Určitě nebudu normální!

Určitě nebudu normální, říkal jsem si, když teď v posledních dnech (jako ostatně pořád) letělo na jedné vlně vždy trošku skandálů ze sněmovny, trochu arabských revolučních nepokojů, (které jsou teprve na samém začátku, a brzy se nám začnou zajídat, a to jen proto, že do nich jdou  především mladí lidi, kteří věřili, že demokracie není jen mušle, ale pomalu se začínají přesvědčovat na vlastní promrzlou a promoklou kůži, jak šíleně o ně tady nestojíme) a trochu „kořeněnějšího“. V našem případě od firmy Ivana Hrozného Demjanjuka.

Oficiální státní proces. Oficiální státní pohřeb. Oficiální státní rétorika. Chvílemi se mi až navalovalo, když redaktoři anebo moderátoři hovořili o „šoa“ s maličkou pauzkou, jakoby nevěděli přesně, zda raději nepoužít oblíbenější  (ale už dost vytěžené) slůvko „holocaust“,  anebo dokonce když se objevil podtitulek o „vodění židů do plynových komor“.  Panem et circenses… Probírali jsme to všichni hezky ze všech stran. Zda stačí jen morální satisfakce, či zda má 91 letý stařík  skutečně nastoupit výkon trestu. A k čemu to vlastně bude?

Prsili jsme se na přeskáčku detaily, jak se to konečně podařilo, když po fiasku v kauze „Ivan Hrozný“ dostal v osmdesátých letech nakonec milost, doplnili o statistiky dalších polapených i nenalezených válečných zločinců a vrátili se k hokeji a radioaktivitě okolo Japonska. Stařík je  konečně propuštěn ze Stadlheimu, je teď v „nejmenovaném“ pečovatelském ústavu, odkud doufejme do odvolání či definitivního potvrzení verdiktu nezmizí, anebo zmizí.

Nevím, nechci vynášet soudy. „Před hlavou v koruně šedin povstaň“, ale „hoden jest služebník své mzdy“ a z pohledu Nebes, je – jak pro Poledňákovou tak pro Demjanuka -mnohem lepší ten kriminál absolvovat, protože kriminály před a za turniketem jsou přeci jen ostřejší.

Ale to jsem vůbec neřešil. Nešlo mi to. Přistihl jsem se, že to nějak nedokážu. Snad jen s letmým pocitem, jak už je to „dávno“, co se ta propast otevřela, a jak rychle okoráváme. Jak nám už přijde v podstatě normální, že někdo (hodně anonymní, anebo těsně nad hrobem) vodil nějaké židy do plynu, protože „židi a cikáni se prostě do plynu posílají“… Že už (díky Holly- a Bollywoodu)  je všechno to židovské utrpení vlastně součástí „thrillerové kultury“ s jen poněkud  svérázným koloritem. A že tu jsou i další Demjanjukové, Pol-poti, Karadžičové a spol. A Nečas je pěknej prevít, a tak vysokou hypotéku jsme si přeci jen brát neměli…

Ano to všechno je pravda. To všechno je náš život a náš dnešek. Máme přece jiné starosti, a máme na ně „legitimní“ právo. To ostatní je jen okrajová kuriozita.

A pak se to stalo. Vesmíry se poskládaly do onoho naprosto základního verše. A tím, jak strašně mne ten „veršík“ zasáhl, jsem si prožil obrovskou katarzi. A smířil se s tím, že možná nebudu  zas až tak nenormální, když se s tím nesmířím. …   S Demjanjukem, se všemi referáty a kecy o něm, s dneškem a starostmi o dnešek. Legitimní? Ovšem, ale jen do té doby, pokud nezapomeneme na to, co v celé Demjanjukově kauze (tedy  alespoň v českých médiích podle mých soukromých rešerží) zaznělo jedinkrát. JEDINKRÁT!!

Ten člověk, přátelé, dovedl do plynu, zabil anebo asistoval u smrti  téměř třiceti tisíc LIDÍ.

Autor: Jaroslav Achab Haidler