Obojí znamená vozítko. Což nám budiž nadějí a útěchou. Zapojíme-li ale také sluch a srdce, tak z českého vehikl cítíme jakousi vyklepanost, rozkodrcanost, prostě vozidlo hlučné, drkotající a nepřehlédnutelné. Zatímco o merkavě přinejmenším z Ezechielova proroctví tusíme, že je to skvostné „cosi“ pohybující se vesmírem na vlastních zcela svobodných a přitom přísně stanovených souřadnicích tzv. „kol v kolech“.

Chasidský učitel  Jošer divrej Emet (rav Mešulam Fejvuš ze Zabrizy, žák magida z Mezriče —  1740-1795) také rozeznává dva druhy vozidel. Vehikl a merkavu. Věřme, že ke svému poznání došel na základě toho, co v polovině 18. století sledoval okolo sebe. A nenamlouvejme si, že snad ve stoletích před rav Mešulamem to bylo jiné. Není mnoho novinek pod sluncem, konstatoval již prozíravý Kazatel.

Pozoruhodné je, že stejná vozidla můžeme potkat i dnes. A není na nás, abychom je škatulkovali, jako spíš na samotných vozítcích, aby se poznala ve světle toho, co naznačuje Jošer divrej Emet …

Rav Mešulam „otevírá“ (prostor k přemýšlení) veršem: Rci moudrosti – sestra má jsi, ale kdo jen cizoloží s ženou, je blázen a pošetilec… (prv 7:4; prv 6:32) a rozvíjí nádherný obraz: Proč je moudrost (chochma – tedy láska ke Sladkému požehnanému) srovnávána se „sestrou“ a nikoli s „ženou“? Prý dost možná proto, že sestry si nevybíráme, jsou s námi krevně spřízněny a nemůžeme jim dát „lístek rozluční“ (klasický get). Jinými slovy chochmu máme v krvi a nelze se jí zbavit jenom proto, že se nám přestane líbit. Pořád je naší pokrevní sestrou. Nemusíme se k ní znát, jako ke svým tělesným sestrám, můžeme se s ní hádat, ale pořád a trvale zůstává do jisté míry součástí nás samých a naší „rodiny“ spolu s rodiči a předky na ostří rodinné pyramidy. Jakoby tato „kategorie“ našeho bytí byla v nás přichystána pro okamžiky, kdy začneme dobývat vesmír. „Říci moudrosti sestro“ znamená vlastně pochopit pohnutky poznávání.

Moudrost (chochma) je, jak jistě víme, jen jednou ze složek toho nejpodstatnějšího trojúhelníku – triády chabad (chochma – bina – daat), jejíž všechny složky vedou k jedinému cíli: poznání Vznešeného a přilnutí k Němu (devekut). Moudrost je podle podobenství rav Mešulama naší pokrevní sestrou. Se sestrami se většinou nesouloží, protože takový postup se příčí přírodě i Vesmíru.  Pak ale i studium tóry a její „dělání“ (osek be-tora) by mělo tato pravidla respektovat. Studovat ji jenom proto, abychom byli židovštějští, křesťanštější anebo liberálnější, je vlastně určitá forma duchovního smilstva. Jí samotné to sice nijak na vznešenosti neubere, a kolikrát se i tímto způsobem mohou dít zázračné skutečnosti už proto, že vlastním obsahem tóry je humanita (tedy to božské v člověku), a tak i jako okostýmovaní příslušníci nějakého klubu jsme víceméně  přeci jen maličko mravnější. Jenom s tím rozdílem, že chovat se morálně pod diktátem role, je  pravdivé daleko méně, než je-li to pod diktátem lásky.

Tradice tento jednoduchý vzorec oblékla do podobenství o služebnících, kdy jeden slouží svému panovníkovi z respektu a bázně z potrestání, zatímco druhý z respektu k jeho nesmírné velkoleposti a de facto z lásky. Čímž pak – naprosto paradoxně – je mnohem obdarovanější ten, který nedostane zhola nic, ale miluje, než ten, který si zaslouží svou odměnu za otrockou poslušnost.

