Takže uvedu třeba ten bod 3-8, kde se popisuje, jak král má právo popravit každého kvůli kdejaké hovadině, na základě textu Joz 1.18. To je třeba podle mě ohnuté, tam se o žádných pravomocích krále nemluví, a navíc takové slibování jako Jozuemu – nevím, jestli zrovna z toho si brát příklad, stejně jako ta řeč Samuele ohledně krále, to přece není žádný následováníhodný vzor, ale spíše řeč, která má lidi odradit od pošetilého přání vyrovnat se svým králem ostatním národům. A navíc třeba ten bod 4-4 se mi zdá, že poněkud nepatřičně přidává, co tam není (brát si ženské je přece jen něco jiného než povolat si řemeslníky a kuchařky, pekařky a mastičkářky). Samuel popisuje podle mě nutné zlo, král vás obere o děti, jeho “fungování” bude vyžadovat vaše síly, nakonec budete kvůli němu skučet, ale Hospodin vás nevyslyší (to přece není žádný ideál hodný následování). Takže bych čekala, že ty negativní dopady je třeba spíš eliminovat, než toho velikého krále brát jako nějaký vzor, aby nakonec z něho nevyrostl takový Kim Čong-unek, co si může dovolit všechno a lidi se v hrůze poddávají jeho libovůli, “protože to tak má být”.
Je fakt, že na jednu stranu je omezovaný Bohem, nabádaný ke skromnosti a zbožnosti, dokonce poslušnost Tóry má přednost před poslušností krále (jak prakticky by to probíhalo nevím, když na druhou stranu hrozí hrdelní trest za neuposlechnutí jakékoli blbosti), zároveň ale jakoby pro něj samotného Tóra nebyla až tak závazná, pokud jde o upevňování jeho moci – třeba vystavování mrtvoly pro výstrahu (3-10), to je přece vyloženě zapovězená praktika, ne? (Jestli je tu bráno jako precedens Davidovo počínání se Saulovci nevím, každopádně to ale byla taky spíš temná kapitola v Davidově životě než něco, z čeho si brát příklad…)

Jsou tam i další místa, nad kterýma se pozastavuju, nechci být ale moc rozvláčná, třeba to dobyvatelské znásilňování, to mi připadá taky poněkud ohnutý výklad, nakládání s Noachidy taky dost zvláštní… Ale přece jen, od jeho napsání uplynulo nějakých pár století, podstatné asi je, jak je vnímán takový spisek dnes, jestli se třeba najdou náboženští fanatici, kteří ho pojmou jako vysoce aktuální, nežidovské obyvatele zaslíbené země jako hodné nelítostného vybití, znásilňování žen jako povolenou praktiku… Pořád vnímám Tóru spíše jako ukazatel směru, než souhrn neměnných pouček (jejichž aktuální rozpracování občas ten směr spíš popře, než že by došlo k pokroku). Ten spisek možná dobrý ve své době jako taková vize k povzbuzení porobeného národa, dnes určitě zajímavé ke studiu, ale vzít takto rozpracované biblické pokyny a pokusit se to dnes praktikovat, to by asi byla docela katastrofa.

Jidiškajt není nějaká instituce.
Není to ani nějaký mlhavý opar.
Možná se z toho někomu udělá opar,
když zjistí, že to slovo ani tak frekventovaně sami Židé nepoužívají.
Rozhodně ho nepoužívají sefardé, protože jejich řečí kromě mnoha jazyků Středomoří, kde většinou žijí, je ladino. A to je na rozdíl jidiš-tajč jazyk vycházející ze středověké kastilské španělštiny.

Je tedy až poněkud komické používat neustále slovo jidiškajt (dříve dokonce ve špatném mluvnickém rodu) a přitom mluvit dokola o typicky sefardských zvycích. Ono je to často jinak: První tzv. chasidé se zhruba před třemi stoletími vzhlédli mj. v sefardské tradici (jakkoli už v té době neměla takovou váhu pro světové Židovstvo jako ještě o pár století zpět). A něco z ní se snažili přejímat. Především mystiku. Logicky si to všechno ale uzpůsobovali svým poměrům – vždyť si uvědomme, že chasidé jsou původně aškenázští Židé.

