Zdroj: wikipedia.org

V dnešním čtení se asi každý zastaví u všech těch zdánlivě non-kóšer detailů ohledně příběhu, kterak Jaakov ke svému prvorozenství přišel.

Toto téma ale rozebírat nechci. Protože, abych se nezbláznil z určitého  argumentačního machiavelismu našich komentátorů, chci věřit jen dvěma doložitelným skutečnostem.  Když se mláďata potískala v maminčině bříšku, zaskočila si paní Rivka na poradu s Nebesy a tam jí bylo všechno tak jako tak sděleno. Takže ten zbytek je pak už jen spojení dolní a vyšší cesty. Pravda, kdoví zda šťastné.

Druhým očividným dokladem je právě to obrovské množství komentářů usilujících o Jaakovovu rehabilitaci. (Od zjednodušujícího: „Plnil jen micvu úcty k rodičům“, až k pokusům vysvětlit text tóry po vrstvách vysvětlením,  že  Jaakov vlastně tátovi říká: „To jsem já, zatímco Ezau je tvůj prvorozený“ – jakoby přes pomlčku Anochi – Esau bechorecha (gn 27:19), až po skoro hrůzu budící tiché Jicchakovo varování: Teď máš synku ruce lovce!!“ neboli Hlas jest Jaakovův, ale ruce tyto ruce Ezau (v. 22), které ale zároveň otvírá nádherný vějíř lidskosti: vím – toleruji, ale varuji –  protože respektuji i vyšší princip.

Proto pak později, podíváme-li se na Jicchakova požehnání oběma jeho synům, po dojemném Ezauově pláči: Copak máš jen jedno jediné požehnání, tati? Požehnej i mně, prosím, táto .. (v. 38) nemůžeme přehlédnout důležitý detail (ostatně důvěrně ho známe už proto, že ty texty vyslovujeme při rozlučce se šábesem – a nejen tam): Jiten lecha … (Dejž tobě…). Jicchak nežehná přímo, tak jako Esauovi, ale formuluje: Dejž tobě, Sladký a vznešený (pokud uzná za vhodné) rosy a tučnosti … Jakoby  to přeci jen svěřil spíš Nebesům, která takhle rozhodla již v placentě.

Nechci do toho vrtat, protože nechci věřit věroučným řešením, a zároveň nejsem slepý, abych neviděl, že se s námi tóra prostě nemazlí. Jsme pořád jenom lidi. Před vyvolením i po něm.  A těžko překročíme svůj stín. Jicchak, když nastane hlad, taky odchází za chlebem do ekonomického azylu, a chová se stejně jako jeho otec – Abraham. Maličko poupraví pravdu o své choti. A pak spolu „laškují, pohrávají“… A na druhou stranu, opět zažívá handrkování o studny, a přesto kope, a vrací jim to samé jméno, které jim dal otec. I oni byli jen lidi, než v určitém okamžiku došli k objevu – poznání. Z toho plyne, že si Sladký požehnaný prostě nějakým způsobem tenhle živočišný druh oblíbil. Že pokud si někoho z lidí vybere, nevybírá si žádnou ikonu ani svatouška, ale prostě člověka s chlupama i bez chlupů, to podle ustrojení, které mu bylo dáno.

A to je přesně ten moment, který mne letos na parašat Toldot vzrušuje. Ten výběr Sladkého požehnaného při zachování možnosti volby!! A proto mne taky zaujaly detaily prodeje prvorozenství.  Je ke koupi? Tak jako býval ve středověku ke koupi křest (vlastně mikve v rámci jiného klubu), až z toho byly dokonce takové ostudy, že se přišlo na to, že „sociálně slabý“ a možná i „nepřizpůsobivý“ žídek nakoupil křest hned třikrát. – Odpověď je jednoznačná. Ke koupi není. To (možná) potvrzuje právě praotec Jicchak tím, že ono prvorozenecké požehnání Jaakovovi opatrnější formulací jiten lecha přeci jen zavěsí do náruče Toho, kdo si  člověka vybírá.

Ke koupi tedy nebude. Ale jak vidno, na prodej dost možná ano. Stačí ho jen namísto jeho výjimečné neopakovatelnosti podcenit, jako se to přihodilo Esauovi, anebo „zezbožnit“ (kde B*h v kořeni toho slova rozhodně není!), jako se to tu a tam děje – přinejmenším pocitově – českým konvertitům. Připustíme-li, že konverze, neboli gijur je vlastně vstup mezi „prvorozené Toho, jenž si vybírá obyčejné lidi, pro jejich obyčejnost a přitom neobyčejnou lidskost“.

