Máte někdy strach z toho, že kdyby se ve vaší minulosti začali vrtat senzacechtiví novináři, tak by o vás zjistili, že …? Existuje něco, za co se stydíte a o čem neví ani vaši nejbližší?
Nedávno jsem při čtení Bible znovu narazil na známá Ježíšova slova: “Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. 16Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. 17Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mat.18,15-17)
Když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem nedávno jednal v rozporu s touto Ježíšovou radou. Místo abych šel za Janem, řekl jsem o jeho problému ostatním. Má mysl mi hned začala nabízet spoustu “vysvětlení“. Měl jsem přece k tomuto jednání dostatek důvodů a tak se vlastně zase nic tak strašného nestalo.
Bojoval jsem sám se sebou. Jeden hlas mi říkal, že jsem zhřešil, druhý oponoval, že kdyby Jan, tak bych… Ta vnitřní pře dvou Vlastíků nebyla vůbec příjemná.
Prožíval jsem něco, co David popsal ve 32.žalmu:
“Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt.
2Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá,
v jehož duchu není záludnosti.
3Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.
4Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka,
vysýchal mně morek jako v letním žáru.
Nakonec jsem se s tím obrátil na Boha. Při modlitbě jsem mu vše pověděl a on mi dal odvahu k rozhodnutí, že požádám o odpuštění. Omluvím se bez nějakého dalšího vysvětlování a zdůvodňování, proč jsem udělal to, co jsem udělal.
Zavolal jsem Janovi, domluvil setkání a vyrazil na cestu. Prožíval jsem zvláštní pocity. Na jedné straně radost z tohoto rozhodnutí, na druhé obavy, jak zareaguje druhá strana.
Když jsme pak usedli v obýváku do křesel, řekl jsem: “Chci se ti omluvit za to, že jsem nešel za tebou, ale řekl jsem o tvém problému druhým. Můžeš mi to odpustit?“
Chvíli bylo ticho a pak jsem uslyšel: “Ano, odpouštím ti.“ To dopoledne jsem se omlouval ještě jednou. Při rozhovoru jsem se dověděl o další, trochu starší křivdě.
Prožíval jsem to, co David v tom 32.žalmu popisuje slovy:
“5Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval,
řekl jsem: “Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.”
A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.
6Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.
I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.
7Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením,
nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem.
8Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš,
budu ti radit, spočine na tobě mé oko.
9Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu:
toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš.
10Mnoho bolestí postihne svévolníka,
toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.“
Domluvili jsme se, že si při příští slavnosti Poslední večeře Páně navzájem umyjeme nohy. Na závěr návštěvy, během které jsme hovořili o tom, co právě prožíváme, se Jan modlil. Ve své modlitbě mimo jiné prosil: “Pane Bože, odpusť prosím bratru kazateli. A mně dej sílu, aby mé odpuštění bylo skutečné a opravdové…“ Pak prosil o požehnání pro mne, mou rodinu i celé naše sborové společenství.
Když jsem odjížděl, mé srdce prožívalo naplnění Davidových závěrečných slov:
“11Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví,
plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!“
Satanovi se podařil jeden trik. Když zhřešíme, máme strach, že přiznání hříchu sníží náš kredit v očích ostatních lidí. Přitom je to hřích, který ubližuje naší pověsti. Přiznání a prosba o odpuštění nás naopak vrací tam, kde jsme byli před naším hříchem.
Vážím si Odpuštění. Vážím si i Hospodina, který je nám v tom příkladem. Chci touto cestou Bohu poděkovat i za tuto zkušenost.
Omluva a následné odpuštění je cestou k tomu, abychom se nemuseli bát své minulosti.
Omluva a následné odpuštění je prostředek k tomu, abychom se udrželi na cestě vedoucí do Božího království.
Nebojme se omluvit a prosme Boha, aby nám dal i sílu k odpuštění. Jedině tak se nám bude dobře žít ve společnosti i v Boží rodině.
