Zdroj: Shekel

Svatodušní svátky v jidiškajt (Šavuot), jejich obsah a původní smysl krásně prozrazují, že biblický pokyn: „Třikrát v roce se ukážeš před Velkým Šéfem – a to osobně!!“ sledoval ve svých kořenech takříkajíc cestu lidské kreativity. Cestu chleba.Pámbu vyrobil vesmír a do něj, do zahrádky zprvu rajské, usadil člověka, „aby ji dělal“. A tak člověk, kterej je sice „živ i čímsi jiným než chlebem“ nicméně tím chlebem také, ji  skutečně„dělat“ začal. Jednak aby neumřel hlady, ačkoli se BigBoss poměrně vehementně staral, aby v tom rajském skleníku rostlo všechno tak nějak samo od sebe, ale hlavně proto, aby ze sebe vypotil svůj adrenalin kreativity. Krom toho došlo velice záhy k setkání s jednou velice užitečnou dřevinou – Stromem poznání dobrého a zlého, a tak se člověk v Edenu ani moc dlouho neohřál. Pak už (za brankou Ráje) šlo fakt o kejhák, a tudíž zasil (na Pesach), potěšil se, že to dozrává (na Šavuot) a nakonec sklidil (Sukot), zavařil, pomlel a začal péci chleba. Aby měl co jíst.  Nezpochybňuji ani teorii, že když se z člověka stal teprve pračlověk, že začal úrodu a plodnost uctívat coby božstvo, ale osobně jsem přesvědčen, že BigBoss tím pokynem, abychom se  v každé důležité fázi života zrna ukázali  před tváří Hospodinovou,  myslel právě na to, že nejen chlebem živ je člověk… ale to nechme maličko stranou. Beztak to záleží na nás chlebojedech, jak si to v sobě zpracujeme. O tom, co Šavuot znamenají dnes, si můžeme popovídat na těchto dvou videjkách :

Já ale do té kaluže šlápl pro jiný obraz. Pro naši krutou křehkost.  Během „svatodušní“ liturgie se jidiškajt věnuje v míře daleko větší,  než po zbytek roku detailům biblické knihy Rut. S největší pravděpodobností proto, že kulisy tohoto pozoruhodného příběhu tvoří právě obilí a snopy, humno a skoro-pohanské oslavy letních prvotin. Rut byla Moabitka, tedy pohanka, přišelec. Konvertita. Když spolu s tchýní Noemi dorazily z rovin Moábu do vyprahlého ale kvetoucího Betlechem, neměly zrovinka na růžích ustláno, ale jednak je nikdo zas až tak nediskriminoval a pak –  pořád ještě mohly oblíznout všech deset oproti tomu, co si úplně zbytečně prožíváme v našich betlémech my a dnes.  Ono to sice do jisté míry připomíná ten starý židovský vtip“ Kouknu se na ty jejich obroučky a hned vím, kde jich obřezali. A jestli jich opravdu obřezali v Kazimieři, tak určitě znají reb Ejvera, který mi pořád ještě dluží jednu službičku, takže jsme vlastně „nepřátelé“, ale naši Rézi vám za ženu venkoncem přeci jen dám. Už má taky něco odžito, a tak to alespoň reb Ejverovi pořádně osladím …“, ale někdy to zabolet může.  Nemyslím teď na to, že někdo někomu vyčítá kvalitu jeho „obrouček“, to je snad v rámci naší kruté křehkosti i legitimní. Všechny ty úsměvné maličko žabomyší (matro-paternální) bojůvky o tom, kdo do jidiškajt patří více a kdo méně, jsou jen určitou formou koloritu. Jidiškajt se nedědí, jak učí i poselství knihy Rut. Je to otázka volby. Ona jidiškajt dokonce není nic extra. Není to  ani úděl, ani vyvolenost. A nedá se to nosit ani na prstě, ani na krku ani v uchu ai v občance. To se prostě žije. (Snad jen s tím rozdílem, že  jidiškajt se nikomu nevnucuje, nevěří na nábor dušiček a absolutně spoléhá na to, že  člověk, který hledá, najde. Najde se!)

Přesto… Bude to brzy bratru už skoro sedm hubených  let, co celý národ s gustem sledoval namísto reality show o nevyvolených Vyvolených, jak se židi fackujou. Atrakce mezitím už dávno vyčichla, ale verbální facky se v prostoru, o kterém každý neodvážný s plezírem říkává, že něco mezi nebem a zemí existuje, pořád tak nějak vznášejí.  A těžko soudit, kdo tomu nešvaru propadá víc. Jestli ten „zneuznanej“, „ještě neuznanej“ anebo naopak ten „co by měl uznat“. A tak se i dnes  po bohoslužbě v Brně doslechnu, kdo tu má jaké „obroučky“. V Praze mi zase stihnou naznačit, co si myslí o Děčíně, a v Děčíně řešíme Drážďany. Nic neobvyklého. Takhle se asi povídá všude. V kostele, v sauně, na golfu i u piva. Je ale pozoruhodné, že se tyhle „trumfy“ vynášejí většinou tehdy, kdy ten Kazimierzský má s největší pravděpodobností pravdu. Jakoby dotyčný žido-mengele, hlídající kořeny toho či onoho žídka, mezi řádky sám na sebe prozradil: „Jojo, má sice pravdu ten z Kazimierzi, ale co je mi potom, já mu za pravdu nedám, vždyť je to jen konvertita.“ To  pořád ještě taky nebolí. To je jen křehké. Tak strašně neradi se přece přiznáváme, že jsme udělali chybu!

