Zdroj: Archiv

Dnes má 4. narozeniny můj syn Samuel David Fábry. Jeho prababička, Eliška Fischmanová Fábryová zbytek života (od revoluce) bojovala za napravení křivd její rodině a 14 dní před narozením Samuela, zemřela.

Dnes jsem si na babičku vzpomněl. Dokázala, aby jejího tatínka rehabilitovali, nikoliv, aby jí vrátili to, co její rodině vždycky patřilo. 20. let po revoluci stále nejsou dořešeny restituce. Na jejím případu částečně postavila Radka Denemarková knihu Peníze do Hitlera. Podívejte se na příběh zachycený novináři, který vypovídá o Gitě Lauschmannové v reálném světě.

Sága rodu Fischmanů

Ladislav Vilímek, www.iglau.cz

Archivní materiály nám často poskytují zajímavé pohledy do doby dávno i nedávno minulé. Některé z nich nebyly dotčeny ani “vyšší mocí” či obvyklou vnitřní skartací a tak můžeme číst v celé spoustě různých důležitých i docela všedních písemností. V našem případě nahlédneme do dochovaných dokumentů o konfiskaci majetku židovské rodiny Fischmanů, neboť právě v těchto dnech se celý svět zaobírá navrácením všeho movitého i nemovitého židovského majetku dosud žijícím majitelům nebo jejich potomkům.

Dodejme, že jde o jeden ze zajímavých, ale pro přímé účastníky nekonečně se vlekoucích tragických případů, které nám nabízí archivní složka s inventárním číslem 133 ve fondu JNV Jihlava – konfiskáty. Jde o nevyřízený restituční nárok neprávem konfiskovaného židovského velkostatku v Puklicích v roce 1945, jehož majitelem byl Richard Fischman.

Z prvních poválečných jednání revolučního národního výboru a jeho funkcionářů už můžeme vytušit, že od prvních květnových dnů roku 1945 směřovalo jejich počínání ke znárodnění a k likvidaci veškerého soukromého vlastnictví, nejen německého, podle tehdy uplatňovaných tzv. Benešových dekretů ze dne 21.6.1945 číslo 12/45 Sb. § 7 a 9, což byla pouhá první fáze nastupujících změn, ale také majetku cizích státních příslušníků vlastnících rozsáhlejší nemovitosti, ať už se odvolávali na českou či židovskou národnost a dokazovali svůj tragický úděl internací z politických či rasových důvodů v koncentračních táborech. V některých případech nepomohla ani prokazatelná účast v domácím protifašistickém či dokonce přímý boj proti nacistickému Německu v řadách tzv. západních spojeneckých armád nebo dokonce ve východní Svobodově armádě, což se promítá i do tohoto případu.

