Zdroj: iereus.wz.cz

Ačkoli slůvko „mamelošn“ zní svojí melodií špíš jako přezůvky (galoše) zatímco o ucho s větší měrou tolerance i fantazie zabrnká možná coby název nějakého receptu že židovské kuchyně, jde přeci jen o cosi jiného.

„Lašon“ je hebrejsky jazyk. A „mame“? To uhodne určitě každý. Mamelošn je tedy jidiš výraz pro „mother tongue“, „Mutter-sprache“, „matěrinskij jazik“ , „langue maternelle“ – zkrátka mateřštinu.  A zároveň vlastně pro jidiš jako takovou.

Kdo ji potká vytištěnou na papíře, řekl by (pokud si ji nepoplete s notovým zápisem): hebrejština. Kdo ji ale (s výjimkou Němců) zaslechne, tipne si na němčinu anebo některý z těch německy znějících severských jazyků. Ona je však daleko krásnější. Je mazlivá, hrdě a pyšně se hlásí ke své hebrejské máti a zároveň nezapomíná na všechny trasy židovského exilu. Takže se nakonec v jedné jediné písničce doslechneme polsko-německo-hebrejského povzdechu: Ich blonče durch doz ghetto in blatečke, un majn nešome gisst di trer – Bloncám se ghettem v blátě zatímco moja duša (nešama) prolévá slzy (giesst die Thränen)…

Zase paradox. Židé udělili statut mateřštiny nikoli hebrejštině, kterou uctivě titulují jako „jazyk Svatý“ (lašon ha-kodeš) – ale své milované jidiš. Ovšem nenamlouvejme si, že jidiš je mateřštinou vpravdě všech Židů – Židé sefardského původu, Židé v Itálii a ve Francii hovoří mimo synagógu spíš v ladino, corfatit anebo italik …

Ale jidiš čtou a rozumí jí jako své lingua franca skutečně všichni. Ačkoli s narůstající sekularizací  ztrácíme spojení s kořínky, takže tady v Čechách – v jádru aškenaz světa – docela klidně připustíme, aby se rabi Löwovi říkalo „Bezalel“ namísto Becalel, jímž skutečně byl, protože jeho jméno přeci znamená Be-cel El (tj. Ve stínu Nejvyššího), zatímco to z němčiny vypůjčené zetko z něj dělá žrouta, pijana a zpustlíka (hebrejské zalal totiž nese právě tyto významy)…

Franská říše Karla Velikého

A jak už ty náhody neexistují, je akademický termín lingua franca pro jidiš docela vhodný. Všechno to totiž začíná právě Karlem Velikým, který si do Franské říše  do oblastí okolo Rýna (kde se tou dobou mluví čímsi, čemu se jazykověda později rozhodne říkat středověká němčina) zve také židy. Pro jejich píli, přičinlivost a zejména jejich finanční ale také sociální „schopnosti“. Uvědomme si, že právě v devátém století končí věhlas babylonských akademií a židovský duch a vzdělanost se začínají stěhovat v duších a tělech slovutných učenců – „frekventantů“ těchto akademií – za těmi, kdo ho potřebují – tedy za židy v Porýní. Učenci jidiš akceptovali, psali své spisy a komentáře v mamelošn a i to je jednou z přícin, proč se v aškenaz prostředí stala jidiš „jednacím“ jazykem.

A právě v této nejstarší době vývoje a formování „mamelošn“ se pod vlivem oné středověké němčiny rodí tzv. typická židovská jména jako jsou Arje Lejb, Cvi Hirš, Dov Ber apod. Dnes je jako židovská vnímáme, ale pozorným pohledem sami zjistíte, že druhý výraz z dvojice je vlastně  jidiš překlad prvního. Arje (heb. lev) se stává Löwem tedy Lejbem. Hebrejský jelen (cvi) je v němčině Hirsch atd.

Ale co by to bylo za mámu, která nepohladí? A tak se také rodí mazlivé přídomky a zdrobněliny původních nebo do jidiš transformovaných biblických jmen, někdy natolik „posunuté“, že už je vnímáme jako zcela samostatné jméno. například Kopl (potažmo Kopelman) na jehož požátku stojí jméno patriarchy Jaakova.

Němčina od středověku až dodnes zdrobňuje pomocí částic –chen (např. z děvečky / die Magd se stává děvčátko / s Maedchen) a –lein (s Buch – kniha; s Buchlein – knížečka). Jidiš si z –chen udělala –ke a z –lein zase –le. Genezi jména Modche si domyslíme snadno. Mordechaj – Mordchele – Modche příp. Motke.

A Kopl? Inu Jaakov – Jaakovele – Kovele – Koppele – Kopl.  Vedle varianty Kopl se ovšem můžeme setkat také s formami Jankele a Jekl. I tam je někde v počátcích Jaakov. Podobně stojí v kořeni jména Dudel biblická postava krále Davida, Godelovi dal jeho formu zase patriarcha Gad a Hešlovi prorok Ozeáš (hebrejsky Hošea). A ještě dvě hůře interpretovatelná jména Kuna a Chuna. Jejich „předlohou“ je zase Elchanan.