Takže Eser zechirot u chasidim zpravidla nenajdete, tedy aspoň pokud je mi známo.

Ten, kdo je schopen se prokousat tím velkým a značně neuspořádaným a nedodaženým množstvím různých textů nejen tady, ale i jinde z dílny zde rozebíraného autora, možná namítne, že autor píše o sefardské provenienci.

Jak tu už ale mnohokrát zaznělo, je to tak nepřehledné a nejednoznačné,že se v tom těžko orientuje i člověk, který o problematice ví aspoň trochu více než jen v heslovité příručce o judaismu, na níž tu v různých souvislostech bývá odkazováno.

Způsobem prezentace článku pomocí šokujícího či provokujícího názvu, se autor domáhá pozornosti.

Potud je to pochopitelné; je třeba nějak zaujmout v té houšti internetu.
Pokud ale soustavná snaha o kvalitu nevítězí nad kvantitou, stává se z toho bulvár.

Přívaly často nesourodého textu chrlí mnoho psavců. \tyto jsou ale okořeněny jen lehce ukrývanou manipulací s lidskými emocemi a podvědomím pomocí ustálených výrazů jako maličko, trošičku, srdíčko, židáček, tórenka, radost z kadiše (to jsem fakt před časem našel na Kešet!), atd.

Vynikající ba přímo snad mesiášský vztah s Hospodinem autor vyjadřuje opět až zlehčujícím způsobem, aby zaujal (za každou cenu) a také ukázal světu, jak s z Bohem bez problémů tyká: BigBoss, Malý šéf atd. Vymýšlí i další novotvary – proč ne, ale často jsou samoúčelné a navíc nesprávné. Na neologismy zásadně neupozorňuje, takže nezkušenému v judaismu, ale i v judaistice nebo i obecně v religionistice to přijde jako “echt” židovské.
A když se to ještě pěkně familierně napíše, tak je iluze téměř dokonalá.

Zároveň, a nad tím rozum zůstává stát, si přivlastňuje něco, co mu vůbec nepatří:

Píše “naši” moudří, ačkoliv by měl psát “jejich”, píše “náš” učitel, “naše” tradice, přitom by měl psát, jako slušně vychovaný člověk, “jejich”. Tedy Židů.

Aby toto mohl psát, tak našel oporu v tzv. substituční teologii a jejích vývodech ve vztahu k židovskému národu.

Možná si autor navíc ani neuvědomuje, jak už tohle rozhodně není ani “in”, ani “coll”, ani “trendy” v těch křesťanských společenstvích, která substituční teologii zastávala půl druhého tisíciletí. Aspoň podle toho, co je zjevné.

Své publikum jistě najde, i když to skutečně židovské většinou spíše posléze odradí, protože je pobouří, pozuráží a přitom časem každému soudnějšímu dojde, že to je všechno dost jinak.

Pan Jiří Blažek napsal něco v tom smyslu, že i na coming out musí být člověk velmi dobře připraven.

Pokud se autor někdy dokáže snést z výšin svého oblačného piedestalu na pevnou zem, bude patrně potřebovat někoho, kdo mu v tak těžkému, ale pro zachování zdraví duševního, fyzického i “společenského”,pomůže.

Tedy ta jeho vysněná “jidiškajt”. No jo, ale jak jsem napsal v úvodu, to není nějaká instituce nebo naopak mlhavý opar. To jsou lidé z masa a kostí, mnoha a mnoha názorů, mnoha odlišností, ale v jednom se většinou (až na několik skupin fundamentalistů tedy nesmiřitelných sektářů) se všichni nějak shodnou:
V tom, že jsou Židy. A proč.