Horší je to ve chvíli, kdy se židovské „arijství“ stává skutečně někomu fatálním kamenem úrazu a jediným měřítkem jeho okolí.  To už je krutá křehkost. A – a to je nádherný paradox – naprosto nebiblická. Na to už nezabírá ani jiný židovský vtip, kterým tento fenomén pojmenoval rebbe Sidon: „Jsme tu tak trochu jako čtyři třídy v jedné tělocvičně. Ti u ribstolů  dělají dlouhý nos na ty na kruzích, a přitom by se taky rádi zhoupli …“ Plně respektuji tradici. Židem především po mamince!  Z toho důvodu při respektování tohoto vpravdě pragmatického rozhodnutí jsou ti takzvaní „tatínkovci“ skutečně jakési Rut.  Až by se chtělo napsat „jenom takové Rut“.  Ale právě to křehké „jenom“ je zde nepatřičné!  Protože vůbec není křehké, ale kruté. Chce-li kdokoli domů, měl by tam vejít stejnými dveřmi jako ta Moabitka. Ale pak už by měl být doma. Žádný „tatínkovec“  anebo „konvertita“, ale našinec. Krásně o tom už ve dvanáctém století  vypráví velká šajba židovské tradice – pan Maimonides. „Tihle lidé,“ řílá Rambam a má na mysli právě tatínkovce  a konvertity, „jsou na tom dvojnásob dobře. O ně by se nikdo v rámci své kruté křehkosti otírat neměl. Naopak. Na ně dopadá dvojité požehnání. Jednak pokyn „miluj bližního svého“ a jednak „miluj toho, kdo se dobrovolně rozhodl usadit se uprostřed tebe. Tedy takzvaně „ve tvých branách“.

Generacemi přicházení (třikrát do roka) před obličej Vznešeného, se z chlebového svátku stal pochopitelně také svátek duchovní. Lidstvo dostává ke chlebu ještě vznešené a důležité koření – člověčinu. Ale tu smí a vlastně taky dokáže přijmout jedině duchovní aristokrat. Může být nakrásně křehký, klidně může od ribstolů pošilhávat ke kruhům, může nesouhlasit s druhým, ale čím víc si pohanský chleba okoření tórou, tím silněji by se jeho krutá křehkost měla měnit jen v křehkost. To dává paradoxně obrovské síly. Najít sebe sama.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Zatracení židi!!

3 Komentářů

  1. 14.5.2010 – 1 Sivan 5770 v 12:39 — Odpovědět

    Hezky napsáné, ale asi jen právě pro konvertity. To, že se o tom píše stále za každé generace, že už o tom vyprávěl i Maimonides, dokazuje, jak se stále konvertité musejí “utěšovat”, jak se to stále řeší, protože přijímáni u mnohých (od těch po matce) prostě plně nejsou. Domnívám se, že to nepřijímání je omezenost a určitá myšlenková lenost těch jedinců, ale bohužel to bude pokračovat i nadále, v další a další generaci.

    0
    0
  2. 14.5.2010 – 1 Sivan 5770 v 13:53 — Odpovědět

    Ono to má totiž jeden základní kamínek úrazu, téma, kterému bychom se taky rádi věnovali a které má ostré škřípající hrany v obou polokoulích vesmíru – tj. v jidiškajt i v bigótním antijudaismu – a to je interpretace “vyvolení” a “vyvolenosti”… Dá-li počasí (imircejhašem), zkusím si to pro sebe i pro nás zase nějak provokativně pojmenovat. A díky za reakci :o)
    Hezký víkend.

    0
    0
  3. 14.5.2010 – 1 Sivan 5770 v 15:33 — Odpovědět

    K tématu vyvolenosti rebbe Sidon mluví zhruba následovně. Na stole je několik věcí a já si vyberu hrnek. A takto je to s tou vyvoleností židů, jsou “vybraní” tím Nejvyšším pro něco – nikoliv pro nadřazenost nad ostatními národy, ale pro jakousi službu, činnost, která mnohdy je spíše dřina.

    To by nám odpovídalo i třeba na tu otázku konvertitů. Ti po matce, kteří neberou konvertity mezi sebe, do svých bran, ti se chápou jako ti nadřazení. Ale ti po matce, kteří správně chápou vybranost židů, tak potom ty, kteří konverzí přijali službu a dřinu a dělají to s láskou a mají to v srdci, tak těch si po právu váží a není žádného problému.

    Hezký víkend

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Fakta o našem zadlužování

Další článek

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola VIII.