Odjakživa byli Romové pověrčiví a dodnes to trvá. Různá kouzla a čáry nás provázely celý náš strastiplný život už od dob, kdy jsme přišli a usadili se v české zemi. Od hádání z ruky, vkládání vlasů do bot, pálení sirek ve vodě, jsme se dostali až ke křížku. Mnohdy praktikovali jsme obojí společně.

Osobně nevěřím hádání z ruky a nikdy mě to nelákalo. Stejně tak věštění z kávy a čehokoli jiného. Když jsem byl ale malý, jezdili jsme často k babičce a k dalším příbuzným. Počínali jsme poznávat svoji širokou rodinu a sem tam jsme se báli tolika nových lidí. Stávalo se nám někdy to, že se na nás ten nový člověk “špatně” podíval a my jen brečeli a nešlo přestat. Návštěva byla pro nás muka. Aby se tomuto zabránilo, máme my Romáci způsob, jak to odstranit. To se vzal hrnek s vodou a s mě neznámými slovy se “zaříkávalo” a házely se postupně tři zapálené sirky do té vody. Neznám taje tohoto “kouzla”, ale zaručeně fungovalo a jistě funguje i dodnes, ačkoli se to už asi nedělá. Sám jsem si tím prošel a skutečně to jde. Dítě přestane plakat a spokojené se druží s novými lidmi.

Co je mi známo z povídání a vyprávění, děje se také dodnes, obzvlášť u Olašských Romů, tzv. udržení si milého kolem prstu. To když dívka si chce udržet kluka, vkládá mu tajně do boty tak aby to nepoznal, své vlasy, krev a další mě neznámé ingredience. A prý to také funguje :)

Navzdory tomuto nám na zdi visí ukřižovaný Ježíš. Když naprosto odhlédnu od judaismu a jeho pravdy, praví se v knihách Mojžíšových, že není tak úplně dobré docházet k věštitelce a podobným lidem. Vůbec to nechci kritizovat, jenom ukázat fakt, že vlastně spoustu Romů neví, kým vlastně Ježíš byl nebo jinak řečeno, kým se prohlašoval a za jakého ho bere křesťanská církev. Ale říkám si vždy, že to je jenom dobře, když tam na zdech visí téměř všude. Je asi jasné, že se v té rodině ctí. Velmi často jsem se také setkával v mém krátkém životě s tím, že v nouzi Rom pomůže, čech, nečech. Většinou jedná-li se o zdraví a ohrožení druhého. V tom případě je krásné, ctít Krista a jeho slova a vůbec mi nevadí, že jsou u Cigánů v bytech křesťanské obrazy. Dosti často to vypadá jako v kostele, hotová nástěnka. U mojí babičky to bylo stejné, celý obývák ověšený rodinnými obrázky spolu s Ježíšem a Marií.

V práci, když např. zastupuju chybějící kolegy učitele, mám volnou ruku v tom, co budu s dětmi dělat. Nevěřili byste, jak je to někdy baví, když si čteme z Bible. Děti mě pak často překvapí svými znalostmi a zájmem. Kéž je to tak napořád.

Autor: Pavel Kaleja