Brno, Gorkého 3. Někdy v letech, kdy už jsem kulisákem u Mrštíků, v jedenáct hodin ráno. U dveří měšťanského bytu, kde smím být na privátě, drnčí zvonek. Nedobrá hodina, nedobrý zvuk. „Kašli na to, spi dál, já to vyřídím…“, říkám tělíčku vrnícímu vedle v duchnách. Nějaké prádlo alespoň na boky a jde se otevřít. Ve dveřích pán.
„Dobrý den. Sháníte někoho?“ Pán se představí, jméno mi nic neříká, ani ho příliš nezavnímám, a ptá se , jestli jsem. Respektive jestli jsem Haidler. Nezapírám.
„Potřebuji s vámi mluvit.“
„Tak pojďte dál.“
„Rád bych to vyřídil tady.“
Maminka mne učívala, že mezi dveřmi se nic neřeší, protože kromě půjčky dvou vajec anebo špetky soli se většinou ani nevyřeší.
„Ale neblázněte, potřebuju si dát kafe. A mezi dveřma se nic neřeší. Dáte si taky? Aha pardon. Vy kafe nepijete, že, tam u vás.“
Pán maličko znejistí.
„Hele, jestli jste mi přišel vyprávět, že se pámbu jmenuje Jehova, tak vám udělám jen čaj. Bylinkovej….“
Po určitém váhání tedy vstupuje ten pán dovnitř. Nevedu ho ale dál než do kuchyně. Měšťanské byty z přelomu 19. a 20. století si hrály tak trochu na byty šlechty, a proto se v nich jednotlivé místnosti navlékají na centrální osu jako korálky. Naše návštěva tudíž, ještě než se posadí ke „kafi“, vidí až dozadu do cimérky, odkud jsem polonahej vylezl. Patrně sejmul, že v pelechu ještě někdo leží.
Meju si ruce pak i rituálně a dooblékám se. Pán se mi nelíbí, ale když už je v baráku, pár minut mu věnuji.
„Sháním Milana Ohniska“, vypadne z něj nakonec. (Ano, Milan s námi večer pařil, měl tu spát, ale nakonec dostal nějakou chandru a v noci vypadl ven. Později také spolu na základě popisu toho týpka dáváme dohromady to nezavnímané jméno – Veselý. Kpt. Veselý)
„Aha. A proč? Tady ho neseženete. Něco mu potřebujete?“
Pán nic kloudného neodpoví, jen se znovu kouká směrem k ložnici. Zalévám si kafe.
„Hele, jestli Milana sháníte, stačí říct, kdo jste a co mu potřebujete. A až se mi ozve, já mu to vyřídím.“
„Opravdu tu není?“
„Doprčic, co by tu dělal? Kdyby tu byl, tak vám ho zavolám!“
„No, tak já zase asi půjdu…“ utrousí maličko zklamaně ten podivín. A další pohled směrem k ložnici. (Začíná mne nebetyčně štvát, tenhle odrzlý moula. A možná se i maličko orientuju. To nebude nikdo z Milanových pseudo-intelektuálních přátel.)
„Půjde se vám líp, když se tam podíváte? Ale varuju vás.“ (Myslím na to, až uvidí rozespalou a po včerejšku nepříliš esteticky opuchlou baculatou Míšu v bohémské kocovině.)
Oči se rozsvítily.
„Skříně, vanu, záchod a balkon budete chtít taky vidět?“
„Achabečku, kdo je to?“ ozve se najednou z ložnice.
„Nevím, nějakej pán. Shání tady Milana.“ ….
Brno, Gorkého 3. Je 18. listopadu v letech, kdy jsem stále kulisákem u Mrštíků, jedenáct hodin ráno. U dveří měšťanského bytu, kde smím být na privátě, drnčí zvonek. Nedobrá hodina, nedobrý zvuk. Nějaké prádlo alespoň na boky a jdu otevřít. Ve dveřích Ukulele: „Achabe vstávej, je revoluce!“ – „Jdi do prd*le, Ukule, jestli ses někde nakalil, pojď na kafe a neblbni. S těmahle fórama , navíc nic moc, choď až odpoledne…“
Zbytek znáte přinejmenším z obrazovek. Cibulka je z Brna a když ho „národ“ na rukou vynášel z Bohunic, měl asi samým pocitem „triumfu hrdinů lidu“ své první vize a první kontakt s mimozemšťany. Nějaký čas nato vycházejí jeho seznamy. Žel, již po „zavčasu“ provedených úpravách. Nicméně brněnská bohéma listuje, dohledává a kontroluje bratr bratra. Se smíšenými pocity zjišťujeme, že i Truda, i Arnošt dokonce i František…
Tehdy také poprvé dostanu od brněnského sametu bezmála do držky, když si dovolím někde Na Bláhovce před přáteli prohlásit, že kdybych byl na Arnoštově místě a věděl stejně jako on, že divadlo může vyjet do Antverp, že bych to bez skrupulí podepsal taky, aby soubor mohl jet!! Snad jen, že bych jim to pak na celosouborovce všem řekl, aby byli v obraze. Ale že nevěřím, že by Arnošt práskal. Že není kurva, ale jenom vůl.