Jasně že chápou, že jejich připravenost (jakousi náboženskou maturitu) musí posoudit tři svědkové – tedy bejt din… Jasně, že chápou, že náklady na takové setkání je nutné uhradit… Jasně že chápou, že to napoprvé nemusí klapnout, vždyť i Naomi varovala Rut třikrát.

Co ale nechápou, je skutečnost, proč se na ně chodí a jezdí dívat lidé, které nikdy neviděli a kteří nikdy neviděli je, neznají se a kolikrát ani vzájemně neovládají své mateřské jazyky! Co tedy vlastně posuzují a proč jezdí? A berou si za své „zasedání“ nějaké finance dokonce i v domácích obcích? Tam, kde jsou cestovní a další náklady v podstatě jenom ve výši jízdenky na metro, kávy a dvou chlebíčků? Jetro i Rut se se „svými“ lidmi znali a také jejich okolí znalo je. To bylo zatraceně o jiném!

A navíc, jak čteme v paraši, člověka si vybírá Sladký požehnaný. Bejt din je jenom jakousi maturitní komisí. Pokud dojíždí zdaleka, tak se vlastně jeho „zasedáními“ dokonce i snižuje  zdejší tuzemská občina, která (ať už poctivě zbožná anebo jen tak méně) sama  sebe shazuje coby halachicky nesvéprávnou…  To se ten adept dostatečně neprojeví svému učiteli a rebbe? A také samotné komunitě? A nedej příroda, aby k takovéhle „posudkové komisi“ došlo právě v době bezprostředně po čtení a studiu naší dnešní paraši. To by pak jeden lehko nabyl dojmu, že celý bejt din, je maličko jako Ezau: Jedl a pil, vstal a odešel a tak pohrdl prvorozenstvím … (gn 25:34)

A jak pak takovému uchazeči o gijur vysvětlit, že po všech peripetiích s masem a jídelnami uprostřed slovutné Prahy, po všech nejen dobře myšlených ale také (někdy i proti vůli obšťastňovaných) tvrdě vyžadovaných seznamech jedlého zboží, by mohlo  jít i při „otvírání náruče“ vlastně také jenom o boj o patřičný štempl. Kdo tě konvertoval? Aha. (A několik mnohovýznamových teček :o)

Ale i v tomto duchu je naše paraša inspirativní. To co „nějak“ působí, nemusí být pravda, právě protože jsme jen křehcí člověci. Třeba Rivka „nešvindluje“ a Jaakov skutečně říká, to co uvádějí komentáře, a stejně tak i „maturity konvertitů“ mají daleko více lásky, než jak to „působit“ může. Komise je srdečná, protože jsme všichni jedna velká rodina, důvěřuje rebbemu a učiteli stejně bezmezně jako jeho žáci/ konvertité, a tradice si prostě tuto malou slavnost vyžaduje. A všichni bez výjimky se s tím ztotožňují. Právě proto, že prvorozenství není ke koupi, ale jenom na prodej…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

4 Komentářů

  1. mar.se
    23.11.2011 – 26 Heshvan 5772 v 23:35 — Odpovědět

    Už si to úplně přesně nepamatuju.. .. kdysi jsme tu někde měli diskusní fórum a děsně jsme se tam hádali a místy i uráželi nebo se uráželi.. Moderátor napsal tehdy takovou vstupní formulku „Prohlašuji, že jsem nábožensky (??? – nevím už přesně) dospělý/á a uvědomuji si, že se vstupem do diskuze mohu zranit.“

    S tím gijurem je to podobné. Člověk by měl podepsat podobné prohlášení před každým zásadním rozhodnutím. Jedna stránka věci je vztah člověka ke Stvořiteli. To je intimní záležitost a nikomu do toho nic není. Ani Bejt Dinu. Pokud jim to nebudu chtít sama říct.
    Druhá stránka věci je papírování čili administrativa. To je už záležitost čistě lidská.. .. a ani to „razítko“ bych tak úplně nezlehčovala. (Ono i partnerství se dá žít „na psí knížku“ a přesto nikdo nezpochybňuje institut manželství jako takový..)
    A protože pořádek musí bejt, nemám nějak problém s tím, že JE něco jako „maturita“.. že to cosi stojí.. že rabíni jezdí zdaleka a vyptávají se..
    Vzájemná neznalost mateřských jazyků taky nikoho nemusí urážet – jednak je to impuls pro učení se (a pro ten fakt – být člověkem víckrát než jen jednou to stojí za to!) a jednak – zážitek porozumění si i přes zdánlivou bariéru je víc než povzbuzující.

    Náhody neexistují.. A všechno, všechno, co se nám děje jsou jen zkoušky. (Říká se, že po zkouškách skrze utrpení a chudobu přicházejí zkoušky skrze bohatství a ty prý jsou mnohem, mnohem těžší).

