Tak tu máme zase program. Program jako řemen, protože každý balík je potřeba pořádně převázat. A naše děti a dětičky, to jsou balíci na budoucí dojení. Tož to dostanou povinně.
Na první pohled vypadají všechny dosavadní školsko-vzdělávací akcičky pana (dnes ještě) ministra Pavla Dobeše obrovsky moderně, objevně a altruisticky. Zda se za nimi náhodou neskrývá jen správný „tah na branku“, tj. přesun zájmu podnikajících politiků a jejich kmotříčků od betonu k virtualitě, to prokáže teprve čas. Ale i to je docela možné, když zadlužená republika proinvestovala tolik do „státních web-maturit“, ale dosud neprovedla „chešbon“ – vyúčtování celého mega-projektu. A namísto toho plánuje dokonce i naprogramování a očipování důchodců a všech, komu poskytuje podporu. Web je mocná velmoc a rozdává informace za pusinku. Co zdražit a o kolik nám poskytují „svodky“ ze všech registračních pokladen – a že to funguje, to vidíme na pultech denně. Prostě šups nahoru a nikdo se s tebou nebude bavit. Zapomeň na gripeny, zapomeň na Kapschy, jen sáhni hlouběji do kapsy, protože rohlík a mléko potřebujou i tvoje děti. Ale u ajťáků, se kilometr megabitů měří hůř než dálnice…
To, co děti potřebují, je podle pana Dobeše a) naprosto správně: volnost při vzdělávání zároveň se stanovením jakési spodní hranice vědomostí, které by znát měly. To lze rozhodně (i nepopulisticky) podepsat.
Pak je tu ale také Dobešovo b) – a to je chucpe jak vepř. Zatímco se školám uvolní při vzdělávání ruka, a stát jim bude žvaninkat jen do základních předmětů – ostatní ať do děcek narvou buď mimoškolně (zadarmo) anebo kreativně (zadarmo) v rámci studijních programů, přibude zcela nový „diktát“. Vedle jazyka, jazyků a matematiky dohlédne Dobešův stát na „výchovu k národní hrdosti“.
Pan ministr do médií „ukákl“, že plánovaný povinný předmět skutečně hodlá seznamovat omladinu také s negativními stránkami české historie a samozřejmě také s tím, v čem Češi hrají ve světě prim. Už aby to bylo. (jak ty učebnice, tak i ten primát :) )
Docela se těším, až mláďata přinesou ze školy první učebnice. Dozvíme se v nich také o lidských pochybnostech a fatálním rozčarování pana Mistra Jana? Rehabilitujeme zrzavou lišku císaře Zikmunda? Dozví se, že i autor Novosvětské se podobě jako Anita Langerová stal jen rukojmím „hitmakera“ (u Dvoříka to byl pan Simrock). Poznají, jak se naše malá česká „cizoplachost“ řízeně (jen kvůli penězům a závisti, navíc s požehnáním hradu a zadního kamrlíčku paní Bátoryčky) mění v organizovaný rasismus? Že lhát je normální – protože to je ta pravá ekonomická multi-kulti „pravda“, a že i krást sem tam nějaké to propisovací pero, je jen projev naší lidské „křehkosti“, zejména, pokud krade někdo, kdo je tak cenným Čechem? Že kultura rozhodně není vzdělání, altruismus, péče o stáří a naše nemoci, ale především nedotčený zevnějšek, ten kvalitní „trendy“ nátěr na dostatečně hroší kůži, která – až na nás všecko praskne – ustojí cokoli? Budou ty státem dirigované směrnice o národní hrdosti obsahovat také jakési vnitřní tušení morálky? Ne té šosácké, dvě století unavené a jako bizoní uzel přežvýkané D.O.S.T-morálky, ale skutečného „mravna“?
