Zdroj: cryptome.org

Státní hranice jsou fenoménem povýtce “barbuchovským”. Čím více Vančurův Kuba Kubikula se svým medvídkem Kubulou na něco (strašidlo Barbucha) mysleli, tím více se to zhmotňovalo, a děsilo.

A to je i případ hranic dneška, které, jakoby byly zrušeny, aby naopak- existovaly. A není řeč o plotech Erecu. Řeč je o těch 25.000 kilometrů povýtce demokraticky zadrátovaných hranic, které po roce 1991, tedy za posledních dvacet let, vznikly. Od pádu “Berlínské zdi” v říjnu 89, přes rozpad SSSR a dohody z Bělověžského lesa 8.12.1991, kdy vznikla RF, Belarus, Ukrajina a další země v postsovětském prostoru není roku, který by nás neobdařil hranicemi.

K dobru, ale i ke zlu. Tam, kde není vůle “hraničit se”, tam jsou, jak bylo vidět na rozpadu SFRJ, etnické čistky. Hranice bývávaly vždy rezultátem války. Od války stoleté, kdy hranice  Británie (limes, po latinsku) vedla středem Francie, po hranice balkánské, vzniklé zahnáním Tamerlána, Osmanů a přijetím- nebo nepřijetím lecjakého nového náboženství. Nová doba minulého století k válečně-mírovým výsledkům přidala hranice třídní, čímž rozumíme třeba připojení dělnického a ruského Donbasu k Ukrajině, kdysi povýtce rurální, připojení Podkarpatské Rusi, jako zvláštní daň za osvobození, nebo připojení Krymu k témuž celku, Ukrajině, což lze chápat jako věc vyloženě sankční.

Hranice enkláv a exkláv (příběh Náhorního Karabachu je znám svou děsiplností války takzvaně moderní) raději pomiňme. Někdo říká: hranice pomáhá národním identitám. Já však oponuji, ne identitám, ale identifikaci. Hranice vůbec nebyly odstraněny proto, aby pomohly “svobodné výměně lidí i názorů”.

Kdo to tvrdí, je svým způsobem marxista. Jen u Karla Marxe  totiž nalezneme člověka jako zboží a myšlenku jako  prodejnou nadhodnotu. Hranice byly odstraněny kvůli pohybu zboží, ne lidí. To je ona globalizace, kdy hranicí projede téměř bez povšimnutí zaplombovaný čínský kontejner, zatímco člověk se musí “biometricky identifikovat”.

A tak až se příště ocitnete na vnější hranici EU, třeba ve vzdušném přístavu (jak se říká letištím), myslete si, že jste sporák. Plechové sporáky z Mory v Mariánském Údolí “na čáře” nešacují, neidentifikují a nekontrolují jim jejich vnitřnosti. Lidem z masa a krve-ano. H.S. (foto zobrazuje hranici sev. Irska a Irské republiky z roku 2006. Obě země přitom od r. 1992 žádné hranice -papírově- neměly).

Autor: Herbert Stavinoha

2 Komentářů

  1. sid
    3.1.2012 – 8 Tevet 5772 v 16:45 — Odpovědět

    vpravo na fotce se nacházel takzvaný “piket”, neboli věž, z níž se žargonem vojenským prováděla OSH, ostraha státní hranice na hranicích severoirského a irského hrabství. Nad terénem pak “visí” vrtulník Puma.

    0
    0
  2. Karel79
    4.1.2012 – 9 Tevet 5772 v 09:45 — Odpovědět

    Pane Stavinoho, rozumím Vašemu pohledu. Nicméně: neznám případ, kdy by si sporák umístil do trouby kilo semtexu a lstivě ho nechal vybouchnout v obchoďáku plném lidí.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Izraelský parlament prý podkopává nezávislost nejvyššího soudu

Další článek

Jindřich Štreit (v Brně)