Zopakuji pouze to, co všichni dávno víte. Systém denních a týdenních oddílů – paršijot – je víceméně náhodný.

Jakýs řád v něm pochopitelně panuje, ale pokoušet se v tom vidět více, než pomůcky pro studium textu celé tóry (neb takto je rozdělá celá, nejen Pětikniží), by bylo troufalé. Asi důležitejší je vědět, že při čtení tóry je minimální penzum vyslovovaného textu stanoveno na tři verše. Jednak asi z úcty k samotnému „Dopisu“, ale také proto, abychom se už odmalička učili nejen smyslu pro detail, ale také citu pro kontextuální souvislosti.

Opakuji tyto skutečnosti především proto, abych si otevřel možnost vykašlat se dnes na všechny obrázkové příběhy o Josefově suknici duhových barev, jeho prorockého a především snopraveckého daru, jeho krušného prodeje do Micrajim a jeho cudné panické mravnosti v domě Putifarově (i když tu asi maličko olízneme). Můžeme se tak lépe soustředit na detaily, do kterých by se paní Jochové a podobným puritánům asi příliš nechtělo. Totiž do onanie a prostituce.

Kolik svinstva napáchala středověká církevní bludařina v tom smyslu, že sex je původu démonického.  Dokonce i dnes je masturbace neboli onanie považovaná za cosi nepatřičného. Pochopitelně nemusíme s „tím“ do každého vlaku. Sex je věc cudná, díky němu vzniká anebo má vzniknout „jedno tělo a jedna nová duše“ a vyžaduje poznání (i poznal Adam ženu svoji…), ale bát se kvůli tomu pana faráře  (jak se znovu a znovu veřejně a s hanbou ukazuje) je zapotřebí spíš proto, aby mi neublížil  někde v sakristii anebo v sirotčinci psychicky, coby slintavá a zároveň církevní autorita, než proto, že „zlobím“.

Za naprosto ideální v tomto ohledu považuji přístup jedné maminky, která (zjistivši, že její adolescentní ratolest „to právě dělá“) jen odtušila: „Tak až to skončíš, pojď večeřet, ať máš na tyhle legracei dost sil…“

Přitom důkladným čtením naší parašat zjistíme, že bible o „tomhle“ vůbec nehovoří. Biblický Onan onanoval asi stejně často jako Josef v žaláři, Jehuda a chudinka Támar.  Jistě každý pochopí, že obrat „když vcházel k ženě bratra svého“, neznamená, že se udělal někde na zápraží ale na chodbě. Takže to, zač ho nebesa trestají, není sexualita, ale vzpoura – pravda vzpoura proti logice, neboť proč vcházel (nebyl-li donucen) a „neplnil“, a pak také vzpoura proti levirátním zvykům, které každému dnes nemusí připadat užitečné, protože přeci jen přemýšlíme daleko sobečtěji, majetnicky a domníváme se, že emancipovaně a svobodněji. Ostatně ono se to přísně rodové zachovávání linie začalo brzy zajídat i Izraelitům, a proto je tu dnes (aby se tradici učinilo za dost) stále platný symbolický obřad „bosého“ – tzv. chalica.

Stejně tak i příběh Támar dokládá celkem přirozenou existenci placeného sexu. A nejen on. Vztahy k nevěstkám (ustanovení o izrelském otroku a ženě uvedené v službu), jejich existenci (nevěstka Raab) a dokonce i status „civilní“ a „kultické“ je v tóře na „denním pořádku“ (Mzdu nevěstky a kultického prostituta nevneseš do Chrámu..). U Támar je to o to zajímavější, že prostě stačilo zajít na „známá“ místa, přijmout „kostým“ žen, které si takto sháněly stravu a živobytí, a bylo hotovo.  Stejně tak jako ona i Jehuda na jakési obchodní nebo služební cestě tento institut využije. Toto jim tóra nevyčítá. Pouze to konstatuje. Jehuda se také vzteká ne proto, že by „to“ Támar dělala (notabene s ním), ale proto, že v očích klanu vypadala jako bytost, která porušuje docela jiná pravidla. Je totiž jaksi mimomanželsky nevěrná svému zesnulému choti.

