Malířka a ilustrátorka Hana Klímová Bergmannová uchopila téma, ze kterého mají strach i ostřílení spisovatelé. Kniha pro děti, o letcích RAF, o Hitlerovi, o holokaustu i o komunismu. Před malými čtenáři neskrývá žádné termíny. A přes to všechno dala vzniknout knížce, která je poučná, něžná, láskyplná a počte si v ní celá rodina. Seznamte se s panem Welingtonem – bombardérem

 

Vaše nová kniha se jmenuje Dobrodružství pana Wellingtona. Vysloužilý britský bombardér z druhé světové války vypráví svůj příběh ostatním letadlům v hangáru. Chce se dozvědět o osudu své havarované posádky. Proč jste si vybrala právě letadla a československé letce RAF?

Kromě ryze osobních důvodů jsem si vybrala letce RAF proto, že jsou to naši novodobí hrdinové. Lidé, kteří můžou být pro děti vzorem. A dobrých lidských vzorů je v současnosti málo.  V naší společnosti se rozlézá marasmus a rozplizlost hodnot. Chybí ideály. Slova jako pravda a láska jsou vysmívané. Chtěla jsem napsat knížku pro kluky o hrdinství, kamarádství a síle. Mám pocit, že kluci a muži jsou čím dál ohroženějším druhem. Čtením o statečnosti bych v nich ráda posílila jejich mužskou identitu. A také jsem doufala, že téma našich letců u RAF přiláká tatínky a dědečky a že si se svými dětmi a vnoučaty budou společně číst a vyprávět. To se mi zcela splnilo. A jsem potěšena, že knížku o klucích, letadlech a letcích RAF si čtou i holky a holčičky se stejným zaujetím jako kluci. Jedna maminka mi napsala: „Koupila jsem pana Wellingtona dceři k vánocům, ale nevydržela jsem a čtu si ho už podruhý. Brečím při tom jak želva!”

 

Během druhé světové války se dva Wellingtony zřítily na jižní Moravě a jeden nouzově přistál u Pardubic. Je příběh pana Welingtona inspirován jedním z nich?

Není. Můj příběh je zcela vymyšlený. Ale je velmi pravděpodobný. Osádky těch havarovaných Wellingtonů na našem území nebyly Československé. Ale jak víte, v Anglii jsme za války měli čtyři československé perutě. Tři stíhací a jednu bombardovací. A právě u té 311. čs. bombardovací perutě sloužil můj pan Wellington. Jeho osádku jsem si vymyslela. Ale inspirovala jsem se životy skutečných československých letců. Navíc v knize píši o Josefu Briksovi a Františku Truhlářovi, dvou našich letcích u RAF. Tam je naopak pravda každé slovo.

 

Jako ilustrátorka jste se podílela na celé řadě knih mnoha autorů. Dobrodružství pana Wellingtona je ale první kniha, kterou jste i sama napsala. Jak dlouho ve Vás představa o vlastní knize zrála?

Napadlo mě to a hned jsem začala psát. Chtěla jsem napsat o starém britském bombardéru, který stojí někde v Čechách v hangáru a už nemůže létat. Vzpomíná na své hrdinské činy za války a na svou nejmilejší československou osádku. Velmi se o ni strachuje, protože z rádia slyší o tom, jak krutě komunisté naložili s našimi anglickými letci. Touží se dozvědět, kde jsou jeho “bomber boys” dnes. V tom mu mají pomoci dva kluci, synové pilotů v aeroklubu, kde pan Wellington bydlí. Na konci knihy má být pan Wellington znovu opraven a shledat se s jedním ze svých letců. Mají se spolu proletět a vypustit bombu s bonbóny. To byla moje osnova. Jak vidíte, je na sedm řádků. A teď bylo zapotřebí udělat z těch sedmi řádků pořádně tlustou knihu. Mám totiž ráda tlusté knihy. Hubené knihy mě děsí. Nic moc se do nich nevejde a sotva začnou, hned skončí.

 

Svou autorskou prvotinu jste vydala vlastním nákladem a založila dokonce svoje vlastní nakladatelství (Katzberg). Proč jste si vybrala právě tuto cestu? Kvalitní dětské literatury u nás vychází poměrně málo, proto mě překvapuje, že po knize rychle neskočilo nějak velké nakladatelství.

Právě naopak. Skočilo po ní hned několik velkých nakladatelství. A slibovali i velké náklady. Tak jsem si řekla, že si ji vydám sama. Téma našich letců u RAF je u nás v dětské literatuře zcela ojedinělé. Jiná taková kniha tu neexistuje. Byla jsem si jistá, že o ni bude zájem. Jela jsem také do Anglie a prohledala knihovny a ani tam jsem nenašla nic podobného.

