Zdroj: parlamentnilisty.cz

Adventní dobou  roku 2011 mírně otřáslo tvrzení vicekancléře Petra Hájka, že se teologovi a profesoru Univerzity Karlovy panu Tomáši Halíkovi nedostalo svátosti kněžského svěcení.

Tuto informaci přinesly, na základě rozhovoru s vicekancléřem KPR, nejprve Parlamentní listy, a naposledy na tato tvrzení reagovaly i Literární noviny ve svém online vydání dne 10. prosince 2011, osvědčující tvrzením akademických kruhů, že doktor Halík je řádným profesorem UK. Zde byl dán také odkaz na listinu Kolínského arcibiskupa Joachima kardinála Meisnera v držení ČBK.

Protože polemika s panem Hájkem byla u všech zatím pouze v rovině osobní, popatřeme letmo i na formální znaky této listiny, aniž bychom si kladli jiná než běžná  občanská kriteria posouzení tototo listinného materiálu. Listinou obecně rozumíme písemné svědectví o právních pořízeních. V obecné rovině jsou listiny písemnou pamětí, pořízené v tomto případě mocenským subjektem a suverénem (církví) pro své vlastní potřeby.

Církev po dlouhá dějinná období vydávala či přijímala písemná svědectví proto, aby osvědčila svá práva a práva (zejména hospodářská) spojená s jejím zbožím, tedy polnostmi, usedlostmi, kostely. A nejinak se ovšem chovala i světská moc. Jak se dozvídá student prvního semestru historie v kursu pomocných věd historických, první známou listinou českého panovníka je  n e d a t o v a n á  listina Vladislava II. pro olomoucké biskupství o hradu Podivíně a udělení mincovního a imunitního práva. Práva jistě “dosvědčitelného”, (právní vztahy ústního charakteru platí ostatně dodnes) ale zlistiněného pro všechny časy právě pro svůj význam.  Známý převor cisterciáckého kláštera v Nepomuku a pozdější olomoucký biskup Robert von England, současník a stoupenec Přemysla Otakara I. byl, jak se říká, notářem sám sobě. Během čtyřicetileté biskupské služby (zemřel 1240) tento zakladatel Velehradu nepotřeboval  aparát, který jinak sloužil jeho předchůdci, Jindřichu Zdíkovi, byť, jak tvrdí dobové zlé jazyky, biskup Robert leckdy přitiskl pečeť i tam, kam neměl. Co měl či neměl, o tom písemná svědectví nenalezneme, byť, jako stoupenec českého panovníka (a tím méně koncilových intrik), dočkal se též církevní obžaloby z obcování s kounickými jeptiškami, vdanými ženami i jednou pannou. Nařkl jej tehdejší opat želivského kláštera – a nařčení, ne nepodobné Hájkovu nářku poctivosti dneška, bylo vyvráceno. Ano, i pouhé přitištění pečeti na pergamen a prezentace tohoto slepého dokladu, bylo průkazem moci biskupa.

Půjdeme-li však k věci v čase tryskem pádícím shledáme, že předmětná listina listinou, už na první pohled  je. Je psána ve prospěch určité osoby, dosvědčuje skutečnost a děj roku 1978, čehož svědkem byl dnešní kardinál Meisner. Neschází datace aktu udělení svátosti, byť osvědčení o této věci mohlo být provedeno  vlastně kdykoli poté. Listinu uvádí erb kardinála. Nemusíme být ani církevními heraldiky, abychom pochopili, že nejpodstatnějším je prostředí obklopující erb, totiž prelátský klobouk (barvu nevidíme), z obou stran obklopený střapci. Patnáct střapců v poměru 1:2:3:4:5 jsou odznakem kardinála a arcibiskupa, deset střapců arcibiskupa, šest biskupa…a tak dále, až po jeden střapec, který může mít na svém erbu kněz té či oné farnosti. Přísně “vojenský” řád tedy dává okamžitě najevo, s kým máme co do činění, a nepotřebujeme více. Po  zcela jasném textu v německé řeči následuje otištěná kruhová pečeť neboli razítko s opisem Archiepis.Coloniensis.Joachim.Card. Meisner a vlastnoruční podpis. Více netřeba. Jde o listinu nekancekářskou, leč pravou. To, co zřejmě jejím kritikům vadí je, že nemá odkaz na příslušnou církevní matriku v textu listiny. U tohoto typu  unikátních listin by to ovšem bylo zcela zbytečné.

Čtenáři totiž vytane na mysli jiné pořízení jiného kardinála (Richelieua) v Dumasových Třech mušketýrech o tom, že “cokoli držitel tohoto listu vykoná, stalo se pro blaho Francie”. Místo půvabné vražednice list drží posléze v ruce čacký mušketýr a zachraňuje si tím život i postavení. Výstavce listu, kardinál Richelieu, jeho platnost nepopře. Spor o platnost církevního aktu vedený laikem Hájkem je nesmyslný. A je veden bez znalosti  dobových reálií tajných svěcení i církevní diplomatiky (nauky o listinnách a jejich pravosti).Je ostatně v rozporu s diplomacií, náležející k jeho postavení “uvnitř Hradu”. Tedy tou diplomacií, kterou kdysi slul panovník Hradu pražského, jež  co primus inter pares dnes ovšem nehodné služebníky k sobě povolávati ráčil.

Autor: Herbert Stavinoha – (autor píšící pod pseudonymem je historik a je redakci znám)

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Air bank a těžké zklamání

Další článek

Jehova přibitý na kříži ?