Když jsme před čtyřmi týdny vstupovali do pesachové haggady, zazněla mimo jiné slova o chlebu utrpení, ponížení, poroby a neštěstí.  „Ho-lachmo anijo“ – „toto je chléb poroby“, míváme ve zvyku přednášet nad pozdviženým macesem při vstupu do pesachového vyprávění.

Již dávno ve středověku si učenci a komentátoři všimli, že aramejské „ho“ (tj. toto, tohle) se píše tak, že ho lze číst také jako hebrejské „hej“ slovo značící mimo jiné také výraz „pět, pětka“.[1] A že tedy namísto „toto je chléb chudoby“  můžeme číst „pět chlebů chudoby“ anebo „pětkrát chléb chudoby“. Nebo o tomto obrazu přinejmenším přemýšlet.

Co je to za chleby a které to jsou, začalo učence zajímat. Na čtyři z nich přišli snadno, protože tóra je věru nanejvýš spolehlivý dopis vesmíru nám člověkům. Jsou jimi:

1) hladový

2) člověk bez radosti z jídla

3) jedinec na cestách (zejména cestách vyhnanství, ale i na cestách obchodních)

4) nesvobodný

Tato „jakoby“ čtveřice vychází z přímých biblických narážek (????), ale především ze slavného izaiášovského ponaučení o tom, že Sladký požehnaný není jakési zlé starozákonní božstvo, jak se to pokoušejí interpretovat obchodníci se spasením, že dokonce není ani před-starozákonním bůžkem, který požaduje obětiny a je ochoten za ně kšeftovat. Nejen se spasením, ale i s plodností, úrodou anebo zdravím. Mám na mysli tu pasáž z Izaiášovy osmapadesáté kapitoly : „Víte jaký půst mám rád? Ne ten spektakulární, nýbrž ten smysluplný. Rozvázat svazky sebepýchy, roztrhat snopky automatismů (které radost z jídla nepřinášejí), osvobodit ujařmené, nalámat cheba hladovějícím, obléci nahé a nestydět se za lidskost ani svoji nedokonalost.“ Dalším hloubáním v tóře pak Učenci našli i další podpůrné verše. Jejich píle jim budiž ke cti, ale Sladkému požehnanému jde především o metaforu.

Na základě tohoto „tušení“ se pak v talmudu v traktátu Berachot uvádí, že požehnání „ha-gomel“ (tj. jakési poděkování za to, že nás Nebesa ujala), by měl vyslovit každý, kdo byl a/ propuštěn z vězení (nesvobodný), b/ uzdravil se z nemoci (hladový), c/ překonal poušť (na cestách v pustině exilu)  anebo d/ překonal moře (jsa bez chuti k jídlu). Všem čtyřem utrpením (duchovní nesvobody a hladu) jsme vydáni v Micrajim – tedy kdykoli se ocitáme nejen na našich spanilých jízdách do Hurkady, ale především v soužení. Člověku nechutná, prostředky docházejí, připadá si jako štvanec a nakonec sáhne po Brufenu nebo valiu.

Odtud nás ovšem vytrhl Vznešený. Přesně podle slibu daného ještě před prvním pesachem. Vyvedu vás – pomohu vám odtamtud – osvobodím vás  a vezmu si vás za svůj Lid. A především: nakonec vás uvedu (z otroctví) do vaší vlastní Krajiny.[2]  Tam už budete “dospělí”. Dostanete kus duchovní hlíny, na které můžete pěstovat svoje vlastní obilí, anebo i ten veledůležitý strom poznání dobrého a zlého.  Zaslíbená země není o nic víc extra než nilská delta, kterou tak šikovně využil praotec Josef, je to jen slíbená země, kde můžete zkoušet, co pro vás znamená svoboda.  A nemyslete si, že tam snad ty čtyři krajíce neštěstí nepotkáte. Čtyři druhy utrpení mohou potkat kohokoli a kdekoli – ovšem jedině otrok je jim vystaven jaksi automaticky.  Ale jakmile budete ve své vlastní Krajině, ty čtyři mohou pominout, pokud se jim sami nevystavíte.  Z otroctví vám s chutí pomohu, a připomínám, nevracejte se do “Egypta”.

Ale je tu ještě ten pátý krajíc neštěstí, připomíná gaon z Vilna. „Není většího neštěstí nad neznalost“, učí talmud.[3] Nejen nedostatek informací, ale také lenost po nich pátrat.  Což ostatně vidíme kolem sebe dnes a denně. Ne nadarmo prastaré jazyky obtěžkaly své abecedy také číselnými hodnotami, protože čísla se příliš ošidit nedají. Kolik a komu za roušky, za letadla, za anti-covid. Kolik komu za aerolinky, že je chce Babiš schlamstnout.  Kolik komu v Lánech a na ministerstvu zdravotnictví? Že nám z bochníku poznání nikdo dobrovolně neukrojí, je celkem nasnadě. Že ovšem ten pátý krajíc neštěstí nejrůznějších konspiračních teorií, volebních a předvolebních slibů, veškerá slova a písmena “bez patřičných čísel” bereme pokorně do prstů, lámeme ho, pojídáme a ještě za to děkujeme, je víceméně nás vlastní problém.

Jen se pak nesmíme divit tomu, co hagada učí taky. „Avadim hajinu be-Micrajim“  – v Egyptě jsme byli pouhými otroky. Byli?  Ono to slůvko „hajinu“ se dá daleko přesněji přeložit jako „stali jsme se“. A to zdaleka nejen úsilím faraona, ale především vděčností za páté krajíce neštěstí. Ostatně ještě v temném středověku, který měl nesporně své mouchy, nepoctivé pekaře topili nebo stavěli na pranýř.  A dokonce i ukrajinský i český národní zvyk vítat hosty chlebem se solí (který paní Netanjahuové, žel, neříká zbla nic),  není bez symboliky.  Se solí je chleba lepší. Ale tou solí jsme my, povídal tuhle před dvěma tisící let galilejský tesař.

A ještě jeden obraz na rozloučenou. Skutečné peklo (*šeol), je přeci stav, kdy nedostáváš odpověď na žádnou ze svých otázek. Stav, kdy nevíš kde jsi, kdo jsi, komu jsi a kam jsi.  Utrpení se tedy svatým jazykem řekne “ina”, zatímco zase odpověď “ana”. Obojí psáno stejnými znaky alefbetu. Když dokážeš najít odpověď, pátý krajíc se rozplyne. Dobrou chuť.

 

 

[1]) obojí psáno hej+alef

[2] ) hoceti, hicalti, gaalti we-lakachti (ex 6:6-8)

[3] traktát Nedarim 41b

1 Komentář

  1. Erich
    22.6.2020 – 30 Sivan 5780 v 07:30 — Odpovědět

    V pátek 8.6. zemřel ve věku 58 let Jiří Richter, jeden ze zakládajících členů židovského festivalu v Holešově. Smutné.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Micvot jako roušky

Další článek

Nejnovější článek.