Autorovo tvrzení o misii v Kenaánu má nahrávat jeho teorii o tom, co je židovství. V podstatě využívá teorii substituce, i když to není tak zjevné a možná, možná si to ani nemyslí (o čemž sice pochybuji, ale autor to nikdy dosud nebyl schopen vyvrátit ani zcela jednoznačně přiznat).

Židem se totiž člověk stane tak, že je mu podle regulí oficiálně umožněno žít s izraelským národem. Ta pravidla mají, kromě různých ideologických i praktických odlišností, jedno zásadní společné:

Židovská společenství na celém světě pro takové případy mají své zástupce, znalce židovských zákonů, halachy:
Jsou to rabíni. A ti rozhodnou. Rozhodnutí může být změněno, přijde-li se na něco závažného.

Kardinální otázka ale v autorově potenciální snaze udělat konverzi, tedy giur, je, že o něm budou rozhodovat právě rabíni. A to jsou lidé, žádné Božstvo.

A tito se budou zajímat, jak dotyčný žije spolu s Židy “mezi jejich branami”, s nimi. Budou se ptát na mnoho, často velmi nepříjemných otázek. Proto je tak důležité, aby adept žádající o konverzi žil aspoň dle svých možností s Židy, tedy v našich podmínkách diaspory s nějakou židovskou obcí. Ta dává ve skutečnosti doporučení. To je logické a naprosto legitimní.

Z toho realisticky vyplývá také nutnost určité pokory k těm, v jejichž tradici chce takový adept s nimi žít. Pokory i v tom smyslu, že zdaleka ne všichni jsou ve své vlastní tradici vzdělaní, že by mohli být rabíny.

Ale o to ani nejde. Ten potenciál samozřejmě může být občerstvován “novou krví”, jak se tomu dělo na územích, kam přišli starověcí Židé.

Omyl autorovy teorie židovské misie je v tom, že si neuvědomuje to podstatné:

Gerim, tedy příchozí, byli přijímáni židovským národem za vlastní, pokud se ukázalo, že jsou cadikim, tedy spravedliví. Že si uvědomují, koho a jaké zvyky se zavazují dodržovat. Ty se pro ně pak staly závaznými prakticky stejně, jako pro tehdejší etnické Židy.

Pojímali za své partnery etnické Židy. Etnické v tom smyslu, že po celé generace se alespoň po určité linii dědila Mojžíšova tradice.

Pro autora to je nejspíše nepochopitelné, ale je to tak. Představa, že mi maličká skupina tehdejších Židů díky svému dobyvatelskému vítězství pohltila mnohokráte větší množství lidí v časově krátkém úseku několika málo generací, je zcestná, nesmyslná, nevědecká.

Pod roušku náboženství a mystiky se schová leccos.

Opatrnosti v soudech a v kritickém přístupu k takovým textům (včetně tohoto, samozřejmě) není nikdy dosti.

Nejsa halachická autorita, mohu se alespoň pokusit seriosním zájemcům zprostředkovat kontakt s lidmi, kteří jsou učenější a židovského práva znalejší než já.

Mohu ovšem případně pro začátek alespoň pomoci odbornou literaturou, která je dostupnější (něco mohu i naskenovat z vlastní knihovny).

A jedno důležité zjištění na závěr:
Teorie je krásná, ale praxe je neskonale krásnější. Protože bez skutečného každodenního žití je i ta sebevíce k nebesům stoupat se jevící vědomost jen iluzí.

Dobrý weekend!

A když na něj začalo praskat, že ho žádní rabíni nikdy za Žida oficiálně neprohlásili, žádný rabínský soud tak nerozhodl, tak se rozhodl si to omlouvat veřejně tak, že všechno svaluje na jednoho-dva lidi, kteří podle něho se naprosto mýlí.

Začne vymýšlet ničím nepodložené teorie, které lacině staví na zdánlivě prosté (a vylhané)frázi, že “židovství není o krvi”.

Jasně, není JEN o krvi. Ale co je to nejdůležitější ve skutečné “jidiškajt”, tedy skutečném, existujícím, tolik tisíciletí se rozvíjejícím židovském světě?

