Opravdu jsou ale v NZ i místa, ze kterých se zdá, jakoby sám Ježíš byl Bohem, třeba to Tomášovo zvolání. Karla vzpomíná ještě označení Mojžíše za Boha. Všimla jsem si, že je to “zhmotnění” typické pro určité situace, pro okamžiky selhání víry (věrnosti), neschopnosti spolehnout na něco, k čemu Hospodin jasně směřuje. Mojžíš se vzpouzel vyvést lid z Egypta, že mu neuvěří ani vlastní ani farao, a Hospodin (zjevně ne zcela nadšený) se snížil k tomu “sebeztotožnění” přímo s Mojžíšem. Píšu to v uvozovkách, protože je zřejmé, že nikdy nemohlo dojít ke skutečnému ztotožnění. Ovšem pro lidi tupé, nechápavé, nevěřící je třeba zřetelných znamení, uchopitelného Boha, a zdá se, že Mojžíš měl tedy tomuto vzpurnému lidu Jeho místo jaksi zaujmout.
Zvláštní, že před Ježíšem jako Bohem padá taky na kolena zrovna ten nevěřící Tomáš, posléze je jeho božskou mocí sražený na zem zase zatvrzelý fanatik Pavel. Beru to jako jakési znamení pro nevěřící, nemající nic co do činění s přirozeností Ježíše, jako spíš s Hospodinovým hájením si svých zájmů, dá-li se to takto jednoduše popsat.

Když už jsem naťukla tu chrámovou oponu: dle mého soudu šlo o další z obrazných vyjádření, které zdaleka nemělo ukazovat na zrušení Chrámové Bohoslužby, jako spíše naznačit nové vnímání Božího jednání a nové naděje, které dřív nebyly tak zřejmé. Tedy šance přiblížit se až do té nejintimnější Boží blízkosti i pro obyčejné smrtelníky (ne jen jednoho z nich jednou za rok), naděje pro řadové hříšníky, že si jich Hospodin všímá, že je k sobě zve i přes všechna selhání a že i o jejich blízkost stojí – což zdaleka nemuselo být tehdy tak zřejmé, jak to vnímáme dnes. Ježíš nějakým způsobem projevoval zájem právě o padlé lidi, podržel je a vracel zpět do života. Tedy ty, kterým zrovna účast na chrámové službě byla nedostupná, a asi takových nečistých, co stáli mimo, nebylo zrovna málo. Navíc ti, co se jevili jako čistí (včetně velekněze), byli často jen obílenými hroby. Takže i tady bych řekla: nepřišel zrušit Chrámovou Bohoslužbu, ale uvést vše na pravou míru. Jasný účel této služby – přibližování se Bohu – nikdy nezpochybnil. Zpochybnil spoléhání na kameny, na vnější svatost bez vnitřní kvality, přezíravost svaťoušků atd. Sama opona je ve své podstatě jen kus hadru, ten roztržený být může. Boží svatost nikdy. Ceremonie se můžou zřítit a někdy je to otupělým věřícím i k dobrému (tak padl i první chrám). Boží svatost je nedotknutelná. Pokud základní myšlenka pro Chrám – že Bůh touží po blízkosti lidí a dává jim k tomu “přibližováníčka” ku pomoci, na jejich úrovni – sešla ze zřetele, chrám přestal plnit funkci a stal se karikaturou. Ta se roztrhat může. Chrám ve své podstatě nikdy, i když zrovna nestojí.
Pokud ovšem sám Hospodin vyjde ze své “svatyně svatých”, aby se přiblížil lidem, nic to nemění na platnosti předchozího obrazu. Pokyny o přibližování se člověka nejsou pokyny pro Boha, jak se smí nebo nesmí přiblížit lidem. Je tu tedy snad i jakýsi nový obraz naděje – i když já nebudu schopný přiblížit se až do svatyně svatých, ke sblížení může dojít, protože Bůh si mě najde i tam, kde jsem – to je, jak se mi zdá, to hlavní poselství celého slavného roztržení chrámové opony.
Jinak, že ani Ježíš nehodlal zrušit stávající chrámovou službu, je myslím úplně zřetelné, už jen z toho, jak ho vytáčeli ti penězoměnci. Navíc první křesťané v ní zcela samozřejmě pokračovali a účastnil se jí dokonce i takový “novátor”, jako apoštol Pavel. Takže já bych to roztržení zdaleka neviděla jako tak negativní znamení vůči židovství, spíše naopak.
-pokračování k dalším bodům příště :-)