Zpočátku jsem měla strach. Různí lidé mě zrazovali, že jako nakladatel jediné knihy budu mít drahou tiskárnu, knihu také nedostanu do distribuce, a co si s ní počnu. Ale měla jsem samé štěstí. Prostudovala jsem si něco o vydávání knih a o reklamě. Dozvěděla jsem se třeba, že reklama, jak jsme na ni zvyklí například z televize, už nikoho moc nepřesvědčí. Lidé nejvíce dají na doporučení přátel. Cesta tedy byla přes sociální sítě. Tak jsem založila asi půl roku před vydáním knížky facebookové stránky “Dobrodružství pana Wellingtona” a tam jsem nastřádala přes šest set fanoušků. Už to byl zaručený odběr nejméně osmi set výtisků. Dávala jsem na stránky průběžně zprávy a fotky o tom, jak knížka vzniká a lidé si to sdíleli a podporovali mě. A také jsem tam našla opravdové nadšence vojenské historie a ti se stali mými poradci a pomocníky, později někteří i přáteli. Když jsem něco nedokázala najít na googlu, dotázala jsem se svých fanoušků – odborníků, do pár minut jsem měla odpovědi. Přihlásil se mi také jeden tiskař, který se do pana Wellingtona zamiloval a pomohl mi vyjednat dobré podmínky pro tisk. Nakonec se ukázalo, že vydat si knihu sama, bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

Když už jste ono nakladatelství založila, plánujete nějaké další vlastní knihy?

Teď nic nového nepíšu. Většinu času mi zabere péče o pana Wellingtona. Až dosud jsem byla kromě autora textu a ilustrací a nakladatele i distributor. Takže jsem čtyři měsíce vyřizovala objednávky a faktury, psala věnování, podepisovala a balila knížky a jezdila na poštu (před vánoci i dvakrát denně). Od ledna jsem ale předala distribuci Kosmasu (hladce a bez problémů) a teď se věnuji komunikaci s překladateli a zahraničními nakladateli. Pan Wellington se překládá do angličtiny a němčiny a jednám také s Izraelským překladatelem. Pokud něco budu vydávat, tak nejspíš reedice knih svého otce Ivana Klímy, které jsem ilustrovala. Čtenáři mě žádají o pokračování pana Wellingtona, ale to je uzavřený příběh. Všechno důležité se tam už odehrálo. Hitler byl poražen, komunismus také, pan Wellington opraven a jeho osádka vypátrána. Nějaké nápady mám, ale to je zatím moje tajemství.

Autorka s Jiřím Pavlem Kafkou, radiotelegrafistou 311. čs. bombardovací perutě)
Autorka s Jiřím Pavlem Kafkou, radiotelegrafistou 311. čs. bombardovací perutě)

Svému tatínkovi jste ilustrovala celou řadu knih. Spisovatelé často vidí obrazy už při psaní, někdy tak může být složité sladit se s ilustrátorem na stejnou vlnu. Jak vnímáte společnou práci?

Když jsem studovala výtvarnou školu, dostávali jsme jako domácí práce kresbu portrétů. Táta byl ideální obětí. Seděl celé hodiny nehnutě u psacího stolu, tiše psal a já jsem ho tiše kreslila. Jednou mě napadlo, zeptat se ho, jestli blechy taky umí chodit nebo jen skáčou. Táta se mé otázce podivil. Prý zrovna psal o tom, jak je v Terezíně kousaly štěnice. Jindy jsem ho zase upozornila, že se tváří jak vrah malých dětí, on se vytrhl ze soustředění a povídá: „Zrovna píšu, jak se moje hlavní hrdinka rozhodla, že půjde na potrat.” Tak jsme asi naladěni na nějakou stejnou vlnu.

 

Vaše ilustrace velice krásně popisují vyprávěný příběh, což je u knih žádoucí. Na jaká témata se ale zaměřujete ve své volné tvorbě?

Být ilustrátorem vlastního textu je nesporná výhoda. Když příběh píši, vidím ho nejprve jako film. V obrazech. Ilustruje se to pak už samo. V mé volné tvorbě běhají stáda koní. Těch jsem za život namalovala asi stovky. Běhají ve snových krajinách. Ale o obrazech by se nemělo psát. To nemůže nikoho bavit. Obrazy se musí vidět. Něco z mé tvorby můžete vidět např. zde: FLER.