Obracíme list po listu a ocitáme se tak v prvních květnových dnech roku 1945 v Puklicích. Můžeme zde číst první rozhodnutí ONV Jihlava ze dne 11.7.1945 o konfiskaci velkostatku podle zákona č. 12/45 Sb., dále vyhlášku MNV Puklice ze dne 20. července 1945, kde se nabízí všem zájemcům konfiskovaná zemědělská půda v katastrálním území Puklice, Petrovice a Studénky a dále, že konfiskace nabyla právní moci dne 20.3.1946, což byla konečná úřední tečka za celým případem. Však také průvodní text k vyhlášce jasně zdůrazňoval “konfiskaci a urychlené rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa”. A pracovalo se skutečně “urychleně,” neboť všechna potřebná jednání proběhla za pouhých 9 měsíců!
Všechno mohlo mít hladký průběh ke spokojenosti úřadů i žadatelů, kteří se užuž těšili na svůj vlastní a slibovaný kousek země. Však se jich tehdy přihlásilo celkem 87 a ještě 3 družstevní organizace. Jenže! Místo toho přišlo náhlé písemné odvolání, datované 25. července 1945, které podává přeživší syn a dcera majitele, Vítězslav Fischman a Eliška Kosková. Vrátili se z koncentračního tábora – přežili! Vrátili se domů! Oba zásadně nesouhlasí s rozhodnutím MNV Puklice a ONV Jihlava, že by jejich rodina byla německé národnosti či nepřátelská vůči ČSR. Otec prý se vždy hlásil k národnosti židovské, jak dokazuje sčítání lidu v roce 1930, a po zatčení gestapem v září 1941 byl vězněn v Jihlavě a pak v Brně, odkud byl transportován jako politický vězeň a Žid do Osvětimi, kde 11. února 1942 zahynul. Řekněme rovnou, že byl z politických a rasových důvodů zavražděn. V Osvětimi byl likvidační tábor, kde se za nelidských podmínek, byť trvaly někdy jen pár hodin, než příchozí byli nahnáni do plynových komor, se vyvražďovali všichni Židé bez ohledu na národnost nebo státní příslušnost! A celý svět to dnes ví! Také ostatní rodinní příslušníci byli odvlečeni do různých koncentračních táborů, v nichž byla nejprve zavražděna manželka Richarda Fischmana, Elsa Fischmanová, narozená 28.3.1887, v domácnosti, posledně bytem v Telči, Nádražní 56. S registračním číslem 101320 byla nejprve odvezena transportem Aw dne 22.5.1942 do Terezína a odtud 23.10.1944 do Osvětimi. Pak následovala dcera Rita, narozená 19.8.1914, provdaná Böhmová, zdravotní sestra, posledně bytem v Telči, Nádražní 56. S registračním číslem 101315 byla odvezena transportem Et dne 23.20.1944 do Osvětimi, kde pravděpodobně spolu se svým mužem MUDr. Arnoštem Böhmem, registrační čís. 101312, byli oba neznámo kdy zavražděni v plynových komorách. S podlomeným zdravím a úplně psychicky vyčerpána se vrátila v roce 1945 druhá dcera Eliška, provdaná Kosková, posledně bytem v Praze, jejíž manžel ing. Alois Koska zahynul v Dachau. Zcela ojedinělý pak je případ syna Vítězslava, o kterém již byla zmínka a který podal ono odvolání proti konfiskaci “nepřátelského majetku”. Pro pořádek ještě dodejme, že výše zmíněné poslední bydliště všech jmenovaných v Telči, bylo místem, kde byla celá rodina násilně internována před odjezdem do Terezína.

Syn Vítězslav Fischman se narodil 18.11.1919 ve Vídni. České školy a české gymnasium absolvoval v Jihlavě a svá studia dokončil v VIII. B třídě ve školním roce 1938 – 1939. Odolal nejen on, ale celá Fischmanova rodina, obrovskému tlaku jihlavských nacistů a nejen to, i ve třídních knihách má uvedenu československou státní příslušnost, národnost českou a vyznání židovské. Poslední adresou jeho a celé rodiny byla Jihlava, ulice Žižkova 16, odkud došlo k vysídlení do Telče, Nádražní 56. Zde byl dočasně zaměstnán jako pomocný dělník a následně deportován pod registračním číslem 101322 nejprve 22.5.1942 transportem Aw do Terezína a pak transportem Et dne 23.10.1944 do Osvětimi. Jako jednomu z mála vyvolených se podařilo z tohoto koncentračního tábora uprchnout a dostat se až na Slovensko, kde ihned vstoupil do I. československého armádního sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody a v něm zůstal až do úplného osvobození naší vlasti, byť jen s hodností vojína – aspiranta.

Majetek Fischmanů byl značný a proto syn Vítězslav nezůstal pouze u zmíněného jednoho písemného odvolání. V předtuše očekávaného odmítnutí se rozhodl dále jednat a neponechat nic pouhé náhodě. Navštívil Puklice a spolu se svojí sestrou uspořádal podpisovou akci za účelem získání rodového majetku zpět a za očistu svého otce a celé své rodiny, která byla označena za Němce a nepřátele českého lidu. Jeho prohlášení podpořilo dne 10. srpna 1945 dvě desítky oslovených bývalých zaměstnanců – deputátníků svým vlastnoručním podpisem. Následovala však tvrdá odveta s celou řadou různých prohlášení o asociálním jednání statkáře Richarda Fischmana, o výlučném používání němčiny doma i v práci, o ignoraci českých snah v Puklicích, o hrubém a nelidském jednání s deputátníky atd., atd. Byla sepsána memoranda, desítky protokolu a výslechů s důrazem na hrubé a bezcitné zacházení a němčení. Není bez zajímavosti, že většině těchto jednání asistovali už tenkrát příslušníci SNB. Z toho je patrné, že ani druhá strana nespoléhala na náhodu a že celé řízení mělo již předem jasný závěr – konfiskaci velkostatku a následně znárodnění či združstevnění veškerého majetku.

