Zdroj: cultured.com

Aniž bychom se tímto přikázáním vědomě a přímo řídili, jsou nám máma s tátou vším na tomto Světě. Někdy se zdá, že i ten Pánbu je až na druhém místě. Co to přináší a jak se podle toho chováme my, Romové? Ač chudí a někdy hladoví, máme to nejcenější co jsme mohli do vínku dostat jako národ. Starost o nejbližší rodinu a příbuzné. Radost spolu se smutkem zasahuje naše srdíčko tak silně, že často láskou pláčeme. Stačí, když se maminka trápí. Mamo miri, říkáme. Jsme citově silní, ale chudí materiálně. Radujeme se i když není co do úst.

Romské dítě vyrůstá s matkou od malička jako jeden člověk. Jsou jedním. Proto se romské děti od rodičů nevzdalují takřka až do svého stáří. Nechtějí bydlet daleko, protože máma s tátou by nám moc chyběli. Máma pomáhá dceři vychovávat její dítě, je víc než kmotrou a babičkou. Dcera ctí svou mámu a uznává jí jako největší autoritu. Jako se klíště drží a nechce se pustit, jsme na tom my stejně. Vždyť co uslyšíte v našich písních? Zpívá se v nich často o mámě a tátovi. O dětech, které jsou nemocné nebo jsou hladové. Nemoc v naší rodině je velká událost a těžko se s ní vyrovnáváme. Alespoň to málo, co je možné, vyzpíváme do světa se vším, co k tmu patří. Hlavně slzy a bolest, protože ty přináší spoustu hlubokých emocí. Na to jsme my Cigáni zvyklí od útlého věku. Až nekriticky milujeme své rodinné bližní. Ale to je na tom to nejkrásnější, ačkoli to často přinese obtíž, nebo nepochopení. Ctít maminku s tátou a dávat jim najevo, že je máme pořád rádi. Jsme opilí smutkem a dáváme to znát. No a co? Některým to vyloženě může vadit, když z dáli slyší cigánskou píseň, která je sice táhlá, ale posluchač u rádia třeba brečí, protože cítí s textem, kde se zpívá o nemocné, nebo zemřelé mamince.

Naše srdíčko je prý černé. S černou bolestí chodíme světem kříže krážem a nevíme si rady s okolím a naopak. Rodina, ta nejbližší, bude vždycky tím místem, kam se uchylujeme v nebezpečí, ale i radosti. Velká rodina, famelija, je tím štěstím a bohatstvím, nikoli peníz. Paťiv= čest. Můj táta např. mého dědu z máminy strany oslovuje vždy jen Vy. Vyká mu a je to moc hezké. Jistě se to dělá i u českého národa, ale u nás je to tak nějak normální. Také často neříkáme, že přijede babička, ale že  přijede bába. A je to tak v pořádku. Vždy mě udivuje, když ve školách učitel/ka nařkne dítě, že říkat bába je špatné, když to odmalička slyší a považuje to za naprosto normální věc. Možná ctít i naše hodnoty ve chvílích, kdy to někomu přijde nevhodné, může tomu druhému ukázat aspoň malou škvírku, která vede k porozumění. To platí samozřejmě oboustranně.

Děkuji za přečtení.

Autor: Pavel Kaleja

5 Komentářů

  1. Antonín Blažek
    28.7.2012 – 9 Av 5772 v 06:15 — Odpovědět

    Nehrané, nepředstírané a upřímné rodinné vztahy můžeme Cigánům jen tiše závidět. Máme se od nich ještě hodně co učit. Zvlášť v dnešní době rozbitých, rozvrácených a neúplných rodin. Mnozí z nás mají lepší sociální zázemí. Počítač, nové kolo, motorka, auto… nikdy nenahradí pohlazení od mámy ani laskavý pohlavek od táty.
    PF 2012 přejí Mayové

    0
    0
  2. kochavi
    29.7.2012 – 10 Av 5772 v 00:05 — Odpovědět

    Výborný článek. Je to překrásně napsané a citelně se to dotýká i těch z nás, co pláčou dovnitř. Celkovým vyzněním dost připomíná legendárních Devět bran od Langera. Skvělý začátek pane Kalejo…

    0
    0
  3. 29.7.2012 – 10 Av 5772 v 22:31 — Odpovědět

    Pavle pište, a pište – možná se narodí bestseller. A těším se, až se víc poznáme s tím lidštějštím a dojímajícím v celém tom “cikánském” světě, že přijde i kritika (od nás) a sebekritika od autora, jakým se zdáte být..
    Jen informace a poznání pomáhají pochopit. Ještě že se tady na Šekelu, nelajkuje, docela bych to tlačítko stisknul… Pozdravení

    0
    0
  4. Karel79
    30.7.2012 – 11 Av 5772 v 06:51 — Odpovědět

    Možná právě proto jsou dětské domovy plné romských dětí.

    0
    0
  5. Pavel Kalejů
    30.7.2012 – 11 Av 5772 v 10:28 — Odpovědět

    Karel79: Stejně tak i českých dětí. Všechny děti jsou tam z různých důvodů, někdy dost pochybných. Většina Vám poví, že mámu s tátou nechtějí už nikdy vidět, že jim ublížili tím, jak je dali pryč. Pro jiné dítě to je “spása”, dostat se z každodenního pohledu na injekční stříkačku nebo nos plný “pilin”.
    Je toho mnoho co se dá napsat Karle79, vydržte u Shekelu a v nejbližší době něco napíšu. Víceméně jen kritiku, co se týče dětských domovů a Cigánů.
    Ale máma s tátou jsou pro mě “svatí” a zaplať Pánbu že to tak je ve většině rodinek.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Pavel Kaleja

Další článek

Proč… muslimové nečtou?