Zdroj: pythacli.chez-alice.fr

Zní to jako dětské rozpočitadlo, ale nenechme se mýlit.

Dnes tyto informace ocení zejména genealogové, ale i nám, obyčejným smrtelníkům jsou bezděčným svědkem, že B-ží Jméno je skutečně Jednota. Naprostá, provázaná, neúplatná a neošálitelná jednota. Nelze si jen tak jednoduše skotačit po této kuličce, aniž bychom nesli odpovědnost…

Víme již, že zejména oba exily  – ten babylonský i ten současný – se vedle řady dalších skutečností podepsaly také na faktu, proč se v judaismu poměrně hodně setkáváme se zdvojením jména. Stačí zalistovat knihou Daniele proroka, kde se  Daniel a jeho přátelé dočkávají nových jmen Baltazar, Sidrach, Mizach a Abdenago. A dokonce i Josef Egyptský dostává od faraona jméno Cafnat Paneach (= ten který umí vysvětlit tajemství).

Víme, že  nemusí jít pouze o vnucené výpůjčky, protože módy se střídaly, a dokud to Moudrým nevadilo, nezřídka se jména z okolních kultur vypůjčovala i svobodně. Anebo se vytvářely varianty téhož jména –  hebrejsko-jidiš  /Arje Lejb, Cvi  Neftali Hirš/ anebo dokonce hebrejsko-gojiš / Baruch  Benedikt, Felix Ašer/. Víme také, že v tradičněji založených rodinách bývávalo dětí jako smetí a přitom biblických anebo za „vpravdě“ židovská přijatých jmen zase tolik nebylo. A i kdyby v jedné židovské rodině zůstal  nakrásně jen jeden Jaakov, celkem jich v ghettu bylo beztak moc. Proto se u jednoho vžilo Jaakov, u druhého Kopl anebo Jokeb, dalšímu raději rovnou říkali Kopl Lejb anebo mu natrvalo přirostla přezdívka Salcer (ten co dělá do soli); Víme také, že v Senderovi by po několika generacích už málokdo hledal Alexandra (Makedonského), v Kalmanovi pořečtělého Šem Tova (tedy kalos nomos =  dobré jméno) a ve Šprincl Naději /Esperanza/.

Každý jedinec je jedinečný a k jeho individualitě patří i jeho „označení“ – přezdívka anebo jméno. Sami židé se tedy představovali svými „vyměřenými“ jmény, zůstávali v „ohrádce“ své individuality a i (nežidovská) vrchnost to samozřejmě vítala. Alespoň v tom bylo trochu přehledněji.

Víme také, že éra ghetta časem skončila a spolu se záblesky osvícení  svítá židům rovnoprávnost. Žel pouze de iure. Platit daně, podnikat a vymyslet světové bankovnictví to   „zrovnoprávněný“ žid směl, ale aspirovat na politické a akademické posty s tak „nekřesťanským“ jménem Cvi Hirš Jacobson? …

Proto se v devatenáctém století jako houby po dešti rodí tolik Arnoštů (Aharon), Maxů (Moše), Moritzů (Mordechaj) Ignatzů (Jicchak ale také Nathan – Nácíček), Arturů (Arje),  Leopoldů a Felixů.