Křížový středověk

Jenomže sotvaže se židé v Porýní a okolí zabydlili, křesťanský svět začíná prožívat svoji éru zbožnosti uskutečňované s mečem v ruce a s vidinou opustků. Éru křížových výprav. Samozřejmě, že šlo také o konfrontaci s islámem. Již první křížová výprava s sebou přinesla útoky na židy. A nejinak tomu bylo i během výprav následujících.

Po meči zpravidla přichází (dokonce i podle slov Jeremiáše proroka) mor. Veliká epidemie Černé smrti se přehnala Evropou v letech1334-1350. Vyvolala vedle sociálních nejistot další vlnu protižidovských nálad (vždycky je lepší najít nějaké traviče studní, než si umýt ruce a deratizovat uličky), a proto se  množství židovské populace stěhuje z Porýní  dále do Rakous, Čech, na Moravu, do severní Itálie a také do Polska. Pokud je sem nevyhnaly již pogromy křížových tažení.  Věda spočítala že během 15. století se židovská populace v Polsku dokonce zdesateronásobila.

A do mamelošn se  diky slovanskému vlivu dostávají  dvě nejkrásnější částice – „choč“ ( = ačkoli) a –še (například ve slůvku kojft-že – kupte si !!). A samozřejmě i slovanské varianty hebrejských jmen. Jako Benčik (zdrobnělina Ben Cijjon, ale také „překlad“ Barucha z jidiš „benčen“ – žehnat.), Srul – typicky ruská varianta jména Jisrael, Orek / Aharon apod;

Ale práce s jazykem jde i obráceně. A tak se například z Víta (něm. Veit) stává našemu uchu dobře povědomý Fajtl. A objevují se taky krásná „barevná“ dívčí jména Tscharna (čarna),  Bejla a  německy nahnědlá Brajna. A také z Lejba, který původně představoval jidiš překlad hebrejského Arje, ale který pro svoji zvukovou spodobu v jidiš zároveň znamenal symbol lásky – srdíčko (asi určitě znáte obrat duša lejben – milovaný, milovaná, který se narodil z hebrejského slova „lev“ /srdce) se v jidiš náhle stává Hercl. (srdce = s Herz – Hercl) a  z ptáčátka Cipory Fajgele,

Ghetto a přezdívky

Dnes se domníváme, že po celý středověk žili židé v ghettu. Je to nanejvýš pravděpodobné, ale ne vždy to byl pobyt vynucený. Protože „svojský“ element a navíc minoritní má vždy tendenci se sdružovat. (Turecké čtvrti v Berlíně, cikánská ghetta v evropskýc městech apod.) Taxíky tehdy nebyly, takže zaskočit si do mikve, ke košerákovi a k sousedům pro košer nádobí a mít to jaksi „po ruce“,  bylo také daleko pohodlnější a jednodušší.

Rozhodně ale nežili v ghettu duchovním. A občas přejímali vše, co v sobě neslo nějaké světlo. Ať už světýlko naděje anebo mamný třpyt novinky. Je doloženo – dokonce rabínským ustanovením zhruba z poloviny 12. století – že okolní vlivy prosákly i do dosavadního úzu pojmenovávání židovských ratolestí. Obliba a rozšíření sekulárních jmen (často i nežidovských tedy nejen jidiš variant hebrejských biblických jmen anebo „přezdívek“)  byly patrně tak značné, že rabbonim nařizují, že každý chlapec musí při obřízce dostat dvě jména. Jedno skutečně „svaté“  tzv. šem ha-kodeš a jedno „civilní“ tzv. kinuj. Pravda, co naplat? K Tóře anebo (nebe chraň) pro případný get (= rozvod) je potřeba použít jméno, které je andělům a Nebesům povědomé. Jenomže jak to zařídít, když (jak jsme si již řekli minule) je ghetto Avrahamů, Davidů a Mojžíšů plné?

I to byl důvod, proč začít používat „přezdívky“. Avraham to přes Avrumke a Avrumele dotáhl až na Fromela, Jicchak na Zekla, Šemuel zase na Šmulkeho, Šmelkeho, Zanvila a Zangwila… David na Tevla a Šlomo přes Zalmana na Zalmana „děťátko“ tj. Zalman-kind čili Zalkind. Ale jak už tak náhoda neexistuje, řada ž těchto kinujim („přezdívek“) si časem vydobyla svoje právoplatné místo na slunci a dnes se s nimi na macejvách anebo v matrikách setkáváme jako s košer židovskými – tedy „svatými“ jmény.

