdůležitější). Zda zjevného posměváčka neposlal sám Hospodin, aby svého služebníka pokáral, uvedl k sebezpytování, nápravě… Druhá kniha Samuelova v 16. kapitole zachycuje, řekli bychom, přímo ukázkového zákeřného zlolajníka. Přesto nás král David překvapuje svým téměř až shovívavým postojem k němu. Vynořuje se v okamžik jeho těžké životní zkoušky; syn Abšalom se vzbouřil proti němu, strhl na sebe celé království a David musí s družinou věrných prchat, aby zachránil holý život. To samo muselo být dost těžké k unesení a teď se k tomu ještě přidá tento Šimeí, háže po Davidovi šutry, nazývá ho vrahem a ničemníkem, posílá někam… Davidovi průvodci se hned chtějí na toho „mrtvého psa“ vrhnout. Jenže on je zaráží. A s velikým podivem čteme, že sám považuje Šimeího za poslaného Bohem. Tedy uvažuje úplně jinak než ti, kteří jej doprovází. Počítá s Partnerem, který se do jeho života vkládá – a to i skrze tuto snad ubohou zlomyslnou figuru, která se nezmůže na nic lepšího, než se obořovat na člověka, až když se dostane do nouze… David se dostal do krizové sitace a je zcela zjevné, že za nejdůležitější považuje řešit ji s Hospodinem. A skutečnost je taková, že má co řešit.

David rozhodně nebyl bezproblémový panovník. Ve zkratce se dá říct, že svůj odpor u Abšaloma si tak trochu (nebo hodně) vysloužil sám (vztahy k dětem, které měl s různými ženami, nevyřešenou křivdou). U Davida můžeme sledovat, jak se potýká se všemožnými pokušeními a nevychází z toho vždycky s čistým štítem. Je to prostý člověk, který se během svého života dostane k obrovské moci. Neustojí to vždycky dobře. Co mu ale vždycky zůstane, je nezlomná víra v Boha, ochota nechat se jím poučit, korigovat. A to i v té nejkrizovější situaci.

A tak se David proslaví jako král–kajícník. A to není málo. Položil základ dynastii králů „podle Božího srdce“. Když se proviní proti Uriášovi a vzápětí přichází Nátan se svým zdrcujícím proroctvím, David ho ve své moci nezašlape do země. Neoboří se na proroka, který si dovolil zaútočit na Bohem vyvoleného krále, nezatváří se jak u vytržení, aby si sám naprorokoval, že jemu – jedinému výjimečnému – je dovoleno brát si ženy, jak se mu zamane, a ostatní holt mají smůlu… David činí pokání… a můžeme pochybovat, jak moc se mu podaří jít do sebe, když při jiné zkoušce zase selže – ale tento precedens už tu navěky bude. Přesto, že David bude nadále nádobou křehkou, v kritický okamžik se zachová dobře, statečně a sebekriticky se podívá na svou vlastní vinu, hledá nápravu a neodvrací se od Ruky, která ho koriguje – a to rozhodně není málo. To stojí biblickým autorům za zaznamenání, to je důvod k uchovávání Davida–Božího miláčka v kolektivní paměti národa. Chvalozpěv na krále má mnohé trhliny, kdy Davidova aureola povážlivě hasne. Není to bezchybnost, co činí Davida výjimečným. Je to jeho živá a nezlomná víra v Boha, ochota nechat se jím vést, formovat…

A při tom sebezpytování jakoby David bral na milost i posměváčka Šimeího. Nebo mu spíš  odmítne věnovat svou pozornost víc než je zdrávo. Ví, že v daný okamžik je Šimeí jen vedlejší figurou, nemá cenu se zaobírat jím, dokonce by ho to mohlo svést na scestí. Nedá se říct, že by si David Šimeího nějak vážil, že by ho vnímal jako Božího vyslance v pravém slova smyslu, ostatně to se projeví i při předávání království Šalamounovi. Ale proč se teď zaobírat bzukotem komára, když ho tíží mnohem větší balvan; nakonec i tak nízkého člověka si Hospodin může použít a David moc dobře ví, že nemá smysl se hojit na jednom ubožákovi, když musí řešit krizi, ke které sám svou vinou přispěl.

David se netřese o svoje ego. Dělá asi hromadu chyb, ale umí se pokořit. Ostatně jeho žalmy jsou toho dokladem. A to je předobrý základ, vzor.

Pokládá stavební kameny království, které nebude dávat prostor ješitným despotům, co nesnesou jediný vtípek na svou osobu. To království nebude postavené na hrůze a zastrašování. Nebude v něm zakázáno hrát, zpívat a pevně věřím, že ani malovat karikatury. Vždyť sami proroci je malovali, i když „jen“ slovy, životem, činy – a jejich performance měly nějakou váhu!

Základy toho království byly dávno položeny, je na nás, jestli a jak na nich budeme stavět. Ježíš to ve své době vystihl velice dobře: Království Boží je mezi vámi. Není v nedozírných dálavách, nemá smysl mesiášské království vyhlížet jako cosi pohádkového, ať už v daleké či blízké budoucnosti. Království Boží je všude tam, kde lidé ve svých srdcích respektují Krále, znají Ho, řídí se jeho principy, uvádí je v život všude kolem sebe. Království Boží začíná a může se šířit jen v lidských srdcích, skrze ně. Nelze ustanovit svrchu, silou. Jeho podstata stojí na zásadách a hodnotách, které v něm fungují, ta toužebně očekávaná blaženost je až důsledek.

Dnes je velkou módou vysmívat se tzv. židokřesťanským hodnotám naší civilizace. Moderní společnost se už cítí nad nimi býti povznesená, aniž by vnímala dosah toho dědictví, které díky svým kořenům nevědomky přijímá. Při pohledu na to, čeho všeho tato civilizace byla (a je) schopná, se možná ani není úplně co divit. Těch přešlapů, nechtěných i chladnokrevně promyšlených, jsou dějiny i současnost plné. Stejně jako jich byl plný život krále Davida. V tom se nelišíme, i těch posměváčků typu Šimeí, kteří mají radost z pádu vlastního krále (civilizace), cítí zadostiučinění, když si můžou přihodit šutrem, se najde dost a dost. Možná se nám ale příliš nedostává té základní ingredience, ke které se David během svého krkolomného života horko těžko propracovával, ale která nakonec jeho život okořenila tak, že byl přes všechny přešlapy a hořkosti poživatelný.  A která ho vždy znova stavěla na zdravý základ, vracela mu soudnost, ujasňovala mu jeho objektivní místo ve vesmíru. Kterou už bibličtí autoři rozpoznali jako životadárnou, a Davidův život proto ocenili jako pravzor hodný následování. Pokání.