I ženy se totiž mívaly co otáčet, a nějakou časově náročnou výchovu dětí si nemohly dovolit buď z existenciálních (chudší vrstvy) nebo společenských (ti ostatní) důvodů, případně je nic takového ani nenapadlo (např. i ženy řemeslníků, sklářů nebo kupců spíše pomáhaly manželům než by se celodenně věnovaly dětem). Tehdy byly ovšem rodiny širší a dítě se nefixovalo na jednu osobu (matku) – v mnoha kulturách také model matčiny výhradní péče o dítě nefunguje dodnes. (Kdysi jsem četla africkou knihu o domácím násilí, kde mezi jeho formy romanopiskyně zcela vážně zahrnula situaci, v níž se /týraná/ matka celodenně a trvale stará o dvě děti, aniž by si od nich mohla občas na pár týdnů odpočinout.)

“V našem kulturním prostředí je jako norma brána nukleární rodina sestávající z matky, otce a dětí. Tato norma má však svá omezení. Výzkumy v kulturách, kde společně žije širší rodina, prokázaly, že děti z těchto rodin mají oproti dětem v nukleárních rodinách méně psychologických problémů. … Zužování rodinných vztahů a omezování propojení s širší rodinou vede k větší závislosti na celku, na společnosti.” (Horáková, Psychická odolnost předškolního dítěte, kapitola Psychologický kontext vývoje psychické odolnosti, str. 35)