Největším inkvizitorem Brna i přilehlé Prahy byla Jana. Co jsme se spolu na tohle téma nahádali. Ona, Střelec, nekompromisní! Já, Libra, vždycky tendující k tomu, hledat všechna pro a proti. Ona, že Cibulka je bezmála světec, já, že Cibulka se chová čím dál víc jako vůl. A ani Jana, která to neodpustila lautr nikomu a navzdory tomu, že se stala jednou z vlajkových Haha Bimbi brněnského disentu a měla šanci se v materiálech hrabat, mi nikdy do obličeje neplivla…
A tak jsem žil v bláhové nevinnosti po dalších více než dvacet let, kdy se všichni čestní a samospasitelní pomaličku kurvili (rozuměj kroutili – z německého zatáčka), a každému začínalo být čím dál zřetelněji jasno, že Cibulkovy seznamy jsou ne tak docela užitečné a že estébák si klidně najme „bílého koně“ aby koupil majetek SSM, zprivatizoval fabriky a začal „podnikat v politice“, až už se docela zapomnělo na to, že zatímco tehdy stačilo málo, aby se někdo buď rozhodl, nechal vydírat, ocitl u šelmy omylem anebo zcela vědomě (on totiž Jáchymov i Slánského oprátka nebyly ještě tak hlubokou minulostí), dnes, poté co jsme připustili tisíce jiných svinstev, která si však politicky korektně ošetříme, se už estébák pomalu stává anachronismem, zatímco kurva kurvou zůstane, bez ohledu na to, koupí-li si titul v Plzni anebo si nechá prachy včetně svědomí a trestního rejstříku vyprat.
Je pozoruhodné, že dnes, kdy je estébáctví už téměř anachronismem a morálka (žel) vzdálenější budoucností, operují estébáctvím a kontaminací komančem už jenom především anonymové, anebo bytosti, které mění pohlaví kdykoli se jim z nějakého důvodu ze života stane kyselý citron. Ale chvála přírodě za ně!! S křížkem po funuse mám konečně jistotu, že ani Jana nebyla důsledná v lustrování svých přátel. Jsem estébák! Přesvědčený estébák. Přesvědčený o tom, že mezi dveřmi se nikdy nic nevyřeší, že pámbu počítá každou slzu a že dvar tora platí do posledního puntíku, ergo: Otcové nenesou vinu za přestupky synů a k zachování harmonie ve vesmíru je Sladkým požehnaným „vyrobena“ tešuva. Že vesmír stojí na dvou sloupech – soudu a milosrdenství, a že sen nevyrovaného člověka bývá „chaterný“ …
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
8 Komentářů
No vidíte pane Haidlere, právě pro první část tohohle článku jsem napsal o té evidenci, očekával jsem , že se s tím poperete s humorem a silou, která je Vám vlastní, včetně toho, že Cibulka je svým způsobem už jen bolístkami postižená osoba (tak jako Vás postihli jiné bolístky, které si střádáte). Právě pro to přepírání bez znalosti (tak jak se to děje pod interview), fackování jen tak pro radost. To ostatní jste vyvolal sám (pochopil jsem, že chcete přinejmenším reakci králíka tak jak ho znáte a máte zařazeného, doufám, že se to podařilo. A jak vypovídá druhá část asi hodně. Nemám nic společného s králíkem, který Vám a některým leží v hlavě a žaludku, ale je to zajímavé a o něčem vypovídající).
Hodně štěstí v kladení otázek komu všem ublížila Vaše babička a sil pro zodpovědnost za své vlastní činy a činy své krve přeji, aby to nebyla jen ta Vaše prazvláštní upřímnost směrem k Vašemu králíkovi, který možná už dávno nežije.
Citrone, máte. Stejné výrazy, stejné gramatické chyby, stejné nikdy nesplněné vydírání odchodem a smrtí a stejnou sebestřednou linii bolesti (zla). Víte citronový králíku, lidi mají možnost druhé tolerovat, nikoli však povinnost. Navíc podle toho, jak byste si přál/-a vy. A stejně jako otcové nenesou viny za syny, tím spíš nenesou povinnost tolerovat ti, kdo toleranci nabízejí.
Především však máte s králíkem společnou nestydatou anonymitu, časté změny avatarů a potřebu ukazovat jen a jen na sebe.
Bez ohledu na to, jste-li identická dvojčata nebo dvě zcela rozlišné bytosti, jste jako dva otisky – nenaslouchající, a kvůli bolesti vykřikující do tmy. Sice stejně úpěnlivě jako volající na poušti, žel vykřikující zlo a nechutnosti (na veřejném webu naštěstí ne tak silné).
Je to hodně smutná stylizace. Přesto ji respektuji. Ale těžko s ní i s vaší bolestí cokoli nadělám. Musíte se nejdřív naučit smířit sama s sebou, pak začít naslouchat druhým a neztrapňovat se irelevantním křikem pro křik samotný a potom se dostaví zklidnění a nakonec i katarze.
