Komentáře: Jablko poznání

Od: achabisko

achabisko — Thu, 06 Sep 2012 01:11:11 +0000

Sliby se plní – navštivte Kešet :o))

Od: dada

dada — Wed, 05 Sep 2012 09:57:37 +0000

No jo, však já k zaníceným plničům rozhodně nepatřím :-)).
Pokud jde o pojem “víra”, vím, že s takovými výrazy může být potíž, že si za tím každý představí něco jiného. Ale trochu bych se zdráhala ji úplně vyměnit za “věrnost”, protože u té už jaksi předpokládám, že jasně vím a znám Toho, komu (a čemu) jsem věrná, kdežto ten pojem “víra” v mé hlavě zahrnuje i to hledání a poznávání Toho, komu je třeba být věrný :-).

Od: danny

danny — Wed, 05 Sep 2012 05:28:00 +0000

Seneca napsal,,Spriatelil som sa sam so sebou.Je to velky pokrok.Nikdy uz nebudem sam,,.smile.

Od: achabisko

achabisko — Tue, 04 Sep 2012 21:56:26 +0000

ad 06) be*H

Hrozně moc si vážím tvé otevřenosti i tvé snaze žít v pravdě. Ale jednu radu bych přeci jen měl, aby to vzájemné pochopení bylo ještě hlubší. Zkus se (především ve svém přístupu, ne tak v obratech) oprostit od pojmů “víra” a “plnit”. Už vícekrát jsme si naznačovali, že jde spíš o “věrnost” a “naplnění” příležitostí.
“Moudří” ani talmud po mně nechtějí více, než bible. Prostě mi jen vysvětlit, o čem je ta příležitost, které se možná zbavuji. Nejde o to ji plnit, ale nepromarnit. :O))

Od: dada

dada — Tue, 04 Sep 2012 21:14:13 +0000

S tím, že možná překračuji, počítám vždycky, protože i když plním, je velká pravděpodobnost, že plním ne zcela správně, že bude ještě co napravovat. Takže ať plním nebo neplním, snažím se být ve střehu :-). Pokud cítím, že je někde ukrytá pravda, ke které jsem třeba ještě nedozrála – pak se po ní pídím a podle svých možností respektuju, i když ještě nerozumím. Ale nastává situace, kdy je moje svědomí jasně proti, bez tušení toho, že tam někde ta pravda je… A považuju za hodně důležité respektovat samu sebe a vlastní svědomí, místo abych je potlačila u dobré víře, že moudřejší to promysleli za mě a že i když se mi to nezdá, bude lepší se svěřit do “jejich rukou”. A to dokonce i v tom případě, že ti moudří mají fakt objektivně pravdu. Podle mě potlačovat vlastní svědomí je strašně nebezpečná věc, nebezpečnější, než dělat chyby podle toho nedokonalého svědomí a následně si natloukat nos.

Vůbec nemám v úmyslu zpochybňovat moudrost, která k nám může prostupovat z Talmudu. Možná svým důrazem na svědomí mnohem víc reaguju na tradiční křesťanské postoje, jak jsem se s nimi měla možnost setkávat – snaha o popírání toho, co je “jen z člověka” a touha nahradit to tím “Božím”, učení o tom, že naše svědomí nemůže být dobrým rádcem, protože je hříchem porušené, a je třeba dát přednost tomu, co říká Boží Slovo… Vede to k strašné vnitřní nejistotě, nesvobodě, rozpolcenosti, případně k závislosti na těch, kteří vždy velice dobře vědí, co Boží Slovo říká… a vlastní víru Bohu to ničí, nahrazuje vírou někoho jiného. Já jsem dospěla k závěru, že než si implantovat víru možná mnohem dokonalejších a zralejších lidí, raději zůstanu sama sebou – i ve vztahu k Bohu. To ovšem samozřejmě neznamená, že bych popírala vliv Tradice a nebo význam rozhovoru s ní na své vyznání.

Omlouvám se, jestli je ten můj důraz na svědomí příliš mimo téma. Vlastně ani židovský pohled na svědomí neznám. Jen se mi zdá, že necitlivé zacházení s ním dělá z lidí duchovní mrzáky.