Jenomže lid Jisroele má ještě jednu Vrchnost. Sladkého požehnaného Pána světů. A ten není zdaleka tak krátkozraký, jako vrchnost středověká, ani tak pokrytecký jako vrchnost devatenáctého a dvacátého století. Dokonce se dokonale vyzná i ve všech Jaakovech v ghettu, aniž by si je značkoval „kolíky“ přezdivek. A ačkoli je Laskavý, Lítostivý a Dlouhoshovívající, v některých záležitostech s ním nejsou žerty. A tak se rodí dvojčátka šem ha-kojdeškinuj.  Dalo by se říci liturgické (synagogální) a „občanské jméno“. Synagogální jméno (šem ha-kojdeš)patří jedinci a jeho Bohu, užívá se ryze v náboženském kontextu a při všech úkonech s ním spojených, zatímco kinuj, ten je jaksi pro všední den. A tak se nedivme, že ačkoli místní kronikář anebo úřední dokument z roku 1798 tvrdí, že si polovinu pozemku propachtovala jakási Dorota Lammlová, my ji na hřbitově ani v židovských matrikách ne a ne najít. Její „svaté jméno“ totiž znělo Debora bat Pesl. Dorota byl pouze její kinuj. A to nám sedí alespoň to počáteční Déčko. Hůře už se hledá židovský mecenáš Bernard Altmann, zakladatel sirotčince a starobince pro křesťanské chudé , který by mohl být „bratrem“  stejně štědrého Dov Ber Altmanna, kdyby to nebyl jeden a tentýž muž. V synagoze ho k tóře volávali jménem rav Dov Ber ben Benjamin, a tak si pan Altmann toho Bera přenesl i do Ber-narda. A rav  Jehošuja, známný spíš jako Joše zůstal pro „civilní svět“ zapsaný jako pan Josef. Anebo již zmíněný Nathanael – Nácek – Ignatz (!)

Hebrejské kana, kane v sobě nese významy – podstavec, kolík – odtud ohrazení, ohrada, plot – odtud vymezen“ – odtud pojmenování. Udělení jména. Anebo vymezení se jménem. A stejný kořen (včetně všech vyjmenovaných významů – měřítko, podstavec, vymezení, pojmenování) nacházíme také ve výrazu ha-mechune, který pro nedostatek jazykové výbavy neobratně překládáme slůvkem „alias“. Opět upozornění pro genealogy a všechny, kdo hledají v matrikách. Některí poučení latinkou píšící židovstí matrikáří občas uvádějí za jménem zkratku ham.; m. anebo mch. – ta právě slouží k označení onoho „alias“. A ještě jedno upozornění. Máme tendenci rozumět pod slůvkem „alias“ víceméně přezdívku. V judaismu ale nešlo pouze o přezdívku, ale o kinuj. Zcela dokonale nám to pomůže osvětlit mamelošn – jidiš, která  šem ha-kojdeš označuje slovem Ajfrufnemen (vyvolávácí jméno), zatímco kinuj slůvkem Rufnemen (jméno, kterým oslovujeme).

Předchozí závorka také poskytuje řešení  další třetiny naší říkanky –  obratu demitkari. Vezměte aramejské dalet namísto hebrejského vztažného členu hej, hebrejsko-aramejské sloveso kara (volat) a příslušný slovesný tvar – hitpalel (= volá se) a dostaneme de-mitkare – jméno, kterým se na člověka volá – Rufenemen.

Zatímco kinuj potažmo Rufnemen (demitkari) je jev, který si vyžádala a vytvořila historie ne úplně starobylá, šinuj – tedy změna jména má své legální biblické a talmudické kořeny. Dobře víme že Avram se stává Avrahamem a Sarai (moje vznešená) Sárou (= Sarah – kněžna). A tak se vlastně v pasážích o narození Jicchaka stáváme svědky prvního biblického šinuje. Navíc tak zajímavého, že ho midraše nemohly nechat bez povšimnutí a vyprávějí – že dokud byl Avram pouze Avramem (= patriarchou koukajícím spatra, potažmo Otcem Aramu – Av Aram podle Ber 13b) a Sarai (vznešenou ale i trochu namyšlenou) Sladký požehnaný jim nemohl nadělit synka. Jinými slovy (a doufám, že nikoho neurazím) dokud o sobě měli nezdravě vysoké mínění,  bylo to Vznešenému jaksi málo, i když se oba (jak víme z bible) chovali příkladně. Teprve když Avram akceptoval, že se skrze své potomky stane Otcem mnohých národů (Av raham) a Sára svou poněkud sobeckou urozenost zaměnila za aristokracii ducha zahrnující všechna stvoření, přichází na svět Jicchak. Jiný důležitý šinuj zaznamenáváme ve chvíli, kdy se ze Zapáťáka (Jaakova) stává Ryzí H-spodinův (Jisrael).

