Já zase jen doplňuju ten svůj – taky se snad nemusím omlouvat, že je trochu jiný :-). Prostě někdy, než by člověk žil jako křivák a podílel se na něčem, co je mu odporné, zvolí radši smrt… to nemusí být žádná zaslepená víra, naopak, člověk může jasně vnímat, že pokud se nevzepře systému (i když ho to možná bude stát život), ublíží tak jiným lidem. Pak bychom se taky mohli ptát: nejdřív který člověk (a potom teprve Bůh, jak píšete)? Na čí stranu se postavit, jen tam, kde mi nehrozí žádné nebezpečí?

Ale z toho, co píšete dál: máte dojem, že Bůh do světa nijak nezasahuje?

Pro mě je oběť ne zemřít, ale ŽÍT pro Hospodina. Pokud si někdo vybral pro něj zemřít, pak je to samozřejmě jeho volba, ale nevidím v tom nic, co by někomu pomohlo. Musím se Vám omluvit, jestli čekáte, že napíši, jak si takových lidí vážím – můj názor je jasný: nejdřív člověk, potom Bůh. Naše společnost je složena výhradně z lidí, když bude někdo vyset z posledních sil ze strmé skály, nepomůže mu Bůh, ale člověk, který ho vytáhne… i když to asi není dobrý případ, protože by někdo mohl argumentovat tím, že se dotyčný mohl modlit a Bůh mu jeho zachránce seslal, což by ale bylo na hranici solipsizmu a člověk by vlastně existoval v imaginárním světě, který si sám vytvořil.

Až se mi z toho zamotala hlava :-)

Smrt ve jménu Boha… jak se to vezme. Respekt k lidem, kteří nezapřou svou víru, i když je to stojí život, umírají pro své přesvědčení – to rozhodně mám. Kdyby nás Bůh nechtěl nikdy vidět umírat, asi by nás nečinil smrtelnými. Asi záleží na tom, jak se dovedeme postavit nejen ke svému životu, ale i k umírání a smrti. Ale tak jistě znáte biblické svědky, kterým byl Bůh milejší než vlastní život… proto říkám, že vždycky záleží na našem přístupu a pochopení (jistě se dá “ve jménu Boha” i fanaticky vraždit).

Jinak zalíbení ve svých stereotypech naleznete leckde, církve nejsou žádnou výjimkou, najdete v nich lidi osvícené i zabedněné.

já jsem svým článkem určitě nechtěl popírat existenci Hospodina nebo oběti, které byly v Jeho jménu. Ani neopírám, že jsme pravděpodobně uprostřed soukolí Stvořitele, jehož plánům nemůžeme rozumět.

Účelem článku bylo pozastavit se nad tím, jak církve neustále tvrdí, co a jak Bůh chce, že toto se smí a toto zase nesmí, a že když nebudete dodržovat toto a toto, tak za to bude člověk souzen.
Přitom existuje tolik církví, které mají společný základ, a přitom tvrdí rozdílné věci. Přitom si všichni myslí, že mají pravdu právě oni.

Podle mě není smrt ve jménu Boha ničím, co by se mělo oslavovat (ostatně, v tomto mají praxi muslimové). Kdyby nás Bůh chtěl mrtvé, tak bychom se nemuseli rodit. A nebo by to udělal sám – tak jako mnohokrát ve Starém zákoně.

Vím, že je to opět neřešitelná otázka – právě na taková témata se ve svých článcích často zaměřuji.

Hodně záleží na tom, jak takovou věc (že “Bůh má přednost před lidským životem”) pojmete. Že je život člověka v Božích rukou, to rozhodně nemusí být konstatování hodné nějakých odumřelých mozků. Ale nic proti Vašemu znechucení z fanatiků.

Stejně tak přístup k obětem, nebo jak píšete k tomu pšeničnému oplatku (k “večeři Páně”) se dá pojmout mnoha různými způsoby, ne nad každým je třeba zvracet.

Ostatně, co si vlastně myslíte o biblických obětech, to byl přece taky kus žvance, ne? Považujete je za omyl?