Nejbližšímu šabatu před purimovými svátky , které chtějí duším připomenout nikoli karneval, ucucávání vína a taškaření, ale spíš to, že nic není „náhodou“, se říká „šabat zachor“ = šábes připomenutí. Během něj  bychom do svých meditací (nebo přinejmenším do liturgie) měli zahrnout také biblický pokyn o připomínání, který je shodou okolností šestistým třetím a čtvrtým pokynem podle Ha-Chinuch:

Pamatuj na to, co ti činil Amalech cestou během vašeho odchodu z Micrajim. Jak si tě našel, útočil ze zálohy a zabíjel tvoje zadní voje. Nerespektoval Nebesa a bil, právě když jsi byl utahaný a zemdlelý. Proto, až by ti Panovník dal odpočinutí ode všech tvých nepřátel okolo tebe, tam v krajině, kterou ti určil za dědictví, hleď, abys památku Amalecha definitivně vymazal zpod oblohy. Nezapomínej… (dt 25-17-19)

Co si vlastně máme připomínat. A hlavně – co vymazat? Rozhodně ne samotného Amalecha jako spíš jakoukoli zákeřnost. Pravda, nám méně zkušeným, to může krapet zkomplikovat samotná bible svou zmínkou o boji Šaula s tehdy ještě konkrétními potomky Amalekitů v 15. kapitole první knihy proroka Šemuele. Je to však jen tím, že jsme zvyklí číst ji jako román – tedy bez souvislostí a bez zohlednění detailů.

Tehdy v to boji, ve značně korupčním a rovněž dost zákeřném jednání Šaula i následovném nekompromisním zásahu proroka Šemuele o micvu „zachor“ vůbec nešlo. Halacha by řekla: prorok vyhlašuje svatou válku (milchemet Ha-Šem), biblická kritika by jedovatě dodala : mýtus  na ospravedlnění dobývání a okupace Palestiny.

Ale právě všechny občas opomíjené detaily hovoří jasně. „Zachor“ není proti Amalekovi. Panovníkův pokyn je zřetelný. „Právě mi znovu přišlo na um, co ti provedl Amalek, proto nyní jdi a bojuj!“ – tlumočí slovo Nebes Šemuel.  Žádné „pamatuj a pod tou záminkou bojuj!“. Micva „zachor“ není o genocidě. A dokonce ani ta Šemuelovým prostřednictvím vyvolaná tehdejší genocida Amalekovců v čele s králem Agagem nemusela být prvoplánově genocidou. Protože i ve „svatých válkách“ a jiné ani vést nelze, pořád platí pravidlo – „než budeš bojovat, třikrát nabídni mír“.  Ostatně přesně to se dočteme i v jiném detailu téže historky  – „zahlaď jen hříšníky z Amalekitů“. (1sam 15:18)

Dost možná i právě proto je zrovinka na šabat před Purimem do liturgie micva „zachor“ tradicí zařazena. Abychom si nepopletli blížící se Purim s nějakým vítězstvím lidu na Hamanem, s oslavou zabíjení nepřátel pod záminkou vyhlazení odvěkého (již téměř mýtického) nepřítele Amaleka.  Kniha Ha-Chinuch dokonce učí : „Micvu vykonáváme v srdci a ústy“ – ruka se vůbec nezapojuje. Jejím účelem je připomínat si a nezapomenout, že nikdy ne zezadu, nikdy ne falešně a nikdy ne pouze politicky korektně.

A bible má navíc samozřejmě na mysli, že se hodí dělat to ustavičně. Nestanoví, že to máme činit zrovinka před Purim, to už je jen jedna ze součástí naší tradice. I když součástí příjemnou. Nezapomínat a mazat jakýkoli „amalekismus“. I ten v sobě. Přesně v tom ohledu nám může být nakonec vodítkem i onen Šaulův příběh z první Šemuelovy. Šaulovi se docela jednoduše zaleskly zorničky zaleskly touhou po zboží, a tak nerespektuje pokyny platné pro svaté války, včetně pravidla – žádné kořisti, žádné loupeže, ale pěkně zabavuje dobytek i cennosti poražených, jako by se nechumelilo.  To není úplně fér. Na prorokův dotaz, co to má znamenat, se opět vymlouvá – „Ano, poslechl jsem tě na slovo, a ještě jsem dovedl zajatého Agaga, a lid si nabral kořistí, heč“.  A to už Šemuel dočista ztrácí nervy a vyhrkne: „Důležitější je respektovat princip, protože vzpurnost a svévole, je totéž co čarodějnictví, modlářství a služba rytinám.“

Co se děje dále už znáte, nebo si dočtete. Šaul ztrácí legitimitu kvalitního panovníka, a i kdyby nakrásně ve sněmovně křičel – Neodstoupím, nikdy, rozumíte! – jeho plášť už je definitivně natržený. I kdyby stokrát zlehčil zneužívání dětí , zákeřně a “jenom” na fejsbůku dehonestoval druhé, Vznešený Šaule od sebe oderval a první král Jisroele až do své smrti už nikdy nespatří Šemuelovu tvář.

Žádná micva a žádné slušné náboženství by nemělo stát na tom, že je potřeba někoho zabít. Kudla se dá do zad se vrazit tisícero způsoby.  Ze všeho nejlépe stádností, leností myslet a povrchností.  Ale, a to je na všech tradicích, které takříkajíc „respektují Nebesa“ (bez ohledu na jejich uniformy), skvělé, že se nás pokoušejí naučit, že jsme s dovolením celek.  Takže kudla v zádech kohokoli druhého je ve výsledku beztak kudlou v našich vlastních. Obě „micvy“ o amalechismu nejsou o vyhlazení Amalecha, ale o vyhlazení jeho archetypu. V Šaulovi, v našem okolí a především v sobě. A v tom jsou i jaksi nadžidovské. A tím spíš si zaslouží aplikovat v praktickém žití daleko častěji než jen ten šábes před purim a pak během svátku.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Izraelské snímky na Febiofestu

Další článek

Purim na poslední chvíli