Ale i tehdy, kdy se stát pokusí o to druhé, i tak to bude a zůstane chucpe, dokud se neumravní a nezmravní celé kontaminované duchovní ovzduší, ve kterém ty děti budou do patrně „optimalizovaných“ škol docházet. Rovněž by mne d.o.s.t zajímalo, jak bude „stát“ k „národní hrdosti“ vyučovat cikáňata. Na co vlastně budou smět být hrdá ta? Anebo budou speciální školy vyučovat o speciální hrdosti? Na segregaci, šovinismus, na povinný glajchšalt?
Je docela možné, že s blížícím se datem 2012 – tedy plánovaným „koncem světa“ pragmatismu, začíná mít to lidské v nás jakýsi šestý smysl pro humor a mystifikaci. Vždyť celé to „bububu“ o dluzích a krizi je paradoxně vážně jen mystifikací. Je úsměvné, jak naše katastrofické dluhy přestávají mít jakoukoli validitu, protože až to rupne, půjde jen o kus brambor a pitnou vodu. Žebříčky hodnot se „přestrukturalizují“. Přestaneme krást „na dluh“, a začneme si krást ty brambory. Možná i na dluh (úkor) života těch s políčkem.
Jenomže prozatím je třeba ještě držet krok. A pan Dobeš pochopil, že čím více bude vodu čeřit, tím lépe se nikdo nepřijde poptat na podstatné. Na morálku. Na to, proč jsme prošustrovali budoucnost těch k „národní hrdosti“ vychovávaných dětí tunely namnoze „hrdo-prostými“. A proč takto spolu s dluhy paní Ekonomice vršíme také daleko fatálnější dluhy do hrobu se chystajícího „holého zadku“ panu Panovníkovi…Naštěstí není všechno jen o ministrech a o médiích. Je to totiž jen ten špatně placený a čím dál „optimalizovanější“ učitel, kdo do dětí nakonec něco skutečného zaseje. A učitelé konstatovali – rovněž se smyslem pro humor: „Přežili jsme už nejrůznější vzdělávací programy, přežijeme i tu hanebnou a nestydatou národní hrdost. Pokud nás stát vůbec přežít nechá …“
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
9 Komentářů
A proč nesmím být hrdý že jsem Čech? Vždyť ne všichni kradou a tunelují. Třeba ty Achabe určitě nekradeš a netuneluješ, viď. A takových jsou mraky. A máme tu úspěšné vědce, firmy i fabriky s jejich výrobky. Tak proč bych jako nesměl být hrdý, že jsem Čech?
Domnívám se, že na národní hrdosti není nic špatného, ale být k ní povinně vychováván na pokyn státu, na který jako rodič příliš hrdý nejsem, ačkoli dělám, co se dá, aby nebyl tak amorální – to už mi přijde chucpe. Ale nehoňme medvěda po lese, uvidíme, jak se to všechno vyvine.. Jen mne to zarazilo.. Tak jsem mačkal klávesy :o))
a co je tak extra na tom byt cech (japonec, cinan, nemec, zid, rus)?
kazdy narod ma svoje bedrichy smetany i klementy gotwaldy.
muzu byt rad, ze nasi hokejisti umi hrat hokej, ale byt n to hrdy?!
vzdyt jsem k tomu nijak neprispel.
Sousloví “národní hrdost” je s prominutím blbost. Tu “národní hrdost” lze vidět každoročně několikrát na Staroměstském náměstí. “Národní hrdina” Jágr, který se chlubí tím, že za život přečetl jedinou knihu a už zapomněl její název. A protože ten /nelze mi pojmenovat/ , který řízením politických pletich sedí na Hradě, Jágra jistě obdivuje, neb sám sebe předvádí jako sportovce, tedy ten z Hradu má za přátele také názorově maskované fašisty, nelze se divit, že do školy se dostane předmět s obsahem povinně vyznávat hrdost nad češstvím. A hodina začne skandováním: “Kdo neskáče neníČech.” Dnes se za to, že jsme Češi spíš můžeme stydět, když už i na ministerstvu školství sedí fašista a šéf ministerstva ho zuby nehty brání. Spojíme-li ostudu s výstupy a názory veřejně sdělovanými pánem z Hradu doma i ve světě s jeho kamarády z ministerstva školství, není na co být hrdý.