 

V dokumentu pro web fler.cz jste se svěřila, že kreslení jste se věnovala od dětství. Oba vaši rodiče se intenzivně věnovali psaní. Neměla jste přece jen někdy období, kdy by vás vítr zavál i k jiným oborům?

Moji rodiče vystudovali český jazyk a literaturu. Oba píší. Můj bratr Michal píše pro noviny. A bývalý manžel nejen že pracoval v nakladatelství dětské knihy Albatros, ale i napsal několik knih pro děti a pro dospělé. Jeho krásnou knihu židovských pohádek Osm světel jsem také ilustrovala. Vystudovala jsem propagační grafiku na střední umělecké průmyslovce a loutkářskou scénografii na divadelní akademii. Ale vždy jsem se věnovala jen malbě a ilustraci. Jiné obory mě opravdu nelákaly.

 

V knize se objeví jména hned několika konkrétních českých pilotů. Zmiňujete i jejich nelehký úděl po komunistickém převratu v roce 1948. A samozřejmě píšete i o období Protektorátu. Děti se setkají se jménem Adolf Hitler. Nechybí ani slova jako lágr, transport, Varšavská smlouva a další. Neměla jste strach, že děti knížce neporozumí?

Neměla. Myslím, že je napsána tak, aby ji děti rozuměly. Mojí redaktorku ale napadlo, že některé pojmy by měly být vysvětleny. Na FB stránce pana Wellingtona jsem si tedy udělala průzkum. Zeptala jsem se svých fanoušků, jestli jejich děti rozumí zrovna těm slovům, na které se ptáte ve své otázce. Ukázalo se, že je většinou neznají ani jejich rodiče. A tak vznikl na konci mé knížky “Vysvětlovníček”. Tam se čtenáři dočtou, co je dělnická třída, kulak, reakcionář ale také Wintonovy děti, remoska, kibuc nebo heliport.

(Autorka s Tomem Lomem Löwensteinem, rovněž radiotelegrafistou 311. čs. bombardovací perutě)
(Autorka s Tomem Lomem Löwensteinem, rovněž radiotelegrafistou 311. čs. bombardovací perutě)

Knihy ilustrujete pod jménem Hana Pavlátová. Pod Dobrodružstvím pana Welingtona jste ale podepsána jako Hana Bergmannová Klímová. Pokud to není příliš smělá otázka, proč tolik jmen?

Na to je docela jednoduchá odpověď. Čeština používá příponu ová, aby vyjádřila, že žena patří muži před příponou. Můj muž před příponou byl 35 let pan Leo Pavlát. Byla jsem Pavlát – ová. Pak se naše osudy rozešly a tak jsem se vrátila ke jménu svého táty, ke kterému bezpečně patřím od narození a budu k němu patřit po celý život. Když se pak před mou příponou objevil pan Bergmann, vzniklo moje příjmení Bergmannová Klímová.

 

Obou vašich rodičů se velice blízce dotknul holokaust. Jak jste jejich životní zkušenosti vnímala jako dítě?

Oni nám o tom moc nevyprávěli. My jsme žili hlavně jejich disidentskou přítomností. A to se mi velmi líbilo. Sice jsme měli občas nějakou domovní prohlídku nebo rodiče odvedli k výslechu na StB, později i mě, měli jsme odposlouchávaný a pak zcela odpojený telefon, nemohli jsme cestovat do zahraničí, bránili mi ve studiu apod. Přesto jsem ale domov vnímala jako místo, kde se odehrává něco veledůležitého. Scházely se u nás spousty lidí. Kamarádi rodičů, zakázaní spisovatelé a novináři, zahraniční diplomaté, bývalí politici, samí zajímaví, vzdělaní lidé. Byla jsem malá, sedávala jsem pod tátovým psacím stolem, moc jsem nerozuměla, ale poslouchala jsem napjatě. Měla jsem dojem, že u nás se odehrávají dějiny, že se tam domlouvá otáčení zeměkoulí. Rodiče o válce nevyprávěli, ale mám z nich intenzivní pocit, že vždy dělali něco smysluplného pro ostatní lidi.

 

Jak moc necháváte židovství proniknout do své tvorby?