Od: achabisko

achabisko — Tue, 04 Sep 2012 19:00:31 +0000

ad dada03) Tak jak otázka leží, vypadá poněkud akademicky, dado. V několika aspektech. Lze diskutovat se 70, 28 anebo 3 moudrými jednotlivě, ale oni konkrétní problém, kterému jsme doposud nedozráli anebo naopak řízením nenáhod vypadá tak, ale objektivně je jiný již prokonzultovali, a nyní tedy diskutuje tvoje poznání s jejich poznáním (a stanovikem) :DDDD Tedy jde tu o diskusi s tradicí.

Poud jsem nedozrál, tak ale tak nějak uvnitř cítím, co je asi správné. A mám na vybranou – prozatím respektovat a toužit dozrát, anebo zůstat svobodný s tím, že možná překračuji. A ponesu odpovědnost.

A právě o ty “shora události” se talmud velice zajímá. Pokouší se buď poučit z precedentního práva, anebo dokonce vytváří maximální myslitelné modelové situace. Ergo tady bychom už potřebovali konkretizovat .
Pozdravení

Od: Daniela E.

Daniela E. — Tue, 04 Sep 2012 13:15:27 +0000

Děkuji za text i diskuzní příspěvky:) Souhlasím s tím, že snažit se naslouchat svému svědomí je správná cesta, na druhou stranu moudrost druhých je také velmi cenná..sama cítím, že je vše v životě i hodně o pokoře a úctě k druhým:)

Od: dada

dada — Tue, 04 Sep 2012 12:09:04 +0000

O.K., tak to si pak rozumíme :-).
Jen u toho druhého – mám ještě takovou otázku, možná se může stát, že 70 moudrých je opravdu moudrých, a že i já se pokouším s každým z nich diskutovat poctivě. Zkrátka že chyba nemusí být nikde, ale třeba jsem jen ještě nědozrála a nebo je nějakým řízením shora dobré, abych šlapala jinou cestičkou. Nemám nic proti smlouvám a domluvám, k soužití jsou asi nepostradatelné, ale to svědomí stavím asi přece jen ještě výš :-).

Od: achabisko

achabisko — Tue, 04 Sep 2012 11:34:23 +0000

Dva odstavce :o)) … Ten první podepisuji. (Možná proto pořád tak “šiju” do “jenom-lásky”.)Protože i *šin je tvořeno dvěma wawim a jediným *zajin, ale teprve, když ho vidíme celé – jako šin (z nadhledu, s odstupem a poznáním) zahlédneme strom života. http://www.lamedwaw.org/symbolika_znaku.html

Co s druhým? Především, ne každý je jako ty. A pak … nezapomínejme na dialog. Nedokáže-li tě ani 70 moudrých přesvědčit, buď nejsou moudří, anebo je chyba někde jinde. Konvence a dohoda je taky určitá forma “smlouvy”, ale podstatná je asi vždycinky ta *kawana. A pak (s čistým svědomím) podepisuju i ten druhý :O))))

Od: dada

dada — Tue, 04 Sep 2012 09:14:20 +0000

Já akorát pořád asi nechápu, proč je dobré stavět lásku do protikladu k soudu. Copak láska, která není ochotná dívat se na svět spravedlivě, přikládat hodnotu věcem, které ji opravdu mají – je vůbec ještě láskou? Všepřehlížející zjihlá blahosklonnost přece není totéž co láska. Ale možná máme jen ty pojmy ve svých myslích jinak nastavené. V té mé láska soud zahrnuje. V protikladu k ní podle mého nestojí soud, ale nenávist, pokud by šlo o soud, tak omezená pomstychtivost, touha po samospravedlivém zadostiučinění – i soud může být vykonávaný s různými pohnutkami. Ale i s láskou k těm, které má formovat.
Kdybych měla za sebe určit nejlepšího svědka ve věcech víry, pak je jím asi vlastní svědomí. Dokonce i kdyby všech těch 70 moudrých mělo jiný názor, přidržím se radši svého svědomí, pokud mi říká něco jiného. A to i ve věcech vnímání toho, kdy je ten správný čas něco udělat, kdy začíná něco nového a kdy naopak končí něco, s čím je třeba se rozloučit. Kalendář je jen věcí synchronizace a konvence, to podstatné zachytit nedokáže – i když může být dobrým průvodcem a pomůckou. Naslouchání vlastnímu svědomí je podle mého nejlepší prevencí před stádním chováním, které hubí každou opravdovou víru.