Kromě toho však v pravoslaví ještě existuje obřad ponořování, jehož účelem je rituální náboženská očista (nikoliv opakování obřadu konverze). Vykonává se ponořením v lázni s přírodní vodou (existují určitá pravidla), a vykonává se stále znova, každoročně. V pravoslavných zemích jsou k tomuto účelu zřízeny speciální rituální očistné lázně. Na území ČR je momentálně pouze jedna pravoslavná rituální očistná lázeň, a to v Karlových Varech.

Pravoslavná rituální očista: https://www.youtube.com/watch?v=owT5QYmVb3Q
(pro představu)

Křesťanské pojetí křtu… to je samo o sobě poněkud složitější. Různí křesťané mají o významu křtu zcela odlišné představy, pro evangelikální protestanty je to spíš veřejné přihlášení se k víře, kdežto v pravoslaví konverze znamená spíše zánik původního člověka, a přijetí nového těla i ducha, připojení k lidu Smlouvy- nevratně a dědičně.

Kromě toho se také liší provedení křtu; v pravoslaví nutně musí dojít k úplnému ponoření, a také musí být přítomni 2 kmotři (ne jen jeden), kteří zároveň plní úlohu dvou svědků.

Stejná otázka se však dá položit u každé situace, na kterou existovaly dva různé názory, a nakonec převládl jeden z nich, nejen u nás, ale i u židů.

Kupříkladu podle názoru současného judaismu je pro dokončení gijuru zásadní obřízka, nikoliv ponoření. Dříve však existoval i názor, že rozhodující je naopak ponoření, nikoliv obřízka. A Babylónský Talmud v Yevamot46a a Gerim 1:6 říká: “Mužský konvertita, který byl ponořen, ale ne obřezán, nebo obřezán, ale ne ponořen, je konvertita.” (tudíž stačí jen jedno nebo druhé) V pravoslaví převládl názor, že rozhodující je ponoření, nikoliv obřízka, aby byl gijur platný (“Kdo je ponořen, ale nikoliv obřezán, je konvertita; kdo je obřezán, ale nikoliv ponořen, není konvertita.”)- tedy přesně opačný názor, než jaký převládl u rabínských židů. (křest= ponoření, proto pravoslaví neuznává křty při nichž nedojde k úplnému ponoření za řádný gijur)

Podobně to bylo i s obrazy. V Palestinském Talmudu v Avoda Zara 48d se píše: “Ve dnech Rabbi Jochanána muži začali malovat obrazy na stěny, a on jim nebránil”; “Ve dnech Rabbi Abbuna muži začali vytvářet mozaiky, a on jim nebránil.”

Jak vidíte, ačkoliv mezi rabínskými židy nakonec převládlo odmítnutí obrazů, rovněž existovaly oba názory.

Podle pravoslavné víry je Chrám odrazem Nebes. A podle nás ve starozákonních časech na Nebesích žádní proroci ani světci nebyli, protože duše všech lidí byly v Šeolu. Teprve Ježíš umožnil “svatým” vystoupit z Šeolu (podle naší interpretace). Tak jako tak však Starý Zákon nestanovuje absolutní zákaz figurálního zobrazování.

Každopádně, ohledně zobrazování jsou v pravoslavné církvi přísná pravidla; jednak je zakázáno zobrazování Boha, obrazy nesmí vypadat příliš realisticky (jinak musí být zničeny, protože svádí k modloslužbě), obrazy nesmí být “necudné”, sochy jsou zakázány zcela.

Z našeho pohledu katolické obrazy porušují všechna pravidla: od jisté doby poměrně běžně zobrazují Boha (jako vousatého starce); obrazy jsou co nejrealističtější; katolíci mají zvláštní zalíbení v téměř nahých či zcela nahých obrazech a sochách. Zářným příkladem je Sixtinská kaple, kde se Bůh-stařec dotýká nahého muže. Když vidím podobně vyzdobené kostely, mám pocit, jako bych viděl antický pohanský chrám, hnusí se mi všechny ty jejich ohavné sochy polonahých mužů a andělů. Takže si myslím, že Vám docela rozumím.

V mešitě jsem nikdy nebyl, nemohu to moc posoudit. Ale určitě by mi tam chyběly ner tamid (věčné světlo) a Menora, což jsou věci, které máme společné s judaismem.

Co se týče toho, že bychom neměli měnit tradice… Hm, platí to jak kdy. Kdyby Avraham neodhodil tradici svého otce, zůstal by po celý život modloslužebníkem. Některé tradice je vhodné zachovat, jiné odhodit; někdy je to však obtížné určit.