to, o čem píšete, není gauneřinou pojišťoven, ale prostým ekonomickým jednáním. Princip podpojištění popisujete velmi dobře, je tedy vidět, že jej chápete.

A teď : Každá pojišťovna je akciová společnost, a byla tedy založena k podnikání za účelem dosahování zisku. Nemusíme ten zisk mít na každém jednotlivém klientovi, to by popíralo smysl existence pojišťoven, ale v globále, má – li pojišťovna 100.000 klientů, na nich všech dohromady vydělat musí. Tedy – pojistné přijaté od této sumy lidí musí být větší, než součet škod, které se jim všem vyplatí. Přiznejme si, že pro ten zisk to děláme, právě pro ten zisk si majitelé pojišťovnu založili. Kdyby ji nezaložili, podnikali by třeba ve stravování nebo v letecké dopravě, princip je pořád stejný.

Jenže pojišťovna zná statistické hodnoty škod. A plus/minus přesně víme, že z toho 100.000 pojištěných lidí dům skutečně každý rok celý shoří jen čtyřem, a povodeň ho celý totálně vezme dalším deseti. Naopak – asi 4.000 lidí bude mít menší, dílčí škodu – dejme tomu jim vichřice vezme střechu, kroupy rozmlátí okna, voda se dostane do sklepa … atd.. Až 30.000 lidí bude mít maličkou škodu do 1.000 Kč – třeba rozbitou jednu skleněnou tabulku v okně, nebo vandalem zničenou poštovní schránku.

Kouzlo dobrého pojišťovacího ústavu tkví v tom, že my umíme statisticky předvídat budoucí skutečnou výši škod, které budeme muset vyplatit (i když logicky netušíme, kterého konkrétního z našich klientů ta škoda potká).

A teď – na ty nepředvídatelné, a i pro nás obrovské škody se sami pojišťujeme u zahraničních zajišťoven (pojišťovny z celého světa třeba dávají část svých peněz do firem jako je Munich Re, a jí podobné). A když pak holt zrovna v Polsku vzniknou obrovské povodně, škodu do určité výše hradí místní, lokální, polské pojišťovny, a co je nad tuto hranici, hradí celosvětová Munich Re, třeba i z peněz, které se vybraly na pojištění Vaší chalupy.

“Drobné škody” – z pohledu pojišťovny si prosím přeložte to číslo jako všechno do deseti milionů včetně – hradíme z vlastního přijatého pojistného, s podobnými škodami nám holt Munich Re nepomůže.

Maličké škody do 1.000 Kč nehradíme vůbec, kvůli tomu je ve smlouvách zavedeno něco, čemu říkáme “spoluúčast klienta”. My totiž víme, že těch škod vzniká v reálném životě velmi mnoho, a že podobnou částku běžná domácnost prostě někde vyštrachá, ekonomicky jí to nepoloží. Jenomže kdybychom je měli skutečně všechny hradit, museli bychom na ně někde vzít peníze. Kde asi ? No – podstatně bychom museli zdražit pojistné všem svým klientům. A to by se jim docela určitě nelíbilo.

Většina pojišťoven ovšem nemá jediný pojistný produkt, kterým pojišťujeme každému třeba dům, nebo auto. Naopak, ty produkty jsou stavěny jako taková stavebnice, lego – skládačka na míru, a klient si může sám vybrat, jaká rizika chce mít pojištěna (a my mu řekneme, kolik takové pojištění stojí), a jaká rizika jsou pro něj “zbytečná”, tedy co už si v případě potřeby zaplatí sám. Je fakt, že běžní klienti tomu nerozumí, a v odborných pojmech se topí. Od toho je pak obchodní služba pojišťoven, respektive externí finanční poradci, kteří by to měli svým lidem srozumitelně a jednoduše česky vysvětlit, pokud tedy o tom sami mají páru (kvalita poradců je velmi, velmi různá, to je ale téma na samostatnou knihu, a sem to nepatří). Já třeba zase nejsem autař – takže když mi mechanik v servisu říká, že je třeba vyměnit na autě karburátor, také mu na to kývám a netuším důvody proč. Každý jsme prostě odborník na něco jiného.

A tady vidíte ekonomiku podpojištění z pohledu pojišťoven : My víme, že malých škod je statisticky mnohem více, než těch velikých, totálních. Z dlouhodobých, mnohaletých průměrů a statistik celkem přesně víme, kolik jich v daném roce bude. Kdybychom tedy třeba u domu za 3.000.000 Kč kryli “všechny nahodilé škody do 500.000 Kč”, a zbytek si “riskl” klient, pak viz výše uvedený případ celých našich 100.000 lidí bude hradit mnohem vyšší pojistné, než hradí nyní. Z toho každý rok 65.986 lidí nám jenom zaplatí to vyšší pojistné, protože je žádná škoda nepotká, 34.000 lidí dostane uhrazenou celou svou škodu, a ze 14 lidí, kterým živly vzaly celý dům, uděláme bezdomovce, neboť jim uhradíme škodu jen do výše 500.000 Kč, za což si nový dům rozhodně nepostaví.

Popsaný způsob by nebyl ani moudrý, ani ekonomický, ani etický. A proto fungujeme tak, jak je to nastaveno.

Podotýkám, že nejsem zaměstnancem žádné pojišťovny, byť v minulosti jsem pracoval tři roky (2004 – 2006) v interní obchodní službě Kooperativy jako specialista životního pojištění. Jsem samostatný OSVČ, ičař, který se živí finančním poradenstvím 15 let, a už prostě chápe všechny souvislosti zevnitř, jak z pohledu klienta, tak i z pohledu pojišťovny. A dal si za úkol, že ty dva úhly pohledu bude spojovat dohromady.

Je to o morálce, či vesmírných zákonech nebo jen slušnosti. Jsou pojistky,které člověk musí mít, dále ty které je dobré mít a nakonec pojistky co nic neřeší a jsou k ničemu.
Ta “férová pojistka” je líbivá ale z vyššího principu neřeší to hlavní.

Nakonec ještě něco z nevysloveného. Málo pravděpodobná událost pojistku nezdražuje. Ta férová by tedy byla za podobné peníze jako ta na plnou cenu.

Tato absurdita ale u nemovitostí kupodivu “funguje” a dost lidí i po výkladu stavu pojistku ponechá na současné nedostatečné úrovni.

Solidní pojišťovny akceptují podpojištění do 15%. Pro opravdu dobré krytí stačí úprava každý třetí rok.

Citované “Férové pojištění” především popírá princip solidarity a ochrany před katastrofou. Stále častěji se řeší prasklý radiátor a zničený kobereček…