(Malý seriál o  zákoutích a zákonitostech židovských jmen.)

Židé jsou lidé. A naprosto stejně jako většina kultur cítí a vnímají jak rodovou vazbu na tradici předků, tak i fenomen, který si v našem křesťansko-helénistickém prostředí  vysloužil úsloví  „nomen – omen“.  Tradicí předků nemyslím stav, kdy se na 18. století  se nakonec téměř každý druhý žid v ghettu jmenoval  Moše bar Jicchok anebo Jicchok bar Moše… Pojmenovávání dětí po předcích má v judaismu tradici velice silnou, dokonce tak silnou, že nepřímo ovlivnila i vznik řady tzv. typických „židovských“ příjmení. A přesto to není tradice ryze židovská anebo chcete-li „biblická“.

Stejně tak i model tzv. „nomen – omen“ není pro nikoho tajemstvím. Je to velice jednoduché. Proberte si jen typická česká příjmení a zkuste najít jejich kořeny. Nebyl snad každý Novák v komunitě něčím nový? Čím se asi zabývali všichni Sedláci a Formanové, Kovářovi a Krejčí? Odkud se sebrali Polákovi? A jaký byl asi předek rodiny Dlouhých anebo Černých? A proč by tomu u židů mělo být jinak?

Na adresu vlastních jmen snad jen malou poznámku. Tradice se na oslavování svátků  anebo narozenin příliš tolerantně nedívá. Vždyť, čím je ten den tak výjimečný pro oslavence? Že přišel na svět? Aniž by to mohl jakkoli ovlivnit anebo tomu zabránit?  Pozoruhodný je ten den spíš pro jeho rodiče a pro nás ostatní. Ale je-li důvod slavit, to se pozná až časem.  Všimli jste si, že v židovských pohádkách úplně chybí motiv sudiček, které by se k Plaváčkovi dostavily první noc po narození a nalinkovaly mu jeho osud přes pasáčka vepřů a drakobijce až ke svatbě s princeznou? – Otcové a patriarchové Jaakova a Mojžíš žehnají Jisraeli teprve na sklonku své cesty.

Je-li Vznešený Jediný, Jeden a Jedinečný, pak je jedinečný i každý jedinec.  To jsou přesně ty pasáže, které každý čtenář bible většinou přeskočí. „I zplodil Matušelach…. atd. atd.“ – Paradoxně zde v biblických dobách narážíme na neuvěřitelně silnou rodovou tradici (tzv. toledot = rodokmeny) a přesto se každý jedinec jmenuje jedinečně. Pro nás jsou to jména poněkud  kuriozní, ale pohledem do midrašů anebo jen jazykovým rozborem zjišťujeme, že jsou to taková „nomen omen“. Chizki-jahu znamená „Mne posílil Vznešený“, Avimelech, zase „Můj tatínek je králem“, Jicchok je přeci Smišek  a Ruben – „Podívejte, narodil se mi syn!“; Debora je „včelka“, Jonáš (heb. Jona zase „holubice“.) Faktem zůstává, že v biblických dobách se jen málokdy jména opakují. Na to upozorňuje i traktát Šab 137b.

Tendence vytvářet „rodové řetězce“ stejných jmen se objevuje teprve v tzv. období Druhého chrámu, v židovském exilu – v diaspoře. V příčinách, proč  k tomu dochází se odborníci rozcházejí. Ti, kteří by rádi viděli židovský živel co „nejžidovštěji“ navrhují variantu, že v diaspoře už nebylo dost dobře možné udržet si přehled o bezprostřední vazbě na původní *toledot – existuje dokonce poněkud za vlásky přitažená disciplina o poztrácených čeledích Jisroele. Ti střízlivější, kteří v židech vidí právě spíš lidi než židy, připouštějí tu nejpřirozenější možnou příčinu – vliv ostatních kultur – helénismu a Egypta.

Potřeba ritualizovat akt „udělení jména“ se spojuje s okamžikem brit mila (=obřízky) zhruba v talmudické éře. Opět traktát Šab 137b. Nicméně nabývá neuvěřitelně krásné podoby ve formě požehnání „le-tora, le-chupa u-le-maasim tovim“  tj. k nauce, po svatební baldachýn a především ke konání dobrých skutků…

Učenci talmudu nikdy nepodváděli, poučení terorem a přestálými hrůzami po zničení Druhého chrámu, hadriánskými represemi a postupně expandujícím a v nepřítele se proměňujícím křesťanstvím a pak i islámem, cítili potřebu zachovat  piliře judaismu (tradici) a zároveň komentovat dobu, kterou žijí.(směřování do života) mj. také příběhem. A tak se rodí názor: „Že v biblických dobách byla b-ží přítomnost (šechina) vnímána intenzivnějí a právě ona inspirovala rodiče při udílení jmen potomkům, ale v dnešních /rozuměj talmudických/ dobách už tento vliv nedokážeme tak spolehlivě vnímat, a proto je možno dát dítěti jméno po některém z bezprostředních anebo výjimečných předků.  Joma 38b;

Exilem putují židovsto se postupně zformovalo v aškenazkou a sefardskou větev. Vše výše uvedené si obě hlavní skupiny nesou sebou (podobně jako základy litugie a tradiční postuláty judaismu), liší se pouze v drobnostech. *Aškenazim jsou v udílení jmen více věrni biblické tradici a hlavně (to je pro genealogy poměrně spolehlivé vodítko) nikdy nepojmenují dítě jménem dosud žijícího předka.

