Nicméně to ve mě evokuje můj nedávný spor s jedním věřícím (je jedno, které konkrétní víry). Mám pocit, možná můj osobní názor, že onen dotyčný, jako stejně poměrně dost podobných, jsou velmi vztahovační. Mám pocit, jako by v případě víry a náboženství chyběl humor. Vždyť bez humoru to nejde, jsme přeci zvyklí se posmívat policistům, blondýnkám, Romům, Němcům, Židům, kamioňákům a jiným. A uráží se někdo? Myslím, že většina ne. Tato republika má velkou výhodu – jsme jedni z nejvíce ateističtí v Evropě, snad na světě. Díky tomu můžeme mít nadhled a i ten humor. Denně si přeci mohu udělat legraci z mé práce, taky tak činím, a přitom ji respektuji (zvláště držíš li v ruce výkres mechanických tlumičů pro jaderné reaktory – v tu chvíli máš v rukou osud mnoha lidí :) ).

Ke zmíněnému člověku. Nadnesl jsem z legrace pár námitek vůči nedokonalosti obou dvou zákonů Písma. Myslím ale, že argumenty byly logické a přesvědčující. Nicméně se na mě sesypala smršť nadávek o hanění, že nemám pokoru, o božím hněvu apod… Sakra, mám víc pokory, než mnozí diskutující – když slyším, že jejich pravda je jediná – bůh je a hotovo, musím se smát.

A proč se tedy nesmát a nepřecházet mnohé věci. Vždyť žijeme jen jednou, tak proč si něco kazit. A ano, žijeme v době, kdy jsme schopni se povznést nad určitě zastaralé a mnohdy nefunkční hodnoty – ale proč, protože můžeme a nehrozí nám za to postihy typu exkomunikace, či smrt.

Přesto si všech lidí dokáži vážit bez ohledu zda jsou otvoráři, nebo bezotvoráři.

P. Hofman