Genealogicky sice bude. Je to přeci jen Agagita, potomek amalechitského krále Agaga, ale coby archetyp je už (žel) dávno mnohem prorostlejší. Tehdy za Achašveroše byl vlastně celkem klid. Dobová židovská liberální unie sama sebe vnímala jako občany moderní říše, s chutí navštěvovala hradní slavnosti a až na pár Mordechajů brala svoji tradici asi jako Češi v Banátu vzpomínky na své češství.  V Médo-perské říši sice (stejně jako před tím a pak i potom v říších a kotárech dneška)  nějaká hrstka lidí, hluboce věřících Sionským protokolům anebo jen svým rodičům s pojmem „žid“ možná nějaký dědičný problém měla, ale jinak nechávala Persie své poddané – ať už oddané nebo pouze dobyté a zotročené – praktikovat jejich religie celkem velkoryse. Ovšem určitě v těch drobných parlamentních potyčkách nešlo výhradně o židy, někdo mohl mít problém s Egypťany, někdo dokonce se špičkami ašur-védánského kléru.  Než se objevil zapšklý jezevec Haman. Chlápek s mindrákem, mstivec, co možná ani neuměl najít „vlevo dole“. Jistě. Nenarodil se jen tak sám od sebe a určitě nebyl sám.  Ale teprve když ten otevřel ústa, začaly se dít věci. Nic nového pod sluncem. Připomínám to vlastně jen v souvislosti s dnešním svátkem.

Ale rád bych se zastavil u modernějšího fenoménu.  A to s ohledem na naše nedávné rušení amalekismu (= zákeřnosti) v člověku, o němž jsme si povídali minule. Protože nelidskost je taky zákeřná. Možná nejzákeřnější, protože okorává nás samotné.

Vezmu to záměrně hodně od lesa. Povídá Haman: „Je tu lid jakýsi…“ – Nepoznaný, nekonkrétní, anonymní. Vůbec ho nepotřebuješ, králi. Vyhub „to“, a já ti ještě připlatím. Tradice má ve zvyku nasazovat Achašverovi maličko psí hlavu, prý to byl dost pijan, víceméně slaboch, ale o to více dbající na politickou korektnost. Ale i kdyby nepil a byl pouze „nic moc filosof“, takové hamansky šikovné „lid jakýsi“ už samo o sobě obsahuje tak zákeřné zrnko nicotnosti, že přímo implikuje nedůležitost. Co je velko-králi po nějaké hrstce „jakýchsi“…

Netušíme pochopitelně, jestli to Haman řekl přesně takto, a zda to řekl záměrně, ale je to jednak dokonale rafinované, a jednak poměrně pravděpodobné. Protože královna Ester  pak v sedmé kapitola Svitku povídá: „prodali mně a moje rodné, prodali nás na smrt.“  Prostěji řečeno, ta biblická metafora –  onen zásadní rozdíl mezi termínem „lid jakýsi“ versus „já a moji blízcí“ tam není náhodou. Protože mýty i Zjevení mají vždycky nějaké to racionální (byť metaforické) jadérko.

A jsme zase někde v klínu humanity. Z každého teče krev stejně! Na klubových kartách příliš nezáleží. Ale zobecňování, anonymita a lenost vidět detaily nás snadno okrádají o člověčinu.  Je poměrně děsivé, když mírně hysterický slovenský klérus nic jiného na čerstvou kandidátku nemaje, vytahuje spekulace, zda je paní Čaputová židule anebo ne. Zatímco Marošovi velkoryse odpouští, že ani nedokáže poskládat Desatero.  Je ještě daleko horší, když (nejen) kdejaký Junior, jen proto, aby byl vidět a slyšet, zakváká cosi o tom, že dnes si prožívá to, co asi prožívali židovštší starší, když museli sestavovat deportační seznamy. Samo o sobě blábol. Ale zatraceně nebezpečný.  I když ho kvákne hamanovský puberťák ve prospěch vlastní sebeprezentace.

Nejde pouze o to, že do okolí vysílá signál, že on by při sestavování podobných seznamů asi neměl nejmenší skrupule. Pořád nevíme, zda by tam poslal i tátu, dceru nebo maminku. Takže lze ještě doufat. Horší je, že opět anonymizuje! „To se dělo, já jsem chytrej, to do mě táta v naší kuchyni nacpal, že se něco podobného v historii dělo.“ Tečka. Je to vlastně sranda, že židi museli něco takového řešit. Je to jen takový “ftipný bonmotek”  z prognostických kruhů.

To mu fakt nedocvakne, že to právě po lidské stránce nebyla – s odpuštěním – žádná prdel? Nezávidím jedinému příslušníku ghetto-wache natož pak kterémukoli z gheto-älteste to, čemu byli vystaveni. Muset něco podobného řešit, asi bych zešílel bych, okoral a mořná si vzal život. Jeho junioří  politická bebínka a zašlápnutá kuří oka jsou ve srovnání s tím, co musel řešit takový Rumkowski z ghettu Litzmannstadt/Lódž, opravu uboze titěrná. A přesto to vypustí. Buď hloupě anebo hamanovsky. Podobně jako mluví Orbán od jakémsi židu tam od nich. Latentní ruský antisemitismus nepočítaje. O bolesti se řím dál víc mluví jako o plastelíně. Kdejaký osobní mindrák se schovává za židovské spiknutí. A tam ,kde není dost jiného teroru a kde už středověké strašení čarodějnicemi a hejkalem nezabírá, tam se nasadí strach ze sionských mudrců. To už není konkrétní genocida proti konkrétní (nemilované) skupině. To je “memorycida” – vraždění paměti a lidskosti.

A jaký šel, takovou potkal, učí lidové písemnictví. Všechny tyhle hamanovské typy, někdy i záměrně kvůli procentním bodům, někdy jen mimoděk, pro vlastní hloupost, potkají plno stejně nešťastných. A najednou se dějí věci. Ozve se křik proti spiknutí, v rukou se objeví spreje, pak i sekyry a především – to, co kdysi představovalo a přinášelo nezměrné fyzické i psychické utrpení, se mění ve stejně bezcený kus hadru, jako ty trencle, které jiný ješitný Haman se stařecky dementní škodolibostí spálil  před objektivy v zahradách pražského Hradu. Nenechme se, pokud možno hlupáky a ješitnými manipulátory připravovat o lidskost. Ne pro konkrétní nepřátelství vůči židům, ale kvůli šíření pohodlné anonymní okoralosti vůči bolesti jednotlive budiž proklet Haman a požehnán Mordechaj. Chag sameach, chaverim.

 

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Purim na poslední chvíli

Další článek

Motýla jsem tu neviděl – výstava spojuje bezmoc i naději