Pro *sefardim jsou charakteristické tři detaily. a/ Jsou v tvorbě jmen nápaditější (jaksi orientálnější) a víceméně z jejich prostředí se rodí méně obvyklá jména, naznačující buď *siman (osudové znamení) zrodu dítěte – Nisan (pro toho, kdo se narodil v tomto měsíci), Nisim (narozen o *chanuka, kdy zpíváme velezpěv „al ha-nisim“ (= Za všechny divuplné zázraky, náš Sladký požehnaný…), anebo prostě Jom Tov (svátek), Šem tov (dobré jméno).  b/ nemají potíže dávat dětem jméno žijících příbuzných a c/ poměrně často respektuji i matrolineární tradici – tj. můžeme se zde setkat se jménem Mordechaj ben Sara, aniž by to nutně znamenalo, že se dítě narodilo jako nemanželské, jako pohrobek anebo v dobách, kdy platil  „numerus clausus“.

Co naopak oba směry zase spojuje je dětská úmrtnost. Je naprosto nemyslitelné, že by rodiče dali dalšímu dítěti jméno potomka, který jim zemřel. A zde se dostáváme také ke kořenům poměrně rozšířených *aškenazkých jmen Alter /Alta (tj. „dospělý/ -lá“) anebo Zajde (= dědeček) ve *sefardském prostředí pak s variantami Mercado /Mercada (prodaný / -ná). Ve snaze „ošálit anděla Smrti“ aškenaz rodiče dítěti vůbec jméno jakoby nedali, v nebeských knihách mu prostě nikdo neotevřel kolonku a tak Vznešený anděl nemohl jaksi „účtovat“. Své „synagogální“ jméno pak dostávali tito „hidden-childs“ zpravidla až v plnoletosti. V sefarad prostředí zase rodiče novorozence na pár dní „prodali“ (podobně jako se v tradičním židovském prostředí prodává *chamec), čímž také patřičně zamotali hlavu „nebeské byrokracii“ (Odtud Mercado). Třetím způsobem (pro nás třetím kořenem pro zrod jména) je varianta ben-Cijon (východoevrospké Benčik). Věřilo se totiž, že anděl Popleta, snad bude respektovat přinejmenším to, že je to dítě Sijonu, tedy tak trochu z „mišpoche“.

Usmíváte se nad pověrčivostí ghetta? Zadržte, prosím, na chvilku. Není kouře bez ohně. Všechny tyto způsoby mají totiž své opodstatnění v příběhu a v podobenství, které nás učí talmud: „Čtvero skutečností dokáže změnit Úradek nebes: charita, modlitba, změna jména a změna dosavadaního chování…  (R.H. 16b)

Do kategorie „lidových“ příběhů, které *judaismus vstřebal tak urputně, že mu už skálopevně věří, patří představa, že tzv. příjmení byla  židům „vnucena“ na sklonku 18.století.  Pravda je však někde na půl cesty. Židé skutečně necítili potřebu „příjmení“ tak silně jako nežidovské okolí. Už proto, že v něm byli zastoupeni daleko menším procentem a tak nebylo tolik zapotřebí označit si mezi sebou Jíru Dolejše od Jíry Hořeního.  Pouze knížata ducha a potomci skutečně slavných dynastií učenců a mudrců si ponechávali za jménem přídomky, arabsko-hebrejské a latinské varianty jména svých předků anebo (to poměrně často) toponyma. Přídomky  typu Ostereich, Naš (=Nikolšpurker, Neustädtler), Loschitz (Loštický), Lifchowitz apod. nacházíme na náhrobcích už  doby před lety 1789-93, kdy k „násilným“ udílením příjmení dochází. Pro rozlišení stejného jména stačilo židovské i nežidovské komunitě použít přezdívku, která mohla také vycházet ze synagogální funkce (šames, sofer, binder) anebo z řemesla, jímž komunitě přispíval: Kacef (= řezník), Coref (= cizelér).

Pravdou je, že v okamžiku, kdy se svět strojí k napoleonským válkám a poté i k průmyslové revoluci a osvícenství, je byrokratizace státního aparátu už natolik veliká, že vrchnost zákonitě potřebuje poměrně detailní přehled o všech daňových poplatnících a potenciánílních „kanonenfutrech“.

A tak každý (žid nežid), komu do té doby žádné příjmení neulpělo, dostává ho jaksi násilím.

Tady si už  dovedu živě představit, že v rámci spěchu a malé invence „označovatelů“, fasovali nešťastní židáčci své Gross, Klein, Schwartz a Weiss jako na běžícím pásu, nebo že si své Liliensteiny a Diamanty skutečně zaplatili, a ti, co vrchnosti leželi obzvlášť v žaludku, přišli holt k hanlivějším variantám Kahlkopf, Rojtšwanc, Grosmaul apod.

Podobně vtíravě se nabízí i představa, že tzv. „civilní jména“ si židé osvojují zhruba v téže době, takže v křesťanských pramenech figurující Moritz Lederer a Moše Lederer z místního židovského hřbitova jsou jedna a tatáž bytost. Že většinu Maxů volávali k Tóře jménem Mordechaj a každého Emmanuela jménem Menachem. A Arje Jehuda Lejb se na úřadech podepisoval jako Leopold – to vše teprve od konce 18. století. Ale i tato představa je nepřesná. Jakousi formu „civilního“ jména užívají evropští židé již od století dvanáctého (!), což snadno doloží každý archivář.

(Ženským jménům se chceme věnovat některý z dalších dílů.)

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Podívejte se od Achabiska na video s PF 2011: zde