    Nicméně.. přes tohle všechno.. anebo pro tohle všechno.. člověk vstupuje do určitého vztahu.
    S jasným a zřetelným vědomím odpovědnosti. A zejména i důvěry k někomu nebo v něco.

    To, že někomu nebo něčemu důvěřuju, nečiní ho zodpovědným za to, jak se cítím.

    Ani jidiškajt, ani Sladký požehnaný, ani jakýkoliv jiný člověk.. jen já sám/sama rozhoduju: budu dnes veselá nebo smutná, budu na lidi prskat, ječet nebo se usmívat..

    Jisté je, že jidiškajt tvoří pro nějakou tu člověčí stabilitu docela solidní rámec..

    A tak nakonec bude asi nedůležité, jak se rabíni usnesou, jestli uchazeč může do mikve teď anebo to ještě necháme.. co kdyby si to ještě rozmyslel.. Jednou, třikrát nebo osmkrát.. (Neustále si cosi žbrblají mezi sebou hebrejsky… rozesmátýma očima pokukují po člověku, vypadají, jakoby vymýšleli zvlášť zapeklitou otázku z halachy nebo z historie..

    Člověka si vybírá Sladký Požehnaný.. a Jemu lze velmi, velmi s lehkým srdcem odpovídat: „budu Ti tím kým budeš chtít, abych byl – tedy zejména sám sebou tak, jak to umím nejlíp..“

    0
    0
  2. Jarmila
    25.11.2011 – 28 Heshvan 5772 v 13:42 — Odpovědět

    Ad konverze/
    Konverze je vážná věc. Je jakýmsi aktem znovuzrození a musí jí předcházet mnoho zkoušek a dlouhé zrání. Je to velmi vážné rozhodnutí.
    Kdykoliv se otevře debata na toto téma, vyvstanou mi před očima slova
    moudrého člověka – rabína prof. PhDr. Richarda Federa, která pronášel
    k těm, kteří měli v úmyslu konvertovat: “Nedělejte to, staré přátele ztratíte a nové nezískáte. Kdyby to byla vůle Boží, abyste byl židem, tak už byste se jako žid narodil.”
    Myslím si, že za zamyšlení jeho slova určitě stojí.

    0
    0
  3. mar.se
    25.11.2011 – 28 Heshvan 5772 v 16:52 — Odpovědět

    :-D :-D .. K zamyšlení ano, nikoli však k jednoznačnému přitakání. Ctěný rebbe nemohl vzhledem ke svému postavení mluvit jinak. Jeho povinností bylo uchazečům o konverzi oponovat. Ne proto, aby je všechny odradil, ale proto, aby vyzkoušel jejich srdce.
    Na tyto věty existují jednoduché odpovědi. Ta první prostě není pravdivá (mám vyzkoušené).
    A ta druhá? Vy máte pocit, že Sladký požehnaný lidem cestu nějak zvlášť usnadňuje? Málokdy. Obvykle nám klade do cesty takové překážky a situace, na kterých si musíme hrábnout na dno. A jen díky tomu máme šanci zjistit, co všechno jsme schopni překonat..

    0
    0
  4. Jarmila
    26.11.2011 – 29 Heshvan 5772 v 00:08 — Odpovědět

    Já slovům rabína Federa samozřejmě rozumím. Aby se předešlo zištné či neupřímné konverzi má přijetí podobu spíš odstrašující, aby se vyzkoušelo odhodlání kandidáta. Dalším důvodem jeho “opatrnosti” mohla být i potřeba
    jistoty, že si je budoucí konvertita plně vědom těžkého úkolu, který čeká nejen jeho, ale i jeho rodinu: že kromě náboženství a kulturního dědictví na sebe bere i tíhu minulosti a riziko budoucího pronásledování.
    Snad mu šlo i o to, aby odhalil pravý důvod – to, co se tak těžko vysvětluje:
    “Proč se člověk ke konverzi odhodlal?” Prý bývají případy, že lidé v této otázce nemají jasno a svoje rozhodnutí vysvětlují např. i slovy: “To
    ví snad jen On (Nejvyšší)…” (?!)

    Ano, mnohdy jsou nám kladeny do cesty mnohé překážky, ale obvykle si nepamatujeme, že těžkosti často sami zveme do svého života. Já v nich spatřuji sled lekcí, které je nutno prožít, abych pochopila. Jsem student
    denního studia v nefurmální škole zvané “život” a dokud jsem naživu, mám
    se co učit :o)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Výbor OSN odsoudil Sýrii, ta to považuje za vyhlášení války

Další článek

Humanitárně poškození Palestinci a více živých Izraelců