Ps: číslovaní sur se chronologicky nezhoduje s postupným zjevovaním Božím prorokovi. Mluvíme o Súrach prvniho Mekkánského období ,Súrach druhýho mekkánského období , Súrach třetího mekkánského období a o Surách medínskeho období. Tak např.Sura č.2, která je nejdlouhší kapitolou Koránu, pocházi až z medinského období a zase první verše, které byly podle muslimské tradice Muhammadovi zjeveny , jsou verše 1-5 Súry 96 prvního mekkánskeho období: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“A nelze se proto divit, když kapitola na počátku navazuje na kapitoly s větším počtem čísel … nebudíž žádného donucování (2:256), kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!”(18:29) . Chce se mi taky říct: Kdo chce, ať nevěří v Tághuta – – –

Ještě k daru jazyků. Chápu Vaše znechucení, pokud máte trochu zkušenosti, jak se ho dnes užívá. Ten význam, který popisujete, je přesný a slyšela jsem, že i dnes se stávají podobné příběhy. Tedy najednou někdo mluví v jazyku, který sám nezná, jiný mu porozumí a je mu to zázračným znamením, důkazem Božího působení. Nemocí charizmatické části církve je, že jakmile se jí dostane nějakého zázračného dotyku, působí to na ni spíše destruktivně – soustředí se příliš na ty zázraky, honí se za nimi jak smyslů zbavená, vytváří pochybné doktríny, jak jich zaručeně dosáhnout, psychicky terorizuje “slabé ve víře”, takže je mnohdy dožene až do blázince, protože jistě si za svou nemoc můžou sami, když nebyli zázračně uzdraveni, neměli dostatek víry nebo se rochní v nějakém nevyznaném hříchu atd. – a slabší povahy mají na pobyt v psychiatrické léčebně zaděláno.
Takže co popisujete – křečovité kvílení jakože ve vytržení – je s největší pravděpodobností jakási náhražka toho, co kdysi možná v čisté podobě opravdu proběhlo, co si chceme jaksi podržet, ochočit a přivlastnit, a svým urputným jednáním “snést znovu z nebe”. Jenže ono to nejde, určitě ne takhle. Pak to napáchá víc škody než užitku, nikoho to neosloví, žádný dotyk nadpřirozena, jen zděšení, co je to za pomatence.
Ale přece jen: zkusila bych obhájit i jiný význam tohoto daru, než je to nadpřirozené oslovení jiných jejich vlastní řečí (mimochodem, mnohem častěji se asi stává, že někdo promluví běžnou řečí přímo do životní situace člověka, o kterém nic neví, to zapůsobí podobně “nadpřirozeně” jako jazyky, jejichž užívání apoštol Pavel značně omezuje ve společnosti (pokud není srozumitelného výkladu) a směřuje k jejich užívání spíše v soukromí, k vlastnímu vzdělání).

V Řím. 8.26 je takový veršík, že Duch pomocen jest mdlobám našim, nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými. Což staví tento dar i do jiného než misijního světla. Já to beru tak, že někdy je člověku tak těžko, že se ani neumí vymáčknout. Uznávám, že nesrozumitelné žvatlání na někoho může působit bláznivě a infantilně. V podstatě takové i trochu je. Na druhou stranu je to normální lidský projev důvěry, uvolňuje nevyřknutelné napětí, nebo třeba i radost, někdo si v duchu zazpívá, zní mu v uších nějaká melodie, třeba teskná, aniž by chtěl složitě formulovat svoje pocity a přednášet je někomu… a tohle je tak trochu podobné, někdo se prostě v duchu vymluví.
Ilustruju Vám to jednou vzpomínkou. Když byl náš syn malý prcek, mluvil takovými jazyky. Jednoduše rozprávěl svou řečí, nikdo mu nic nerozuměl, on nám taky moc ne, ale úplně suverénně odpovídal a dával najevo, že je jedním z nás. Zrovna se měl učit chodit na hrnec, nebyl k tomu příliš ochotný. Měli jsme na dvoře takovou hodně starou kůlnu s hliněnou podlahou a v koutě se dal pěkně nabírat stoletý prach. Tak tam si tak pěkně zalezl za jistým účelem a když jsem ho vyzývala, ať vyleze a jde si sednout na hrnec, rozkřikoval se na mě tou svou řečí. Tak jsem ho nechala a pozorovala, jak si bude počínat dál. Samozřejmě se vyúřadoval do plíny, ta mu visela až po kolena, a ten prach, co byl v kůlně, si jako pravý hříšník začal sypat na hlavu. A já na něho “poď ven” a on tím svým jazykem úplný gejzír proti mně, bylo to tak srandovní, on při zemi, posranej až za ušima, špinavej od toho prachu a teď tam tak se vztyčenou hlavou koukal na mě do výšky a jako suverén odpovídal tou svou hatmatilkou na každé zavolání… ale kolik odstínů ta jeho řeč měla, někdy šlo poznat, že se jen pře, jindy vysvětloval, vyprávěl, prostě dával jasně najevo, že není jen nějaké méněcenné děcko, které ničemu nerozumí, ale pěkně nám řekne z plných plic všechno, co si o nás a o tom všem myslí zase on. Taková směsice sebedůvěry a důvěry, že patří mezi nás, že bude komunikovat rovnocenně, žádné ťuťuňuňu, ale jsem jeden z vás :-).
Takže já to beru s tím darem jazyků tak nějak podobně: představuju si nás jako ty malé umouněné usmrkance, kteří Boží řeči a myšlení těžko můžou porozumět, ještě jim bude dlouhou dobu trvat, než se aspoň něčemu naučí… ale neztrácejí pro to naději s Bohem komunikovat, mají jakési zdravé spontánní sebevědomí, že to jde, nejsou ustrašeně zalezlí a i když jsou mnohdy asi stejně směšní, jako můj syn tenkrát, nebojí se vydávat hlásku, hledají si své místo, mají dětskou důvěru, že k Němu nějak patří, že se s Ním domluví :-).
Jde o to, aby nám jaksi nezačalo unikat, že jsme opravdu jen takovými usmrkanci, nikoli vznešenými serafíny pějícími božským vnuknutím, a že bychom se snad díky tomu svému neumělému křiku neměli nad ostatní vyvyšovat, jen být rádi a vděční, že jsme k Bohu tu svou důvěru našli a že On nás nepošle někam, ale jednoduše nás v tom usopleném stavu bere. Naše naučená řeč mnohdy nestačí, naše myšlenky nejsou schopné obsáhnout, ale je v nás jakýsi proud, nutkání, které nám dovoluje svěřit se Bohu, vypovědět nevypověditelné…
Jinak je dobré přečíst si 13.kap. Korintským, tam se to všechno pěkně shrnuje. Pokud by zůstalo jen u těch nejvelkolepějších darů, ale smysl by unikal, je to jen prázdné řinčení, nic víc. Ale tu kapitolu o lásce určitě znáte.

