Židé peklo nemají. Jejich „šeol“ je totiž  daleko více  spíš prostorem, kde už nelze klást otázky, ani se doslechnout odpovědi –  tedy cosi jako hrob.

Zatímco  ta takzvaná  „gehenna „ čili „Údolí marnosti“ je  přesně po vzoru oné  spalovny „špíny a  odpadků“, co se nacházela  poblíž starověkého pozemského Jerušalajmu,   čímsi jako záhrobní probační a mediační službou. Zde se totiž „bytí“  neboli  duše (zatímco bytost  se  v klínu hrobu /šeolu/  pomaličku a bez jakéhokoli vědomí obrací v prach) dostává do situace, kdy musí jemně nucenými činnostmi a akty vyrovnat veškeré své dosavadní dluhy. Takříkajíc  purifikovat se, neboť, když ji pámbu naděloval, byla čistá jako lilium. A i ona  (stejně jako tělo) se musí zákonitě navrátit do stavu, „ze kterého byla  vzata“.  Spolehlivé reference o tom, zda o tom  jejím očistném procesu budeme vědět, víceméně chybí, ale to je v podstatě fuk, protože kdo duši nemá,  nemůže pochopitelně ani nést  pocit odpovědnosti za ni. Kdo si s tím, zda ji má nebo nemá,  jistý není, měl by spolehnout na povzdech z midrašů. „Běda těm duším, kterým jest snášet oheň toho potoka…“ Ale nechme nepřekvapit.

Židé  tedy peklo nemají.  Ale stačí málo a spolehněte se, že se mezi židy i nežidy zaručeně objeví nějaký Moritz, Max anebo  Albert, kteří  vás šmahem pošlou do horoucích pekel.  A ještě vám  k tomu nádavkem  nasadí nejen hlavu psí, ale tisíc dalších – že by to dostalo do úzkých bezmála i egyptský panteon.  (A že tam hlavami nijak nešetřili!)

A co je to za maličkost? Odvaha k pravdě.

Zkuste se neloayálně anebo zvědavě, nekriticky anebo příliš kriticky otřít o moderní Izrael. V tu ránu je oheň na střeše.  Zkuste jen naznačit – nakrásně s nedostatkem  patřičných informací – že byste jich chtěli víc a patřičných, protože takhle z první ruky, to opravdu vypadá „divně“.  Zkuste zkusit věřit, že ten podivně fungující, obdivuhodný a kontroverzní stát není černo-bílý  ani modro-bílý, stejně tak jako nejsou  pravda a právo jen a  jen žido-palestinské.  Něco takového je tu a tam někým považováno za  nespravedlivé a hlavně neomluvitelné  rouhání.   Maličko mi uniká proč?

Stát Izrael je jeden z mnoha,  navíc historicky jeden z nejmladších,  a po logice věci cosi, jako esperanto mezi ostatními mrtvými jazyky. Nejsem slepý,  abych neviděl a neobdivoval  sen původních sionistů stejně jako izraelskou současnost. Nejsem ignorant,  abych nechápal, jak nesmírně důležitou roli sehrála existence tohoto státečku ve chvílích, kdy se ohnivá tlama šoa pomalu zavírala.  Přesto je to jen jeden  státeček z mnoha. Nedokonalý jako všechny. A některé jeho do očí bijící nedokonalosti jsou zcela nabíledni. Nejsem slepý. Ale taky nechci být slepý.

Polsko přeci taky není špatné jenom proto, že se tam tak nějak  „nenosí“ potraty, a tak se všechny nechtěné outěžky pokrytecky „nosí“ k  andělíčkářkám s následky často fatálnějšími.  O tom ale lze přemýšlet, to není nic proti  Polsku.   Ani  Itálie není na odpis jenom pro to, co s neplnoletými  provádí Berlusconi,  jemuž šestnáctý Benedikt tuhle nedávno upřímně děkoval za organizační  podporu při  beatifikaci Jana Pavla, ačkoli i pod dlaní tohoto charismatického Poláka, co má teď  (a víceméně právem nakročeno na“světce“), zůstává pachuť  nedořešeného krytí pedofilů uprostřed přečisté budovy Jedno-církve.  Ale o tom se smí mluvit a má!  Náš prezident zase krade propisky. Nestatečně, uličnicky, s plezírem. A jeho poddaní už zase anebo dávno dávínko  ztratili naději ve změnu  (tj. v sebe a svoji odvahu k pravdě), a  tak to zalévají pivní demokracií. O tom sice nemá cenu mluvit, ale smí se.

Na Izrael dopadají podomácku zbastlené rakety, není nic příjemného zajít si na diskotéku, která skončí  výbuchem. A na auta s těhotnými mamimami střílel ze zálohy snadi jen Amalek (jeho památku budiž vymazána). Nesoudím, protože toto  přímo tam nežiji,  a tak ani nedokážu posoudit. Ale proč  kvůli tomu nemít  (anebo nesmět mít) odvahu ptát se, jestli se to v nově zakládaných osadách s tou horlivostí přeci jen maličko nepřehání?  Jestli kolaborace levých s ultraortodoxními má nějakou jinou než „koaliční“ logiku? Ostatně – nežije tam ani řada dopeklíčkových expedientů. A pak, pokud hromují, láteří  posílají do pekel, pokud  pláčou nad sebesměšnějším bebínkem Izraele, pokud irzaelofilsky démonizují islám, pak už to skoro zavání těmi polskými potraty.

Vždyť  jsou-li po ruce patřičné argumenty, lze i nešikovnou  otázku vysvětlit. Otázka není rouhání.  Naopak, je-li „šeol“ prostor či stav bez otázek a odpovědí, pak peklo vytvářejí ti, co soudí a nevysvětlí.  Vždyť Izrael  není modla. Natož pámbů!. Je to jen moderní, uměle vytvořený stát, který to nemá lehké.  Vždyť  exil stále trvá. A ve stressu, nemáme-li to tak snadné,  naděláme každý zpravidla  mnhem víc chyb, než v poklidu a pohodičce. To je zas asi dobré mít na zřeteli, chceme-li se začít divit.  Ale když už nás to popadne, tak do pekla nepatříme. Nejen proto, že neexistuje, ale proto, že na údiv máme právo. Dokonce se s ním počítá, vždyť i Vznešení lákal Mojžíše na hořící keř.  Nicméně vyučovat své syny a syny svých synů (bez toho, abychom je posílali do horoucích pekel, ačkoli je to někdy fakt dost těžké)  je naší povinností.

Autor: Jaroslav Achab Haidler