A ani talmudické zdroje nenechávají tuto skutečnost bez povšimnutí. V Ber 17:v  je zmíněno, jak vážným způsobem ovlivnila změna jména osud Abrahamovi a Sáře,  gemara (R.H. 16b) pak už výslovně uvádí, že nebeský Úradek lze ovlivnit.

V praxi se to pak nezřídka promítlo tak, že se v těžké hodince otevřel svitek Zákona (po vynálezu knihtisku parně už jenom tištěný chumaš)  a první jméno, na které pohled narazil, bylo nemocnému přiděleno. Prostě taková loterie – goral. (sefer Chasidim 244)  Ale traktát Joma /38b/ určitá jména – zejména jména biblických hříšníků –  nedoporučuje, a tak se buď vyhledalo jméno vhodnější, nebo zvolilo jméno symbolické – život (Chajim), zdraví (Refuja), dárek (Natan), dobré znamení (Siman), blažený (Ašer) apod.

Ale život (a talmud) jsou  plny paradoxů. Došlo-li u někoho ke změně jména, jaké jméno používat nadále? Původní – anebo nové? Jak volat mládence k Tóře. U obřízky dostal jméno  Gád, kvůli šinuji se mu začalo říkat Chajim a všichni si už na to zvykli. A navíc šinuj není kinuj. To není jméno, na kterém se dohodli pouze synové člověka, to je dohoda platná mezi nebem a zemí. a naši moudří v Ber /13b/ učí, že „kdo by pratoci Abrahamovi říkal jeho starým jménem Avram, nejedná prozíravě, protože Sladký požehnaný pravil: Už se nebudeš jmenovat Avram, nýbrž Abraham …/ 17:5/; Nakonec se ustálila praxe, že k tóře bývá každý volán svým svatým jménem bez ohledu, je-li to to, které dostal při obřízce, anebo to které získal šinujem. V každém případě – a to je připomínka pro případné konvertity, jménem, na který slyší Nebesa. Respektive ministrující andělé. Protože to jméno, třetí jméno ke všem, o kterých jsme si povídali – to skutečné jméno, na který opravdu Nebesa slyší, definuje učený Kohelet. „Cennější nad všechny vzácné oleje je dobré jméno…“

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora II. část: zde

5 Komentářů

  1. Jiří Blažek
    24.2.2011 – 20 Adar A 5771 v 09:26 — Odpovědět

    Opravte si: aramejské dalet není ekvivalentem “hebrejského vztažného (co???) členu hej”, ale hebrejského šin (= še-mitkare, tj. “jenž se zve”).

    0
    0
  2. Jiří Blažek
    24.2.2011 – 20 Adar A 5771 v 10:28 — Odpovědět

    Přesněji (aby nedošlo k záměně se slovem “pozvat”) “jenž se nazývá”.

    0
    0
  3. plan9
    24.2.2011 – 20 Adar A 5771 v 10:35 — Odpovědět

    no panove, mate fascinujici hobby :-)

    0
    0
  4. 13.11.2013 – 10 Kislev 5774 v 05:08 — Odpovědět

    bs*d
    Po letech a zejména proto, že chceme celé pojednání o Jménech linkovat pro potřeby Kešetu (prozatím prostřednictvím Shekelu), uvádím jen v krátkosti ha-nikra (hebrejsky)= jenž se zve /// de-mitkare (aramejsky) = jenž se zve. Hej (a dokonce i waw) jsou v hebrejštině “vztažná” a “příčinná”. Pan Blažek to snad za ty dva roky stihl také tiše donastudovat a nebude se už cítit tak zraněný kvůli siduru. Na samotném obsahu všech čtyř dílů “Jmen” však jeho případná zranění nic nemění. Ono to nekecá, ono to platí. -acb-

    0
    0
  5. JB
    13.11.2013 – 10 Kislev 5774 v 09:33 — Odpovědět

    Jardo, Jardo… Oni tě nezvolili, co? :D

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Romům vadí,že na památníku holokaustu nemá pracovat romské muzeum

Další článek

Tvrdý bývá pád bezbožníků