Nu a nakonec i náš vykladač snů, mladý Josef Egyptský. I v tomto příběhu jde především o skutečnost, že Putifarka je ženou „Josefova pána“, tedy že sex s ní by byl porušením pravidla „nepožádáš“. Ale pokud by byl v nějakém ohledu „démonický“, tak jen v rámci vášně. Nikoli pekelností samotného sexu.

Jinými slovy, tak jako u jídla, práce anebo na modlitbě, je tu Cosi, co doplňuje linku mezi dvěma tělesy v trojúhelník prostoru.

Člověk (ani žena ani muž) nejsou „nádobami hříchu“ jenom proto, že mají jakousi svoji různě intenzivní sexualitu. Pravda, i jidiškajt zastává názor, že dá-li se dělat něco rozumnějšího, není na škodu věnovat se tomu. Což se pak odráží v učení midrašů, že každým „neřestným“ aktem (od masturbace až po pouhý démonický sex s nevěstkou), který nahradil „dělání tóry“ se rodí různí šejdim (malí démonci, skřítkové zla), ale ne proto, že se „sexovalo“, ale protože se rezignovalo na konání účinnějšího dobra. Že se jedinec v tu chvíli prostě jen „požitkářsky flákal“. A vzato do důsledku- škodil tím jak vesmíru, tak i sám sobě, protože svoji svěřenou pracovní dobu v tomto světě věnoval činnostem jiným, a připravil tím vesmír o větší porci „nápravy“ a jeho návratu  Harmonii (tikun ha-olamim) a sebe o mzdu, ze které bude hradit nadstandardní náklady během svého pobytu v budoucím světě. Ale problém není v sexu, ani v „námezdném“ sexu, nýbrž v bezvztahovém sexu!!

Namítneme, jak ale lze navazovat vztah s ženou nevěstkou? A ke komu navázat vztah při masturbaci?

A byť i neobratný (Váš samostatný a vlastní!) pokus o její vyřešení okamžitě nabízí odpověď. Je zakódována ve vyznání Šema Jisroel – milovat Vznešeného vším srdcem, celou bytostí, jejíž součástí je i sexualita, a všemi prostředky. Už jenom tato maličkost – zavnímaná a domyšlená do konce – nám z ruky vyrazí všechny „berličky na svědomí“ ohledně toho, jak je dnešek jiný oproti starověku,  jak je sex přírozený a svobodný a především – spolehlivě nám prozradí, co čeho se vlastně pouštíme. Zdali jen do volného nadechnutí, uhašení životu nebezpečné žízně anebo do pouhé „výroby“ šejdim…

Poctivě také přiznávám, že i v židovském světě se najdou tací, kteří kopírují echt katolický model „svatebních košilek“ – jakýchsi bělostných sáčků na ženské tělo s jediným svatým, zdobně obšitým otvorem v patřičných partiích, a oba partneři vnímají celou záležitost jen jako „plnění“ pokynu ploďte se a množte se. Opět: jejich volba! Jsou-li v tom oba zajedno a ve vztahu k Nebesům, jsou u toho šťastní. „Dělají tóru“ podle svého rozhodnutí a přesvědčení. A (ačkoli mi to nepřísluší soudit) šťastná jsou v tu chvíli určitě i Nebesa.

Ale nikdo nemůže chtít, aby se podobným způsobem – navíc s pocitem provinění – chovali jiní. Nelze dost dobře kodifikovat ani normy, ani modely normálnosti anebo „deviace“. Sexualita k nám patří, ale Sladký požehnaný při stvoření žádné démony nestvořil. Není démonická, lze si ji jen démonizovat. Někdy proto, že je to jedno z posledních mystérií, které jsme si do dnešních dnů dokázali ze starověku donést, jindy proto, že právě proto, že tu je a že vůbec není démonická, stane se i ona – patřičně démonizovaná – spolehlivým náhonem ovcí do lůna laskavě se usmívající panímámy Církve, která ví lépe než ty a mnohem lépe než tóry, co je a není normální. (Pro ni!)

Autor: Jaroslav Achab Haidler