Nikoliv pevně a nadnárodně zorganizovaná hierarchie církevních hodnostářů, jako to vidíme u největších křesťanských společenství.

Ani neustálé se zaobírání těmi exotickými” čili ezoterickými, tajemnými stránkami domnělého i skutečného judaismu.

Nejdůležitější je, jak se už celá tisíciletí ukazuje, předávat to nejlepší, o čem doufáme, že je v nás, našim potomkům. A nemáme-li zrovna to štěstí či požehnání mít vlastní děti, máme možnost stavět mosty, ať už skutečné či virtuální, jiným, aby se buď přímo na něm, nebo na jednom z břehů potkali a měli spolu děti. Abychom měli možnost předávat z generace na generaci, le-dor va-dor, naši tradici.

Z tohoto pohledu je to tedy pochopitelně o krvi. Protože základem židovské pospolitosti je rodina. Ať se to zde či onde fanatickým obdivovatelům jednoho guru líbí nebo ne.

Naši tradici. Ne tu achabovskou, kterou si ten člověk z velké části vymyslel, zkompiloval. Mnohé je pravda, ale i v tom případě záleží na tom, v jakém kontextu to je prezentováno.

Achabovský judaismus je judaismus góje, tedy nežida, který se rozhodl stát se Židem bez toho, aby se jím skutečně stal. Tedy aby přišel k lidu Jisraele, žil s ním nějaký čas a dokázal, že s ním opravdu chce snášet všechno, co izraelský národ prožívá.

Trvalo mi to několik let, než mi to došlo. A nejsem s tím poznáním zdaleka sám.

Tento samozvanecký přístup je však o to horší, že ten člověk si dovoluje kázat skutečným Židům, ať jsou jimi díky rodině či díky konverzi. Kázat o tom, jak mají nakládat se SVÝMI zákony, jakou mají mít morálku, jak mají žít po židovsku.

Je mi to velmi líto, že se tohle děje. Protože ten dotyčný mi jednou významně pomohl. Asi ne jen mně. A z tohoto titulu jsem mu zavázán.

Nemohu ale už nechat být jeho neustálé invektivy, podpásovky a zkreslující “výklady” naší tradice.

Jsem z toho smutný, protože mu nemohu pomoci. Jen v jednom. A o to se snažím. I když díky přístupu p. Haidlera je to mnohem těžší.

Hilchot a pocity. (Protože to se vzájemně propojuje.)
Nepochybuji, že je ti zřejmé, že *hilchot melachim nelze vnímat jako jediný zdrojový text ke gijuru. To bych si vyčítal, kdyby k tomu snad došlo. Já na ně odkázal, bez náležitého před-upozornění spíš proto, jestli náhodou někoho nenapadne, že jidiškajt se přinejmenším při okupaci Kenanánu rozhodně misijně chová /-la, a že tedy u lidu Hospodinova absolutně nejde o nějaký „fyzický“ národ forštovské interpretační provenience.
Teprve v druhém plánu, lze i v těchto hilchot hledat některé aspekty současné formální podoby gijuru (ponoření, obřízka, výuka. vztah k násilně „pokřtěným“ nedospělcům apod.)
Podrobněji se gijuru se věnuje traktát Gerim a také talmudické pasáže Jevamot. Vlastně obráceně. Nejdřív tu byly Jevamot a pak doplněný o další vyzobávky odjinud se rodí Gerim. (Po neděli to snad bude i v češtině, ale když už to ťukat na papír, tak to chce malinko i vysvětlující komentář – abych Jiřímu nevyčítal to, čeho se pak sám dopouštím jinde – tj. studenej čumák překladu, kde se ten, kdo neví stejně nechytá) a to znamená najít další knížky ,hledat, dovysvětlit.)
Pro gijur ze všeho nejpodstatnější je beztaj pravidlo, kdo konvertuje kvůli někomu, kvůli tomu, aby si něco dokázal, zvýšil si společenskou prestiž, ze strachu a nikoli z pocitu lásky k podstatě, vůbec není konvertitou. (Jak v očích Nebes tak ani soudného rabínstva.) Nojo, ale jak se právně posuzuje láska, že jo …

