Pan Miloš z Jeleního příkopu letos k padesátému výročí sovětské okupace nepromluví. Co bychom to byli za jeho věrné, kdybychom to neudělali za něj, za našeho roztomilého stařičkého Mocnáře, který mluví spatra (pravda nakrásně čím dál větší omyly) a dokáže často nemožné. Zde je tedy jím sice nevyslovený, ale poctivě míněný projev k “osmašedesátému”.

Vážení spoluobčané,

právem očekáváte, že bych jako hlava suverénního státu (navíc v roce stého výročí jeho vzniku) měl promluvit také k jedné z posledních dějinných katastrof, ke které došlo před lety padesáti, tedy k Okupaci spojeneckých vojsk v roce 1968. Měl bych, ale nepromluvím. Možná si kladete otázku proč.

Jednak jste si mne, nic zlého netušíce, nezvolili jako hlavu „suverénního státu“, ale jako gubernátora jedné z mnoha ruských a čínských gubernií.  Z této pozice dost dobře nemohu a navíc ani nechci rozhněvat ruku, které sloužím a kterou se tak pracně snažím olizovat, když se se mnou Donald nekamarádí tak, jak jsem vám nalhal.

Pochopte, že ve vámi očekávaném projevu by musely zaznít podobné lži, jaké jsem nechal rozšířit o Petře Buzkové, Karlovi Schwarzenberkovi i o Jiřím Drahošovi – tedy o každém, kdo je mi nepohodlný anebo mne ohrožuje. Tedy cosi v tom stylu (a báťuška Car i matička Pravda ať  prominou), že se vlastně zas tak nic nestalo a nešťastný okupant na tancích v ulicích byl de facto podveden jeho tehdejší vrchností a jel sem v dobré víře „pomáhat“, abychom mohli dál nerušeně po socialisticku objímat stromy. A to nejen naše národní duby a lípy, ale i berjozky.  Pak bych to honem nějak zbonmotil k otázkám terorismu a Jeruzaléma, coby hlavního města Izraele, a popřál vám hodně osobních úspěchů zejména během mých spanilých jízd po krajích, během nichž nejenže neumím  vysvětlit, proč už jsou zase někteří Mynářové rovnější než ostatní „sobě rovní“, ale dokonce ani nezaplatím parkovné.

Ovčí muž mi sice už podobně úchylný koncept projevu nastínil a věru mnoho nescházelo, a byl bych něco pronesl.  Vždyť již celé uplynulé funkční období jsem byl  soudně potvrzeným lhářem,  a vás to naštěstí nijak neznepokojilo. Nedopatřením jsem obelhal sám sebe, jsa si jist, že ta „moje“ většina, na niž se odvolávám, kdykoli se mi to hodí  křivit v bezmezné pomstychtivosti (za debakl coby premiér) ústavní pořádky –  pravdu neočekává. Nevyhledává ji a naopak, raději žije bez ní.

Při jedné z ranních resuscitací jsem si však uvědomil, že ona „většina“ je matematicky vzato jen slabá polovina. A že dokonce i v této slabé ne-většině mohou být stále ještě duše, pro které byla Okupace traumatizující zkušeností. Bylo tedy nutno sáhnout do škatulky „Protivítr“.

Ano, vážení spoluobčané, to je ta škatulka, do které se sahá pokaždé, když zrovna při svém skvělém zdravotním stavu nemám korunovační chřipku, zachovám se jako totální hulvát a nestihnu (protože je mi to buransky ukradené) ani pohřeb bývalé hlavy skutečně suverénního sousedního státu. Tak se pak všecko svede na protivítr, a těch pár voličů od letového provozu, ať se mi klidně posmívá, zbytek národů to snad sežere.

A ajta, v krabičce „Protivítr“ byl schovaný lísteček s další malou lží: „Nebudu v den padesátého výročí sovětské okupace hovořit o sovětské okupaci, ne ze strachu před sovětským carem,  ale proto přece, že jsem se občansky a statečně zachoval již tehdy. Dokonce jsem za to byl perzekuován.

Jistě. Veškerá má perzekuce spočívala v tom, že mne formálně vyloučili z okupované KSČ, kam jsem právě v roce 1968 pragmaticky vlezl. Přišel jsem také o úvazek vyučujícího na VŠE, ale jen formálně, protože jako „Vědeckého pracovníka“ si mne tam klidně nechali. Byl jsem dokonce natolik s režimem konformní, že mne v roce 1971 bez problémů pustili na 3 měsíce do Anglie. Pokud jsem nespolupracoval tak otevřeně jako Andrej, určitě jsem ale nebyl jeden z těch „ostře sledovaných“. Další teplé místečko mi opatřili ve Sportpropagu, později Agrodatu a největší utrpení nastalo ve chvíli, kdy mne vpustili do komunistického akvária „Prognosťáku“, kde jsme se seznámili s Václavem Klaunem, abychom o mnoho let později spáchali ten největší humus – tzv. opoziční smlouvu. Jejím obsahem bylo, že padouch nebo hrdina, pravice nebo levice, každej bude chvilku tahat pilku a tak se nažerou opravdu všichni vlci.

Nepronesu ten projev ale především proto. Že “osmašedesátý” vlastně žádná národní pohroma nebyla. Rozhodně ne taková, jako ta, kterou prožíváme dnes. Spolu s Václavem Klaunem a všemi ruskými poradci se nám totiž podařilo dosáhnout stavu, kdy se stírá rozdíl mezi pravdou a lží, mezi fake-news a mystifikací, a především, kdy je to skutečné většině lautr jedno.  Dovolím si jen připomenout, a dnes nečekaně bez lhaní přiznám, že to vůbec není z mé hlavy, ani tam někde z článku Vlevo dole, dovolím si připomenout, že kdo se rozhodl jen přežít ze dne na den, je mrtvý zaživa. A to je  skutečně horší než deset ruskejch okupací.

Nebudu se, vážení spoluobčané,  omlouvat těm, kdo mají s Okupací jiné zkušenosti než já. Kdo byli během ní a pak i během normalizace perzekuováni  podobně jako já anebo dokonce podstatně hůř. Mrzí mne, že tu jsou ještě lidi, kteří si to pamatují, naštěstí přibývá těch, kterým je to srdečně jedno. Já si své udělal, já ruskou invazi okomentoval zřetelně a s dostatečnou loajální konformitou již tehdy, a teď už mne laskavě už nechte v klidu dožít a občas spálit nějaké ty trencle. To je to jediné, čeho se skutečně bojím. Andersena. Baťův kanál už asi neprokopu, letiště mít nikdy nebudu, většina lip jsou Lípy svobody a do mé knihovny, kdo by tam chodil? Ale ten trapas tehdy s Ovčím Jirkou v zahradách se mi, zdá se, začíná vymstívat. NO nic, trochu jsem odbočil …

Očekáváte bonmot na závěr? Nebude. K výročí Okupace, o níž nedokážu lhát tak šikovně, abych si nepohněval cara,  malá změna. Zrničko pravdy z úst stařičkého, mstivého a čím dál víc posmívanějšího lháře:  Já nejsem nahý! Já jsem král. Nebo snad nejsem?  … Polibte mi prdel.

1 Komentář

  1. rosa
    20.8.2018 – 9 Elul 5778 v 09:32 — Odpovědět

    CHYTRÉ A ZÁBAVNÉ

    7
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

I vznikla nesnáz

Další článek

Nádraží Praha-Bubny zahajuje přestavbu v živé místo paměti