Etymologie:
Pojem „genocida“ vymyslel Raphael Lemkin, právník polsko-židovského původu v roce 1944, z řeckého kořenu slova génos (γένος) (narození, rasa, rod); a latinské přípony -cidium (zabít) skrze francouzské -cide.

V roce 1943 Lemkin napsal:
„Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je disintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině.“
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Genocida

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia:

Předpis č. 32/1955 Sb. ze dne 28. 4. 1955
Vyhláška ministra zahraničních věcí o Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia

Čl. I
Smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovati mu a trestati jej.

Čl. II
V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Čl. III
Trestné jsou tyto činy:
a) genocidium;
b) spolčení k spáchání genocidia;
c) přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia;
d) pokus spáchání genocidia;
e) účastenství na genocidiu.

Čl. IV
Osoby, páchající genocidium nebo kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III, podléhají trestu bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky nebo osoby soukromé.
 
Signatáři úmluvy:
Podle svého článku XIII nabyla tato úmluva účinnosti devadesátým dnem ode dne uložení dvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, t.j. dnem 12. ledna 1951.
Kromě Československa jsou touto úmluvou až dosud vázány tyto státy: Australie (s platností též pro všechna území, za jejichž zahraniční styky Australie jest odpovědna), Belgie (s platností též pro území Belgického Konga a pro poručenská území Ruanda-Urundi), Běloruská sovětská socialistická republika (s výhradami), Brazilie, Bulharsko (s výhradami), Ceylon, Costa Rica, Dánsko, Ecuador, Egypt, El Salvador, Ethiopie, Filipiny (s výhradami), Francie, Guatemala, Haiti, Honduras, Chile, Island, Italie, Izrael, Jordánsko, Jugoslavie, Kambodža, Kanada, Kuba, Laos, Libanon, Liberie, Maďarsko (s výhradami), Mexiko, Monaco, Německá spolková republika, Nicaragua, Norsko, Panama, Polsko (s výhradami), Rumunsko (s výhradami), Řecko, Saudská Arabie, Svaz sovětských socialistických republik (s výhradami), Švédsko, Turecko, Ukrajinská sovětská socialistická republika (s výhradami), Vietnam (jižní).

Pozn.: jedná se o vyhlášku ministra zahraničních věcí ze dne 8. prosince 1948.

Zdroj: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1955-32

Arménská genocida
2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila doprvní světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla u Šarikamiše zničena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Strana Jednota a Pokrok začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do táboru Dajr az-Zór v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Genocida_Arm%C3%A9n%C5%AF

Mapa, kde lze vidět systematičnost jednání:
Armenian Genocide Map
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Armenian_Genocide_Map-en.svg

Domnívám se, že z výše uvedeného vyplývá, a to zcela nepochybně, že o genocidu šlo, její znaky byly v mnoha ohledech naplněny. Turecká strana v mnohém vytvořila takové podmínky, kdy se umíralo i bez použitého násilí, viz maior. Mimochodem, signatářem této úmluvy, a to bez námitek se stalo i Turecko.

Neobstojí námitka, že by mohlo jít o neprokázaný úmysl Armény vyhladit, neb, jak vyplývá z článku IV úmluvy, nemusí se jednat o ústavně odpovědné vládní činitele, viz ad 38) „Spor se jinak nevede o masivnost deportací (ta byla každopádně značná). Vede se o to, zda úmyslem osmanské vlády skutečně bylo Armény vyhladit…“.

Dále pak, neobstojí ani námitka o motivaci turecké strany viz ad 16): „Arméni proti své vlasti (v té době nesmírně vyčerpané a bojující vlastně na všech stranách svých hranic)REÁLNĚ bojovali a REÁLNĚ podporovali jednoho z jejích největších nepřátel, tedy Rusko.“, protože turecká strana vytvořila podmínky vedoucí ke genocidě.

Potíž spatřuji v retroaktivitě úmluvy, ta není v tomto případě použitelná. Záleží tak ponejvíce na Turecku, jak se k celé záležitosti postaví.

A to je fšecko :O)

Tak zločin genocidy v roce 1915 neexistoval … no, on přísně legalisticky vzato neexistoval ani v roce 1943. Já to dál číst nebudu, s popírači holokaustů (plurál!) se nebavím ani po ránu, ani jindy.

Patřím k těm, kteří si nemyslí, že diplomka musí nutně přinášet něco nového a že schoonosti studenta může prověřit i kvalitní (tj. erudovaný a kriticky zpracovaný) kompilát. Práce pana Nováka se do této kategorie nicméně řadit nedá, neboť vychází ze směšně nízkého počtu zdrojů (z více publikací jsem vycházel i v pěti až desetistránkových seminárkách na katedře marketingových komunikací; psát historickou práci o neobyčejně obsáhlém tématu na základě nějakých patnácti zdrojů je doslova výsměch) a ani k nim nepřistupuje kriticky.

Kritickým přístupem přitom nemyslím tuny zaujatého, kvalifikujícího jazyka a mračna odsudků (obojím Novákova práce přetéká), ale racionální srovnání a vyhodnocení prací různých autorů – pan Novák ovšem jednostranně příjímá pouze prace (pro)arménských historiků, přitom (pro)tureckou historiografii automaticky velkolepě odmítá a redukuje ji na jednoho autora, s nímž se mu dobře polemizuje (a zmíněném Lewisovi, jedné z nejváženějších autorit na osmanskou historii tam nepadne ani slovo).

Navíc to působí, že veškeré své povědomí o turecké historii pan Novák načerpal z jedné útlé knížečky ze edice “Stručná historie států” a jediným pramenem, z něhož čerpal informace o islámu jsou Kropáčkovy Duchovní cesty, v nichž je ovšem toto náboženství líčeno zásadně jinak, než jak v samotné Novákově práci. Pan Novák přitom očividně necítí potřebu všechny své vyhraněné soudy o islámu jakkoli podkládat a vyargumentovávat, což platí i o množství halasných odsudků namířených vůči Turkům a Turecku.

Je mi smutno z toho, že pan Novák využil prostor diplomové práce k napsaní agitačního pamfletu a mrzí mne, že si nakonec odnesl ze školy stejný titul jako studenti, kteří se svým kvalifikačním pracem věnovali pečlivě a ve všech smyslech toho slova poctivě.