Autor: Vlastík Fürst
Autor
9 Komentářů
Jsem ráda, že jste součástí redakce Shekelu. Pro rovnováhu. G
Vlastíku , jdete mi strašně na nervy, jakékoli přiznání je dobré, ba dokonce očistné a luxusní, leč sebezničující v konkurenčním boji, a člověk je pak odkázán na milost a nemilost své církvi :0)
Obávám se, milý Vlastíku (podepsal jste se tak), že společnost není stavěna na tento způsob vnitrodruhové komunikace. Ta bývá tvrdá, ostrá a kdo z koho. I v rodinách.
Antoníne, nebojte se, dosaďte si za to strašidelné sůvko “církev” pěkně české “účastníci zájezdu” a pochopíte, že žid z Nazareta opisoval z dobrých učebnic. Z každého autobusu se dá vystoupit, a zájezd se koná ne kvůli pořádající cestovce, ale proto, aby se někam dojelo. :O))
Vlastíka Fürsta tady na Shekelu srdečně vítám. A jak jinak než zvídavou otázkou. Uniká mi totiž *peticha (otevření) této úvahy. A maličko i její závěr, ačkoli ožná chtějí řici totéž, ale maličko jiným – pro nás na Shekelu ještě nefamiliérní slovníkem.
1/ Mají-li novináři co vy3ťárt v mém životě – pak nemám potíže s odpouštěním. Protože si asi dovedu šikovně odpustit.
2/ Nestojí-li spíš za to, žít a prosit BigBosse, abychom dokázali žít tak, abychom nemusili o to odpuštění prositpříliš často ???
Pozdravení
Achabe, snad si na můj styl časem zvyknete. Jedno přísloví říká: “Starého psa novým kouskům nenaučíš.”
Určitě by bylo lepší, kdybychom dokázali žít “dokonale”. Ale ukažte mi někoho takového. Protože takový nejsem já a ani ti, se kterými se setkávám, nezbývá mi, že odpouštět a odpouštění přijímat. Není to zas tak zlé, jak to na první pohled vypadá.
Díky za milé přivítání.
také Vás, coby místní “kecálek”, vítám, Vlastíku. Nicméně, nerad bych, aby zmizela “muslimská stránka”, tak skvěle, protože simplicistně podaná paní Soňou (jakkoli jsem měl kdy výhrady k vašemu popisu “kazachstánštiny”, paní Soňo, doufám, že jste alespoň volebně bodovala v sousedním okresu…jo jo, jsme sousedé). No a k Achabovi: zní to strašně pěkně mít za sebou nej,nej nej náboženství, a být v něm ukotven (tento termín používají křesťané, ale mně se teď hodí) a shlížet na planinu jinověrců, hemžícich se v mlžné dáli. Jenže, jejich náboženství jsou (protože mají být) muka pekelná už na zemi, a v řadě denominací, vzniklých v předminulém a předpředminulém století jde “jen” o prachy. A kvůli nim o kontrolu každého jednotlivce, až po sebeudávání, a přirozeně hlášení všech činů spoluvěrců. Začínalo to přede dvěma staletími, možná dříve, veřejnou zpovědí.(Všichni ví na všechny všechno, ale kazatel-užijme to slovo- ví vše o všech, oni o něm-nic). Tyto církve coby zájezdy, kdy nejde o cestovku? Pcha, Achabe, jde především o income této každé cestovky a Jára, Pepa, Venda,Vlastík jsou podružní, protože zaměnitelní. Ano, ze zájezdu lze vystoupit. Kam? Na dobřanskou 13., do “červeňáku”, a jak se všechny tyto blázince, pakárny a léčebny nazývají. Tam lze vystoupit a i déle setrvat.Vskutku.
Side, díky za přivítání.
Mně se to Achabovo přirovnání docela zamlouvá. Opravdu nejde o cestovku, ale o cíl.
A k té zpovědi. V mém společenství tenhle způsob nepraktikujeme. A nechybí mi. Své “hříchy” řeším s těmi, koho se týkají a s Bohem.
Přeji pohodový den.
Sid: příliš pesimistické…:)