uprimne achabe a ty jsi rodic? ty jsi zazil zodpovedne takova dilemata? pisu za sebe, ze ne, ale kolikrat jksem si z kamaradkou povidala o dilematech, o moralce, o vzoru, o tom co resi a ver mi, ze narodni hrdost teda vzna nebyla rodicovskym dilematem numeber one, ani number lezata osmicka, max v tom smyslu, ze kazdy vikend se snazili s holkama nekam jet(rostou, znam je 10 let od prvni tridy), na nejakou pamatku….takze leda tak jako kulturne historicke povedomi
ale vazne tahle dilemata neresili, ale mozna to neni normalni rodina, mozna normalitu (co je normalni :), jak mi kdysi nekdo napsal), mozna normalitu predstavujes ty, tvuj rodicovsky pohled a slovnik
davide, nemusel jste mazat, to co jsem napsala jako kralik, stojim si za svym nazorem a pisu SAKRA s nohama na zemi, to mi verte!
Dobrý večer, když to přeženu,dostanu nadnárodní hrdost ,o čem by vlastně mohla být ?….někdy jsou lidi a ministry nevyjímaje tak mimo až jsou napřed :-)…budeme si muset pospíšit :-)))…..cikánata a jiná osamělá ptáčata umí dobře jednu věc ..vede je silná touha…pro nás zbývá potom ouha,ale povzneseme-li se o level výše….je to důvod k hrdosti
aby nebylo mýlky článek se mi moc líbí………
Když slyším “národní hrdost”, “my” nebo “náš národ”, okamžitě se mi vybaví jistý učitel dějepisu a obč.výchovy, který nám, žákům, neustále vštěpoval,
že jsme národ Husův a Komenského. Máma (učitelka v záloze) mi též stavěla před oči naše velikány, kterých je třeba si vážit. To vše ve mně vyvolávalo otázku: “Co jsem já?” Neměla jsem se spíš dotazovat “JAKÁ jsem?” než “ČÍ jsem?”Dnes(jak pozoruju či slyším od žactva),jsme zřejmě národ Jágrův a hokejistů. Národ, ve kterém jsme chvíli “my” a pak zase “oni”.(Když vyhraje náš národní hokej.mančaft, vyhráli jsme “my”! Prohraje-li, prohráli “oni”!)
Tož kdo jsme vlastně “MY”? Vždycky jako bychom byli národ něčí. Učili nás to tak ve škole. Jako by se to mělo opakovat. Vráťíme se k velké minulosti? Možná, že se děcka zase budou učit vzhlížet k Husovi, Komenskému, Smetanovi,
atd.. Žeby nostalgie? Kdesi jsem četla, že nostalgie je typická pro chvíle slabosti. Měli bychom se dívat před sebe, ale když v budoucnosti jaksi není žádný pevný bod, jediná zaručená hodnota, mnozí cítíme zklamání a sami si pomalu přestáváme důvěřovat, tož honem zpátky, v nás přeci žije velký odkaz Husův! Zas bude pro nás náš národ zobrazován naším Husem nebo (jak nás učili) udatným Žižkou? K čemu je nám dnes Hus hlásající pravdu, když každý druhý lže? Co nám teď pomůže náš udatný Žižka, vidíme-li plno úskočných a zbabělých kolem sebe? Náš národ není zobrazen jen Husem, Žižkou, Komenským, ale naším ministrem, sousedem, Odrou nebo Jiřinou odvedle. Chceme-li se chlubit jak jsme bohati na “naše” lidi, pak by jsme to měli(společně s nimi)
ukázat celým svým jednáním a neměli bychom se ptát, tak jak je to dnes běžné:
“ČÍ je to člověk?” ale “JAKEJ je to člověk?” Protože nestojí-li za nic, tak nám není k ničemu to, že je “náš”.
DÍKes za článek, Achabe, zas bude ve škole o čem diskutovat! :-)
Jen na okraj naší národní hrdosti a mezinárodních kladení věnců :o))
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_10789