Naprosto zvláštním fenomenem jsou sympatie židovstva k postavě Alexandra Makedonského. Midraše mu připisují poměrně košatý vějíř ušlechtilosti a také jméno Alexandr bylo v judaismu odedávna jménem velice oblíbeným. Vzhledem k tomu, že to slavný vojevůdce kariérně dotáhl  poměrně daleko již v útlém mládí, anebo pro jiný tradicí předávaný důvod se mělo za to, že Alexandr byl vpravdě slaďounké děťátko. Takový Ziskind. Je až zarážející, jak často stojí Alexander (příp. Sender) v páru se jménem Ziskind.

Bylo by pošetilé domnívat se, že světy aškenaz a sfarad žily odděleně. Zde je prolínání zvyků a kultur nanejvýš předpokladatelné. A díky jidiš varinatám nejrůznějších jmen i doložitelné. Proto nám ve jméně  Bunam zaznívá „bonne homme“ tedy dobrý člověk (hebrejsky enoš alias středoevropský Anšil), notoricky rozšířené příjmení Bondi je jen transformovaným Jontefem (heb. jom tov – dobrý den – bonn dias) v dívčím jménu Telce bychom měli odposlouchat slaďoučký tón italského „dolce“ a v Jentl nemusíme za všech okolností vidět jen ženskou variantu Jentla/ Jaakova, ale také francouzskou jemnost – „gentille“. A překrásná je také  Šprinca (Šprincl), protože v mamelošn je to jméno plničké naděje (esperanzza)…

Arcimboldo

Ale to už se dostáváme znovu k Becalelovi. tedy do renesanční Prahy a vlastně renesanční Evropy. Renesance po všem, co si Evropa prožila předtím, přestala mířit po vertikále nebe-peklo-ráj, a objevuje opět i horizontální rozměr člověčiny. Spolu s ním  také  alegorii a „revival“ staré antiky. Vzpomeňme jen na motivy renesančních gobelinů, fresek apod. A právě do tohoto období je s největší pravděpodobností třeba položit kolébku další skupiny židovských jmen. Tvoří ji vpodstatě všechna jména reprezentující nějakou vlastnost nebo kvalitu: Jom Tov, Šem Tov (a zvenčí sem prosáknuvší „kalos nomos“ tedy Kalonymos alias Kalman), Chajim (život), Simcha (radost), Bracha resp. Broche (požehnání), Menachem (resp. Menachem Mendel = utěšitel) v ženskými variantami Menucha a Nucha apod. Horizontální pohled zároveň také přináší i větší svobodu ve volbě jmen a tak se znovu setkáváme s „prosaky zvenčí“. Takto se mamelošn „zmocnila“ přinejmenším dvou „typicky“ židovských jmen, Todrose a Gecla. Nejspíš proto, že obsahově byla tato gojiš jména židovskému myšlení příjemná. Todros je totiž Theodoros a Getzl – ačkoli by méně obratný němčinář soudil spíš na modlu (die Goetze) – je poctivá německá zdrobnělina Gottfrieda.

V osmnáctém století se mamelošn ve sféře jmen uplatňuje naposledy, kdy nucena familiantskými restrikcemi vytváří patro- a matronyma typu Isserless, Wulfensohn apod, ale o tom zase příště, protože všeliká věc má svůj čas, jak učí Kohelet, a navzdory tereziánské diskriminaci pomalu svítalo na časy osvícení – haskaly, kdy už se smělo (alespoň v rámci udílení jmen) vpodstatě všechno… Ale na rozloučenou a jako úvod k příštímu povídání o příjmeních ještě jedno ohlédnutí. Jméno Bondy jsme si dnes vysvětlili, ale je tu ještě jedno. Známe snad ještě důvěrněji ze všech vtipů o tom jak Kohn potká Roubíčka. Přitom i v přepisu Raubitschek to zní pořád tak krásně česky! Roubíček samozřejmě nemá zhola nic společného s roubováním.  To by bylo, jako byste chtěli tvrdit, že talis-man je člověk připravený k modlitbě. Nemá dokonce nic společného s Rubenem /Reuvenem, není to tudíž žádný Rubeneček původem z Odessy. Roubíčkův slovansky znějící kořen tkví hluboko v mamelošn. Jedním z textových i výtvarných symbolů Jisroele je totiž vinná réva. Německy Wein- anebo Rebenstock. Jidiš „rajbenštok“ …

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také díl I.: zde

2 Komentářů

  1. 6.2.2011 – 2 Adar A 5771 v 21:54 — Odpovědět

    Výborný článek! K “Ich blonče durch doz ghetto in blatečke…” bych poznamenal, že si myslím, že to sloveso je “blondžn”, od polského błądzić, a blatečke bych si typoval na blotečke, od błoto. Ale jinak ať žije jidišistika!

    1
    0
  2. 9.2.2011 – 5 Adar A 5771 v 14:45 — Odpovědět

    be*H

    Díky moc za upřesnění. Ať žije etymologie, polonistika a synergie :O)

    1
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Aerolinky ruší lety do Káhiry, dopady pocítí celá ekonomika

Další článek

Kto dnes dokáže viesť ľudí slúžením?