V Dobrodružství pana Wellingtona je jeden ze šesti mužů osádky židovského původu. V souvislosti s ním jsem tak mohla alespoň stručně připomenout naši vojenskou pomoc Izraeli v roce 1948. A Eda s Tondou, moji desetiletí hrdinové, si čtou v časopisu něco o kibucech. Jak tam děti mají na hraní staré zemědělské stroje. Napadne je, jak zachránit jejich starého Čmeláka (Zlín Z-37 ). Ve “vysvětlovníčku“ se pak děti dozvědí, co je to ghetto, holocaust, plynové komory … A v malbě a ilustracích? Ilustrovala jsem již zmíněné židovské pohádky Osm světel. Také slovník judaik, různé pracovní sešity pro židovské muzeum a asi patnáct ročníků židovského kalendáře. V mé volné tvorbě se občas vyskytne nějaký biblický motiv jako Ester či Růt, andělé a padlí andělé, či přikázání z desatera. Protože ale na svém židovství nemám nejmenší zásluhu, nechci z toho dělat ani žádnou přednost.

 

Jak vnímáte stále rostoucí nevraživosti vůči Židům nebo celkově odlišným kulturám, která se ve společnosti poslední dobou tolik objevuje a často je spíš nebezpečně bagatelizována.

Antisemitismus se týká především západní Evropy. Souvisí to s rostoucí muslimskou komunitou a vzestupem levicového hnutí. Ale nevraživost vůči Židům není nic nového a nepřekvapuje mě to. Vždy bude v každé společnosti množství lidí hloupých, zlých a frustrovaných, kteří budou své neúspěchy svádět např. na Židy. Proti tomu se dá bojovat jen usilovným vzděláváním. Pravdivým pojmenováváním skutečnosti a neustupováním zlu. Zlobí mě, jak západní Evropa ze strachu před muslimy couvá ze svých tradic a hodnot.

Co se týče nevraživost vůči uprchlíkům a přistěhovalcům z arabských a muslimských zemí, to je dosti komplikovaný problém, ke kterému se necítím být příliš kompetentní. Na to se prosím, zeptejte Tomáše Pojara. Tomu zcela důvěřuji a k jeho odpovědi se předem hlásím.

Izraelci zřejmě brzy budou mít lék proti rakovině ale věřím, že lék proti antisemitismu a nenávisti obecně by byl ještě potřebnější. Umřít musíme na něco všichni. Ale svět bez nenávistných lidí a bez antisemitismu by byl hotový ráj.

Trápí mě i celá ta atmosféra společnosti rozdělené na dva nesmiřitelné tábory. To je velmi znepokojivé. Stejně jako veškerá politická korektnost a jakási rozbředlost hodnot a pojmů. Nejasnost obrysů a neschopnost či dokonce nevhodnost vymezit se. Relativizování pravdy.

Když jsem psala příběh pana Wellingtona, měla jsem velikou výhodu. Jako v každé správné pohádce musí dobro zápasit se zlem a zvítězit. Moje zlo je v knize zastoupeno Hitlerem, Stalinem a jejich zločinnou ideologií. A tak na druhé straně už mohli být jen zářící hrdinové. Myslím, že i pro tuto přehlednost a snadnou rozlišitelnost dobra a zla si lidé moji knížku tolik užívají. Soudím podle nadšených dopisů, kterých dostávám desítky. A k mému překvapení a potěšení mám asi tak dvě třetiny čtenářů dospělých… Mým cílem bylo právě to, aby se děti učily orientovat v tom, co je dobré a co zlé a mimo jiné i to, aby je po přečtení mé knížky nikdy ani nenapadlo volit nacisty nebo komunisty.

 

Knihu je možné zakoupit taky v JEWISH E-SHOP

 

Hana Klímová Bergmanová

Narodila se a žije v Praze. Vystudovala střední umělecko – průmyslovou školu – propagační grafiku a pak Divadelní akademii – loutkařské výtvarnictví. Za obrázky ke knize zakázaných spisovatelů Uzel pohádek dostala čestné uznání v soutěži o nejkrásnější knižní ilustrace roku 1994. Ilustrovala např. knihy Ivana Klímy – Moje první lásky, Kokrhací hodiny, Jak daleko je slunce, nebo O kouzelném semínku od Olgy Zemanové a další. Věnuje se též malířské tvorbě. Po revoluci žila čtyři roky v Izraeli, kde byl její tehdejší manžel Leo Pavlát zaměstnán na čs. ambasádě v Tel Avivu.

2 Komentářů

  1. Michal Sopuch
    15.2.2019 – 10 Adar A 5779 v 00:11 — Odpovědět

    Krásné. Děkuji velice za tento příspěvek.

    8
    0
  2. Tomáš Lom
    3.3.2019 – 26 Adar A 5779 v 15:18 — Odpovědět

    Drž se, Hanko, jedeš výborně.
    Tom

    0
    0

Napsat komentář: Michal Sopuch Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Bamba - to nejlepší nejen pro Vaše dítě z Izraele

Další článek

Jaká je Váha inkoustu? Slavnostní uvedení poutavého románu