Původ

Z otcovy strany pocházíme z jedné ze stovek židovských rodin, která byla po staletí utlačována a pronásledována.

Pravděpodobně byla vyhnána ze západu na východ. Po roce 1780 na základě tolerančního patentu se usadila na moravskoslovenském (tehdy Maďarsko) pohraničí. Rodina dostala příjmení Weiss. Usadili se v trojúhelníku Ilava – Myjava – Trenčín.

Naši prarodiče pocházeli podle otcova vyprávění z okolí Drietomy a Velčice. Byli to drobní řemeslníci, dřevorubci, podomní obchodníci, ba i zemědělci. Ještě v našem dětství tam žili příbuzní i nevlastní otcovi sourozenci. Pamatuji se, sice velmi matně, že jsme tam jezdili kočárem na návštěvu. Jednou jsme podnikli také výlet do Vlárského průsmyku a byli také v jedné sklárně. Ještě dnes vidím to roztavené sklo před sebou.

Otcovi příbuzní byli malí obchodníci a obdělávali pár korců půdy. Otcův otec byl vdovec, na jeho jméno se nepamatuji. Oženil se podruhé, vlastně se přiženil do Dubnice n. Váhom do malého obchodu se smíšeným zbožím do rodiny Taubovy. Zde se narodil otec jako pohrobek dne 27. 10. 1875. Měl dvě vlastní sestry, Cilku a Hermínu. Roku 1884 mu zemřela i matka.

Nezletilých dětí se ujal babiččin bratr, zubní lékař v Dubnici, a to zvláštním způsobem. Likvidoval obchod, Hermu poslal do Štýrského Hradce (Grazu) k jedné příbuzné, aby se učila dámskou krejčovou. Cilka, které bylo 16 let, byla provdaná za jednoho vdovce s 8 nezletilými dětmi – 7 holkami a chlapcem, který byl nejmladší a kterému bylo 14 let. Cilčin manžel, který se jmenoval Adolf Eisenberg, měl malý obchod se stavebním materiálem a bydlel v Novém Mestě nad Váhom. Dr. Trub se přestěhoval do Moravské Ostravy a otce Huga poslal jako devítiletého též do Nového Mesta nad Váhom. Co tam dělal, nevím, ba ani to, zdali chodil do školy. Jisté je, že překonával smutné a těžké časy. Otec nikdy o té době podrobně nehovořil a my, děti, žel, jsme se nikdy nestaraly o rodokmen. Proto o té době nic podstatného nevíme.

Fakt je, že otec dostal každý den jídlo u jiné židovské rodiny, zbytky pojídal v kuchyni jako nějaký žebrák. Tak po roce jako desetiletý utekl a šel pěšky do Budapešti. Zde se ho ujal jeden obchodník se stavebním materiálem. Celá rodina (4 děti asi v otcově stáří) tam pracovala společně: děti nosily prkna, cihly, stavební dříví, písek atd. O sobotách si spolu hráli skoro jako bratři. V 80. – 90. letech nastal rozkvět Budapešti a z malé firmy se stal velkoobchod. Otec byl chytrý, pilný, učenlivý, ale i trošku fantasta. Navštěvoval večerní kursy, naučil se perfektně maďarsky, německy, a to slovem a písmem, a též účetnictví. Stal se z něho výborný odborník, až se vypracoval na prokuristu firmy. Tehdy si dle tehdejšího zvyku změnil jméno na Fenyvesi, protože fenyves znamená smrkový les a otec pracoval nejvíce se smrkovým dřívím. Slovensky mluvil jen tvrdým trenčianským dialektem.

Po letech nuzování a bídy se vrhl do plného velkoměstského života. Byl veselé povahy, stýkal se s pokrokovou mládeží, politicky byl blízko liberalismu a sociální demokracii. Jeho přátelé byli stejného ražení, byli to studenti, úředníci, studenti herectví, spisovatelé. Měl také známost s jednou nastávající herečkou, jež se za pár let stala hvězdou budapešťských prken, něco takového jako u nás Ljuba Hermannová. Pak se provdala za nejslavnějšího bonvivána pešťských operet Ernö Királyho. Shodou okolností se s nimi rodiče setkali v Karlových Varech, matka tehdy čekala Tibora. Herečka byla tak sprostá, že jí matka už nikdy nemohla přijít na jméno.

O té době nám dětem otec rád vyprávěl, nejčastěji jak koupil svému šéfovi kožich a jak vystrašil úzkostného pokladního své firmy.

Autor: Pavel Fenyvesi Fábry

Přečtěte si něco málo o autorovi zde

Pokračování ještě tento týden :-)