Králík mi v žaludku neleží, jen mi ho je líto, protože vůbec netuší, že má v sobě i kousek B*ha. Není ale zdaleka jediný, a tak si jen hopká a dohopká po cestě, kterou si vybral. To je ta svoboda volby.
p.s. Uděláme malý test – můj mail zní achabisko@gmail.com – Chcete-li, citrone, skutečně s něčím pohnout, použijte ho. Pokud se budete zase kromě toho osobního spojení ventilovat výhradně jen tady, užijte si to (pokud administrátor usoudí, že to je relevantní), ale neočekávejte ode mne už další reakci. Platí ?
A z toho všeho asi plyne , že člověk nemá tak úplně právo soudit jiné, když nenosil jejich kůži ( často bolavější než ten druhý tuší).
Otcové nenosí viny za své činy , ale synové by si měli dát bacha na své otce, protože oni nesou viny za ně po několik pokolení ( je to tak , že?)
je mi to líto, ale tak, jak je to zde napsáno, tak to asi nebylo. Velký lustrační zákon č.451/91 Sb uváděl (a uvádí), že vědomými spolupracovníky Státní bezpečnosti byli kandidát tajné spolupráce, agent atd. Najděte si vytištěnou částku, nejlépe na právním oddělení Vašeho divadla, nebo v knihovně. Toto z velkého lust. zákona zbylo:
a) příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti,
b) evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného
bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní
bezpečnosti,
c) (ztratilo účinnost), a to céčko, to je kategorie KTS..(aktuální znění je na abscr.cz). Důvod lustrace a zřejmě tanečků kolem bylo dostat některé osoby ze státní správy. Že to skončilo tím, že se přelili do podnikatelské sféry, je věc jiná. Je to smutné, Achabe, ale byli lidé, kteří se chtěli a museli této složce vyhnout. Pokud nechtěli být členy úzkoprofilových skupin- šlo to. Knížka jim nevyšla, žili normálně a nijak oslnivě, ale zase o šábesu a po 20 letech nesmolí apologetická pojednání. Což neberte osobně. Napsal jsem Vám, že Vás chytli zřejmě proto, že jste žil příliš extroverním stylem života, o čemž nepochybuji. Pokud píšete o muži z Jundrova, poprvé se ukázal na Svoboďáku v pondělí 20.11., ale je možné, že ho brněnští herci “vynesli” z lochu 18.11., kdy se v Brně nic moc nedělo, potažmo 19.11. Efektní zpráva. Dne 20.11. začal fungovat na jakési fakultě na Zelňáku stávkový výbor o třech lidech (zpočátku i s mladým Bartončíkem, který tam studoval), tak se nesnažte o nové brněnské urban stories…nebo tam “hoďte” alespoň jednu sympatickou osobu na Svoboďáku, který tam roky vytážel zmrzku až do večerních hodin (v baráku vedle banky). Kyselý citron asi není králík, ale protože vždycky “vstanou noví bojovníci”, počítám, že v mailu budete mít králíky nové, snad velikonoční….
kdyby Victor Kugler, který otevřel SD, řekl: Anne zde není, tajní by odešli z Prinsengrachtu, a Anne Frank by byla bývala přežila? Holt, Kuglerovi scházelo trochu té “achabovštiny”. Tak tomu máme rozumět?…Omyl. Tyto lidi vyhodit nešlo, ani manévrovat s nimi. A chodili v dvojici… protože třetí dole čekal, a civíval do okna…http://www.annefrank.org/en/Anne-Franks-History/Discovery-and-arrest/The-day-of-the-arrest/Discovered/ kde je “oblíbený” dyb-bůček ze stínu Svícnů? Tedy, jistý B.
Side, dovolím si apologeticky napsat až teď v neděli :o))
a) tyhle řádky nejsou pokusem o apologii – jen letmou vzpomínkou na jméno Veselý
b) šabat včera halachicky skončil někdy po půl sedmé :o))
Ale jinak díky …
Proč se v dnešní době trápit kdo byl a kdo nebyl s STB za dobře. Převrat v roce 1989 byl pod taktovkou STB. Vždyť i první prezident byl s nimi dobrý kámoš. Proto se měnily nebo rušili kategorie spolupráce s STB. Tak co? S STB spolupracovala spousta církevních představitelů. Lidi, kteří nechtěli strávit život u lopaty nebo v kotelně. Byla taková doba. Co byla, ona taková dobo vždy je. (Ps: Mám negativní lustrační osvěčení a komunistický zločinec mi 17.listopadu 1989 vypálili soukromé povoznictví v hájence Janečkovice 235, na Čeladné)
PF 2012 přejí Mayové
dobrý den, vážení diskutující
neznám pana haidlera ani nikoho z vás osobně, ani babičku pana haidlera a způsob jakým se pokoušíte něčeho dobrat se mi zdá český. co takhle zkusit, že by se kamarádila alespon ta slušnější část národa tak jako v každé vsi, všude jinde na světě.
je zřejmé, že seznamy jsou jen další manipulací a okolo každého z nás je několik desítek lidí, kteří o sobě navzájem ví vše. štorc