Proto bylo odmítnuto kladné doporučení tehdejší jihlavské Židovské náboženské obce ze dne 12.8.1945, jejíchž několik členů se rovněž před nedávnem šťastně navrátilo z koncentračních táborů do své “svobodné vlasti”. Jmenujme Richarda Weissensteina, Cecilii Pollakovou a pana Kohna. Ti zdůrazňují užívání českého jazyka ve Fischmanově rodině a účast na všech možných předválečných podpůrných akcích ve prospěch Čechů, které často tato rodina sama organizovala. Totéž absolvoval dopis Karla Meisela po jeho příchodu z koncentráku, adresovaný 23. července 1945 ONV Jihlava. Nepomohl však ani dopis odeslaný ministru vnitra Noskovi, že se v případě Fischmanů děje nezákonnost. Nedivme se proto, že tomuto uměle vyvolanému obrovskému tlaku nakonec všichni podepsaní bývalí pracovníci velkostatku podlehli a z různých důvodů, často velmi kuriosních, do jednoho odvolali své podpisy na již výše citovaném Fischmanově prohlášení ze dne 3. října 1945. Vše se tehdy odehrálo bez Fischmanů, pouze za přítomnosti dvacítky signatářů, v úřadovně MNV Puklice dne 15.11.1945, a to za opětné asistence vyšetřovatele SNB, tehdejšího předsedy MNV a místního řídícího učitele, jako svědka. Přesto se ještě potom našlo pár odvážných, kteří nadále podporovali navrácení velkostatku Fischmanům a nenechali se odradit ani dalším jednáním na stanicích SNB. Marně! Vítězný únor se blížil…

Po celou dobu okupace byla na velkostatek uvalena vnucená správa podle vládního nařízení čís. 87/39 Sb. a tak Zwannzsverwaltung Puklitz měl tehdy árijského správce U. Rokahrena, patrně říšského Němce. Správa byla zrušena až 3. srpna 1945, což je mimochodem velmi podivné. Podle jednoho z dochovaných dokumentů byla většina živého a mrtvého inventáře za jeho působení zčásti rozkradena a “ostatek pak byl příchodem RA likvidován” (rozumí se Rudé armády – pozn. autora). Zdá se tedy, že toho v zámecké budově mnoho nezbylo. To konečně dokumentuje i žádost o odprodej “nikomu nesloužící vany v tamní koupelně” ze dne 8.12.1946 uplatněná jedním místním zájemcem. Také z veškerých statkových písemností prý zbyla po Rudé armádě jen jediná úřední kniha, psaná patrně německy, z čehož komise vyvodily závěr, že celá statková agenda se vedla výhradně v jazyce německém a tudíž i smýšlení Fischmanů bylo výhradně německé!