Hodně mně zaujal tvůj poit, že si i tradice a Maimonides pohrávají s biblickými pokyny jako jehovisté. Já tam tedy (a u Maimona tuplem) tento aspekt nevidím. Já cítím jeho velmi poctivou snahu poměrně amhoreckým způsobem vysvětlit (tedy způsobem vysvětlit nám amhorecům) jediné: Jak rozumět tomu,co se v tóře píše. Docela bych proto uvítal, který z těch zelených veršíků považuješ za „dovozování Ježíše vždy a všude“. Uvědomme si, že i Maimon je jen výcuc z talmudu. Jakési úplně základní navigační vodítko, kterým směrem myšlenkově hledat. A kam jít hlouběji. Stejně tak jako obsahově i stránkové gigantické dílko Šulchan aruch. To je na celoživotní studium s přesahem do dalších životů. Teprve Kicur šulchan aruch, to žluté, co je k dispozici i v češtině, je pak už jen vademecum pro ty, kdo chtějí praktikovat a důvěřují těm předchozím zdrojům. Takže když žídek tuší, ale nemá jistotu jak postupovat v případech, které se mu nestávají denně, tak než se sebere, aby v podstatě s trivialitou letěl otravovat rabína nebo rebecin, zalistuje v Kicuru.
Proto by mne fakt zajímalo, co tam vidíš jako znásilnění textu. Jednam z ryzí zvědavosti, a pak taky jako možnou naději k pochopení, co je ještě hledání toho, co říká tóra, a kdy si tam musíme položit otázku o židovském „tajemství víry“, které zní: „nicéně naši moudří rozhodli takto“ J
Nu a naopak k těm pocitům. Hodně složitá otázka. Naše pocity nejsou zas až tak směrodatné. Dobře vidět například na dnešním občanském zákoníku. Zvířata jsou konečně bytosti, a pea už je zase pea. Ale furt ty „bytosti“ žereme, ustájujeme koncentráčnickým způsobem a ládujeme je geneticky modulovanou kukuřicí.
Z pohledu pocitů je takové mamzerut (nelegitmní a nebiblické lásky, a to vůbec nejde o krvesmilstvo, ale o kastovní a trans-kastovní lásky, které si pak odsíraji nevinné děti – a natrvalo) stejně nedemokratické a nehumánní, jako právě odmítnutí své předchozí „nežidovské“ minulosti včetně „pohanských“ rodičů. Ovšem jen za předpokladu, že připustíme, že to tak prostě bývá, že k tomu dochází, že se to stát může. Ale občas dochází a může dojít i k vraždě. Prostě jakoby tyto skutečnosti vůbec nastat neměly. Nežid není o nic méně dítkem božím, než žid. I na něj padá záplava ze Zřídla a i on má svůj podíl, pokud se chová mravně a soudně. Ergo, on do židů vůbec nemusí, protože „do židů“ to není mezi židy, ale pod křídla Šechiny. Do světa a životního stylu, kde se té Záplavě pomáhá zcela speciálním způsobem žití, norem a pravidel – jakýmisi urychlovači. A tam musí každý naprosto sám. Bez lobbyismu (i rodinného)a bez protekcí.
Nikdo tedy nikomu neříká ultimativně – musíš opustit (zavrhnout) svou modloslužebnou matku, jen tiše, ještě než dojde k ponoření upozorní: „Je tu ale dokonce i toto úskalí… Pojďme se zamyslet i nad tím. A pochopit, proč tomu tak bude muset být…“ A teprve tehdy je čas na pocity. Protože ten, kdo nekovertuje z lásky, jako ta Hanka Karadžič (i když to není úplně nejvhodnější příměr v mnoha ohledech), konvertuje beztak zbytečně J