Zatímco oblékání „kostýmů“ kteréhokoli náboženského klubu, psaní recenzí plných obav z toho, kam se ubírá dnešní křesťanství, megatuny slovníkových, religionistických a akademických znalostí, ba dokonce i veškerá rabínská moudrost –  se podle myšlenek rav Mešulama podobá krvesmilstvu, kdy „poslušný oud klubu či církve“ cizoloží se sestrou Moudrostí jenom pro svoji potěchu, pošetile jako blázen z přísloví Šalomounových, pakliže nemíří k témuž, co dokáže i vozík méně vzdělaný, méně „moudrý“ – totiž ke Sladkému požehnanému a Milovanému.

Vozítka, která konají a poznávají – sice nedokonale, třeba i s chybami a ne na plný plyn, ale ze skutečné zamilovanosti, se stávají merkavou Ha-šem (skutečnou merkavou Vznešeného), vozítka, na kterých chrastí jen touha plnit a být příkladným „údem“, se sice pochopitelně svých ambic také naplno dočkají, až jsou nakonec za skutečně „příkladné“ údy opravdu považována, ale to, co si na své korbě vezou, nepotěší ani nebesa a ve výsledku ani je samotné. Možná proto se mi tak příšerně příčí patvar „praktikující“. Praktikující žid, křesťan či muslim, to může být taky jen pěkně rozviklaný vehikl. Ostatně v kolika zbožných komunitách vysedávají evidentní kmotři, prznitelé dětí a pokrytečtí „svatouškové“. Vždyť i brněnský komunista jezdíval na tajnačku na mši svatou do Blanska, až ten kostelíček pukal ve švech a estébáci smíchy.

Praktikování bez nadstavby je totéž co posilovna. Je to jen honění svalů. Možná zdravé, pro majitele fitness-centra bezpochyby chvályhodné (a lukrativní), ale venkoncem k ničemu.

Tóra obsahuje dvě řeky. Veletok zjevného morálního poselství (musaru), počínaje tzv. desaterem a pokynem „volku mlátícímu obilí tvé..“ konče, a pak také „pramen skrytý a zapečetěný“, jímž ovšem není žádná kabala a pseudo-kabala, ale právě ono poselství, že Sladký požehnaný a tedy i jeho otisk ve stvoření je Pomilováníhodný. Jak s nimi naložíme, záleží jen a jen na našich pohnutkách (učí rav Mešulam). Toužíme-li je „poznat“, abychom „zmoudřeli“ nezískáme zhola nic. Přesně podle pokynu zaznamenaného u Izaiáše : Všeliké tělo je  jako tráva a všechna jeho zbožnost (chasdo)  je jako polní kvítí. Tráva seschne a květ opadá. Není člověk (ten) víc než tráva … (iz 40:6-7); Vítr naň povane a více ho není. Studujeme-li ale s pohnutkou (nakrásně nedůvěřivou a kritickou), zda ve studovaném skutečně zaslechneme hlas Nebes, anebo jen lidské výmysly, pak se začínáme nořit i do pramenů skrytých a zapečetěných a začínáme poznávat. A možná k Němu přilneme. A budeme konat (praktikovat) z lásky. Bez vydírání, že za nás umřel ve svém synu, bez vydírání, že na onom světě popijeme dobrého vína a zakousneme soleným leviathanem při tanečním doprovodu odvážně neoblečených odalisek.

I Zohar učí (říká rav Mešulam), že to „zjevné“ v tóře – její obrazy a jí stanovené pokyny – jsou tady jen a jen proto, abychom skutečně přilnuli pokrevním poutem k Tomu, jenž je v tóře skryt. Ve stejném duchu hovoří i talmud (Suk 28a), když se zmiňuje o velkých a malých „věcech“ – kde k těm velkým patří právě maasej merkava, zatímco k těm „malým“ disputace mezi Abajem a Ravem. Ne snad že by tradice (nebe chraň) nějak snižovala tyto disputace a nadržovala luriánské kabale, ona jen konstatuje totéž. Pohnutka zamilovat si je hodnotnější než pouhé zorientovat se, abychom konali patřičně. Protože patřičné drkotání vehiklu, ještě nemusí znamenat správný pohyb merkavy.

Autor: Jaroslav Achab Haidler