Asi jen málokdo pochybuje o tom, že novopečené – údajně aktivistické a ochranářské – snahy zakázat muslimům a židům v Nizozemí rituální porážku, mají větší než politický podtext.

Asi se jim tam narodila nějaká nečekaná potřeba naklonit si voličskou většinu demonstrací nesmlouvavého a přitom politicky korektního přístupu k muslimům (a židům?), a tak se do arény vhodí cosi fest populistického a se pak tenhle hadrový míč bude chvíli čechrat. Shodou okolností i na českých hřištích! Nicméně tvrzení o nehumánní krutosti rituální porážky se vrací víceméně periodicky. Ať už z týmu antisemitů, anebo – nečekaně –  z mužstva ochránců zvířat.

Co je na rituální porážce tak démonického? Supermarket. A kšefty s razítkem dohližitele – mašgiach. Jinak nic. Souhlasím do posledního písmene s ochránci zvířat (a především také s Naukou), že  žádné stvoření nesmí kvůli člověku trpět. Ani kvůli jeho plezíru, ani kvůli jeho přežití. Ostatně ne nadarmo nám BigBoss hned v Zahradě povídá: Všelikou bylinu zelenou dal jsem tobě za pokrm.  K vývaru a flákotě jsme připuštěni teprve po potopě. Přesto – zdá se – hned za jejími dveřmi –  už v Ábelovic rodině, se dobytčata patrně košerovala. Pravda, až do potopy jen kvůli korbanot, tedy okamžikům, kdy se chodilo za Tátou. Jinými slovy, kdo chce maso jísti, musí ho nejdřív zabít.

Zabíjeli jste někdy vy nebo vaše babičky slepici? Nevzpomínám si, že by ji někdo omračoval. Většinou to šlo ráz naráz. Omráčení králíka (kterého porážet nemusíme, protože není příliš kóšer) je na vesnickém dvorku také diktováno spíš praktickou zkušeností, ten chlupáč vytažený z kotce sebou v hrůze mele tak zběsile, že by bylo skutečným mučením obou – oběti i kata –  pokoušet se píchnout mu pod krk ten dlouhý nůž… A tím už se dostáváme k zabíjačkám a jediné sporné otázce prokřikujících nizozemských ochranářů –  k omráčení.

Proč zvíře omráčit?  Řezník řekne, aby se nemlelo, jiný uzenář ale picne pašíka pistolí zaživa a tóra nás učí – krev je oživujícím principem (duší) všeho živého. Jinými slovy – kvůli jitrnicím, kotletám a svíčkové se nechováme „humánněji“, ale jen a jen pragmaticky. A kdyby snad šlo jen o to, aby ve zvířeti i nadále kolovala krev a ono mohlo být podříznuto a odkrveno bezbolestněji „v umělém spánku“, Pámbu by si určitě poradil. A nám následně v tórence taky. On však učí: Masa s duší jeho, kteráž jest krev, nebudete jísti.  Je docela možné, že prostě nepostačí kvůli ochranářům dobytče uspat jako slona před transportem, a budou všichni štastní.

Nepředstavujme si, prosím, svět  tak příliš pohodlně a zjednodušeně. Stejně jako obřízka není ustanovena pragmaticky proto, aby se procházkami po poušti nedostával zvířený písek tam, kam nemá, ani rituální porážka (v tóře přesně popsaná), tu není jen kvůli utrpení či neutrpení zvířat. Zůstaňme u obřízky – bez ohledu, jak předpotopní anebo nesvobodná komu připadá. Pokyn zní – ty, otče (!), obřežeš svého syna !!  To je děsivý, přímo na  podprahový stupeň člověčiny dosahující a  riskantní rituál . Teprve, když to občina svěřila do rukou zručného mohela, mohl se  rituál začít vyprazdňovat, ale viděl jsem i velké „mačo-tatíky“ bledé jako křída, když mohel uváděl jejich mimčo do Smlouvy. Natož, kdyby museli sami!!

A pojďme zpátky k Abelovejm. Je pár desítek let po vyhnání z ráje, řezníci ještě neexistují, Nebesa nařídila veganský anebo lakto-veganský jídelníček (mléko, sýry) a přesto je potřeba zvířeti odejmout život. Opět vlastnoručně!!  Stejně děsivý rituál. Proto rituální porážka.  Plné zvědomění okamžiku, kdy z nějakého důvodu připravuji živoucí bytost o jeho život a jeho „duši“ (krev). A teprve když je naplněn rituál, lze s masem zacházet dále. A proto – i maso, které jenom jíme – pro svoji vlastní potřebu – tento rituál vyžaduje stejně nezbytně, jako veteriární dozor, není-li v něm salmonela. Nekošerujeme, kvůli žaludkům, košerujeme kvůli pokoře před tajemstvím života. A do toho mohou mluvit pouze ti ochranáři, kteří toto tajemství rovněž respektují.

Naopak plným hlasem a stejně vášnivě volám spolu s nimi. Stop průmyslové výrobě masa. Ať s omráčením anebo bez – protože někde tam je přítomno největší utrpení zvířat, největší zrůdnost konzumujícího člověka a největší svinstvo lobujících mašgiachů. Tešuva, totiž znamená návrat, návrat někam k maximálnímu respektu k celé přírodě. A skutečné humanitě!  A ten se na průmyslových jatkách – halal, košer anebo ochranářsky korektních – naprosto vytrácí. Nemluvím teď ani tak o stresu dobytčat, surovosti řezníků ani o tom, že takto „vystresované“ maso, je určitě kontaminované utrpením dobytčat, narážím spíš na nezbytnou potřebu ritualizovat si právě i to děsivé, co nám dává přežít.

Že je „ruční“ porážka v době fejsbůků nemyslitelná?  Souhlasím. Pak je ale nemyslitelný i Vznešený. Prostě už na něj nemůžeme najít dostatek času – a v moderních „megapolích na hypotéku! – dokonce ani prostoru. Vždyť kdo by si došel na soukromá „domácí“ jatka. A toho smradu, že ano??

Ovšem zůstává otázkou, kam člověk patří a – jak už se tu několikrát říkalo – kam až Sladkého Požehnaného pustí. Všechno jde, když se chce. Nemusíme zpátky na stromy, stačí jen naplnit rituál, mít důvěru ve „svého“ mašgiacha, poznat současný způsob obou druhů porážky, vidět těm, kdo o košérnosti kašrutu rozhodují pod ruce a potom zvolit. A na druhou stranu, milí nizozemští ochránci, každý požadavek potřebuje také všechny a pokud možno správné argumenty. Včetně variantního řešení.  Určitě na tom pracujete – pomocí streso-metrů a dalších strojků. Aby bylo co počítat a měřit. Ačkoli slepice se zabíjejí pořád stejně, už dávo předtím, než se narodily parforsní hony, závody chrtů a corrida.  Příkazy (tóry) a zákazy (porážky) likvidují možnost odpovědné volby. Ujařmit (znesvobodnit) sebe sama anebo druhého, je největší hřích – avejra. A jak učí Pirkej avot – avejra goreret avejra – každý hřích rodí další hřích, každý tlak vyvolá protitlak – ale Vznešený reprezentuje harmonii.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Jízda králů