Dříve, ale i dnes přihlášení se k přesně danému vyznání znamenalo a znamená zařadit se tím i do nějaké vlivové sféry viz. rozpad Jugoslávie.

Danny já pod těmi “letnicemi” vnímám asi nepřesně toto – pokud mi někdo tvrdí, že extatické výkřiky v cizích jazycích a mlácení s sebou o zem mají něco společného s Biblí a Bohem, tak já to celé pochopil zcela jinak. Toto neberu:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Glosol%C3%A1lie

Chci to chápat tak, že apoštolové mluvili ke každému jeho rodnou řečí, proto aby jim bylo rozuměno a v rámci takovéhoto svého vnímání pohlížím i na Korán. Jako na další formu sdělení, uzpůsobenou pro podmínky arabského poloostrova.

A k tomu “Po ovoci poznáte je” Dá se to přesně tak chápat, že islám buďto přímo vygeneroval či nezabránil hrůzám v Iráku, Afghánistánu atd. Teď máme možnost sledovat zvěrstva páchaná muslimy v Sýrii. A na základě zhnusení hážeme všechny do jednoho pytle vrahy – vražděné. Věří v Alláha, tak proč se tím trápit.

Jako bychom nepamatovali, jaká zvěrstva se páchala v křesťanské Evropě zcela nedávno, kolik mrtvých má na svědomí Rusko v Afghánistánu, Amerika po celém světě.

My totiž ty dopady toho co sypeme ze svých pumovnic nevnímáme:
http://www.vojsko.net/index.php/letecka-technika/32-bombardery/734-b-52-stratofortress

Pokud jde o různé křesťanské cancy – znám jich mnoho a jsou mi protivné čím dál víc, tak jako čím dál víc shledávám, jak jsou prapodivně z Bible vytažené. Takže – já opravdu nemám potřebu křesťany nějak šanovat. Stigmatizace muslimů je k ničemu, rozbor a varování před sektářskými praktikami jakéhokoli náboženského hnutí považuju za velice žádoucí, v kontextu islámu pro nás potřebnější snad jen kvůli problému možného přistěhovalectví a tomu úměrnému nárůstu, jinak nevidím důvod, proč se na islám soustředit nějak jinak a víc než na ostatní sekty či náboženství, včetně různých uskupení křesťanů.

Ad 9. Dado měl jsem rozhovor s islamofobním křesťanem, o ekonomické situaci, hovor šel o maminách samoživitelkách. Já, že stát by měl za ty chlapy neplatiče maminám zaplatit a ty neplatiče sám nahánět a pak skřípnout. No dověděl jsem se, že je to problém těch holek, že mají mít zodpovědnost a počítat s tím, že když jdou s někým do postele že to bude mít následky. Nějak jsem v jeho komentáři postrádal jakoukoliv zodpovědnost chlapa.

A hned jsem si představoval, jaký že důvod ke vstupu do manželství může mít katolík ( on není – takže dopady jeho teze ho netrápí ) brojící proti antikoncepci – že by život s vidinou třikrát a dost?

K tomu se mi kdysi dostal do rukou spisek od tenkrát vyzdvihovaného Dereka Prince, v němž pomocí víry sem, víry tam, propagoval absolutní nadvládu muže nad rodinou – manžel / otec má být “knězem” rodiny.

Stojí za to věnovat tomuto pozornost a udělat si vlastní názor, jaký duševní pokrm do sebe, i zde v Kotlince ládujeme:

http://www.apologet.cz/?q=articles/category/15-pastyrske-hnuti/id/11-derek-prince-ucitel-narodu

A k Vašemu komentáři ad 9. – moc se mi líbí. To zasazení do dobového kontextu je přesně.
Ale nemyslím, že takovýto postoj je pro většinu věřících vůbec přijatelný. Tohle by mne moc zajímalo.

Výhradu mám Dado k tomu , co označujete za hysterické. Bude to věc měřítka. Pokud jsem totiž od pubertálního věku konfrontován s texty stylizovanými jazykem a obsahově jako ony v úvahách Dereka Prince, pak tento způsob uvažování považuji u věřících za běžný ( ne normální ) a právě s vědomím existence tohoto, konkrétně v názorech Lenky a Karimy fundamentalismus nenacházím.