Ano i tak, by mohla začít pohádka o spanilé princezně Ahmedě a jejím muži bisexuálovi Kohnovi.

Víte, vždycky jsem nerad chodil do M18, bál jsem se, že všichni jsou více židé než já, že více vědí o judaismu než já, smířil jsem se sám se sebou a pochopil jsem, že krása člověka spočívá v tom, jestli umí (ne že bych to uměl) pohladit hezky svou partnerku po vlasech, bez nutkání a pocitu, že by něco očekával zpět, o tom, zda ta úžasná partnerka mu koupí třeba Romadur, i když zapáchající sýry nesnáší, o tom, jestli umí spolu překonat i chvíle kdy se jim nedaří a mají jen jeden druhého.

Ahmeda byla krásná a Kohn ji podváděl občas s Adamem B. Bartošem – Adam měl totiž hrozně krásný zadeček a přiznal se Kohnovi, že je homosexuál. Z tohoto vyjádření, které mi Kohn vyprávěl jsem pochopil, že nezáleží jestli mediálně vystupujeme pro nebo proti, ale jakou toleranci umíme vůči jiným lidem vyjádřit. Následně přišla sprcha z Konve, která tvrdila: Adame to teda ne! Neblázni, Kohn je přece žid a ty nemůžeš píchat židy.

Adam se zastyděl, popřel svou homosexualitu a napsal projev, který by i Adolfovi postavil nejenom knírek směrem vzhůru. Konev, která se ubíjela v nespokojeném životě a měla potřebu vyvolávat nenávist vůči smíšenému manželství se taky zamilovala do Adama, jež byl původem muslim.

Pochopil jsem z jejich vyprávění, že ty nejortodoxnější židé, jsou vlastně konvertité, ti islamisté, jsou vlastně lidé, jež mají prázdný život a svůj strach obalili nenávistí a není podstatné vůči komu a čemu, ale chybí jim láska. Až příště potkáte Adama nebo Konev, neházejte vajíčka, pohlaďte je prosím po vlasech a darujte jim rozleželý Romadur.

Slunce v duši!