Achabe, pokud vysvětlujete na farizejích, co je to pojem pokrytecký, pak ale musíte postoupit dál a zákonitě delegitimizovat význam synonyma farizej = pokrytec. To je jen takové snad humorné a přitom logické vyvrcholení.

Achabe, obrovské procento reakcí pod některými články je výrazem našich představ a chápání právě pojmu pokrytectví. viz. ty naše **fobie a **fílie.

A teď k věci:

Učení
Hlavní myšlenkou farizeismu je, že tradovaný mojžíšovský zákon má být nejen doslovně předáván, nýbrž i neustále vykládán a aktualizován, což odporovalo saducejskému lpění na tradovaném doslovném znění. Zároveň však farizeové připouštěli více možností výkladu, což je zase odlišovalo od esejců, kteří připouštěli jen jednu interpretaci. Tóra tak byla chápána jako imanentní zákon, Moudrost, skrze kterou byl stvořen svět.

Dalším prvkem, kterým se farizeové odlišovali, bylo pojetí spásy a vzkříšení. Saduceové možnost vzkříšení odmítali úplně. Naproti esejcům, kteří věřili, že spaseni budou pouze oni sami, farizeové hlásali spásu nejen pro všechny židy (tedy i pro jiné názorové proudy), ale dokonce i pro pohany–„spravedlivé z národů“.

Můj koment: Tak tohle těm hochům nemohlo projít, to se přeci ani dnes neodpouští, ale aby to vše nebylo zase tak jednoduché:

Obraz farizeů v Novém zákoně

Když byla sepisována evangelia, byl obraz v židovství podstatně jiný – saduceové a esejci prakticky zanikli a hlavními odpůrci vznikajícího křesťanství zůstali tedy farizeové. Část biblistů se domnívá, že v důsledku toho Nový zákon směřuje proti farizeům i výtky, které byly původně určeny i jiným skupinám (proti saduceům např. Mt 23,16, proti esejcům Mt 5,43n.

Důležité také bylo to, že spor byl veden ještě v rámci židovství a evangelisté chápali sami sebe jako proroky, nešetřili proto ostrými slovy „slepým vůdcům“ Božího národa. Slova byla tvrdá také proto, že židé vyloučili křesťany z židovské obce, křesťané tak přestali být členy Římem povoleného náboženství, a měli tedy vyznávat císařský kult. K tomu však křesťané nebyli ochotni, vyloučení křesťanů z rámce židovství se proto stalo de facto rozsudkem smrti. Proto Matouš mluví k farizeům, jako by křesťany–proroky zabíjeli přímo oni.

Problém však nastal, když již vzájemné osočování křesťanů a farizeů (resp. židů) opustilo rámec židovství. Ostrá slova, původně určená ne židům obecně, ale jen převažujícímu názorovému proudu v židovství, se totiž stala pro křesťanství osudovou přítěží, neboť byla mnohdy interpretována bez těchto historických souvislostí.