Zajímavý je pohled puklických funkcionářů na zámecký objekt, který “prý nemá charakter zámku, nýbrž jen obyčejné zchátralé hospodářské budovy,” což bylo obsahem sdělení zdejšího MNV pro Zemský národní výbor v Brně v únoru 1947. Podobně se vyjádřila i Místní rolnická komise v Puklicích už v dopise adresovaném Úřadu pro agrární operace v Brně dne 13.2.1946. Ve věci přidělení zámecké budovy pro potřeby MNV se mimo jiné praví: “…tak zvaný zámek který ve skutečnosti není zámkem, nýbrž starou sešlou budovou v níž bydlil hospodářský správec a deputátníci…”. Nic naplat, zámek to byl, ať už venkovský a chátrající, ale zámek. Konečně, stojí dodnes. Je možné se přesvědčit. Dochoval se také dopis Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 22. září 1947 určený pro zdejší MNV, v němž se uvádí: “Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle par. 7 odst. 4 dekretu č. 12/45 Sb. do vlastnictví tzv. zámeckou budovu v Puklicích se zahradou… za těchto podmínek: 1) Budovu i zahradu budete udržovati v dobrém stavu a veškeré vnitřní i vnější adaptace prováděti jen po předchozím schválení plánu Státním památkovým úřadem v Brně. 2) Je-li v budově vnitřní zařízení (nábytek, lustry, knihy, obrazy, sochy, porcelán, sklo, atd.) bude nejprve prohlédnuto zástupci Národní kulturní komise a Národního pozemkového fondu, kteří vytřídí předměty pro Národní kulturní komisi podle zák. č. 137/46 Sb.” Mohlo by se zdát, že veškerý inventář už dávno beze stopy zmizel, jak to v oné době bývalo běžným zvykem. Ale, jak se zdá, něco někde přece jen zůstalo. Dokazuje to krátký zápis nadepsaný: Eliminační seznam – Puklice – zámek, okr. Jihlava, kde jsou zapsány tři položky vytříděné na základě zák. č. 12/45 Sb. pracovníky Ministerstva kultury a Státní památkové správy. První je obraz alpské krajiny s mlýnem a dětmi na lávce v popředí, olej na plátně ve zlatém vyřezávaném rámu 83 x 130 cm, sign. Thomata 1851 (odhadní cena 800,- Kčs), dále obraz alpské krajiny s jezerem a v popředí s myslivcem u lesa, olej na plátně, zlacený vyřezávaný rám 83 x 130 cm, bez signatury, snad kolem roku 1850 (odhadní cena 800,- Kčs) a třetí položka pianino zn. Maas. Hanburg. Altena (odhadní cena 3000,- Kčs). Zápis byl sepsán v Puklicích 14.12.1953 za přítomnosti zástupce ONV Jihlava, VII. referát, podpis nečitelný, dále správcem zámku, podpis rovněž nečitelný a za Státní památkovou správu (SPS) provedla vytřídění a zápis podepsala Dr. Eva Bukolská, Praha – Dolní Liboc, Dolanská 9. Uvedené předměty byly převzaty “z mobilního inventáře zámku Puklice okr. Jihlava pro sběrnu SPS,” kde se nacházejí nyní, to zatím nebylo zjišťováno. A kolik těchto předmětů zde bylo za Fischmanů, to už se nikdo nikdy nedoví…
Nezbývá než konstatovat, že zámek v určitém období silně chátral. Všichni víme ve kterém. Dnes je ovšem na seznamu nemovitých kulturních památek našeho okresu pod evid. čís. 5153. Není divu, neboť jeho historií se zabýval už F.J. Schwoy v roce 1794 a po něm G. Wolný v roce 1842. V současnosti se o něm zmiňují publikace Hrady a zámky na Moravě (1987), Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. jižní Morava (1981) a dále publikace Hrádky a tvrze na Moravě od V. Nekudy a J. Ungera, kde se v případě puklického zámku píše, že vznikl přestavbou z tvrze, která se poprvé uvádí v písemných pramenech roku 1535. Budování zámku proběhlo někdy počátkem 18. století, neboť roku 1728 byla obnovena zámecká kaple a roku 1787 prohlášena za veřejnou. Roku 1804 byla opětně zvětšena a píše se o ní, že na oltáři byl tehdy umístěn obraz Nanebevzetí Panny Marie. Zdejší velkostatek koupil roku 1892 továrník Miloslav Peška z Jihlavy od batelovského hraběte Jana Blankensteina. Fischmanové drželi velkostatek od roku 1905. Dodejme ještě, že historie puklického panství je více jak bohatá a samotná ves se stala v polovině 15. století trvalým útočištěm vyhnaných jihlavských Židů. Škoda, že si tuto tradici nepodržela do 20. století. Nikdo z tamních Židů totiž období holocaustu nepřežil a přítomnost posledních dvou navrátilců byla zpolitizována, takže do dnešních dnů nenašli cestu zpátky domů, do Puklic. A úplně na závěr ještě pohled do puklické matriky příslušníků obce, kde je zapsáno:
Fischman Rudolf, velkostatkář, narozený 2.1.1880 ve Starči, okr. Třebíč, z obce odešel 14.5.1942 neznámo kam, a v poznámce je uvedeno “zemřel”.
Syn Vítězslav narozený 18.11.1919 ve Vídni, z obce odešel 23.1.1941 do Prahy V., vystěhovalecký oddíl.
Někdy stačí jen málo, jen malá vzpomínka na rod Fischmanů na velkostatku v Puklicích. Malá, ale bolestná…
Veškerý zde použitý písemný materiál, uložený ve Státním okresním archivu v Jihlavě, stává se tak důležitým doplňkem mapujícím zlomek naší historie a je letmým pohledem, ať už si to připustíme a nebo ne, do svědomí tohoto národa. Archiv není jen hromadou mrtvého papíru, při čtení se stává živým svědectvím naší minulosti.

Fischmanův dvůr: řešení je v nedohlednu

22.3.2001; Tomáš Blažek, www.idnes.cz

P u k l i c e – Martyrium v cause zvané souhrnně Fischmanův dvůr stále pokračuje. V úsilí získat zpět rodový nemovitý majetek nepolevuje čtyřiaosmdesátiletá Eliška Fischmanová-Fábryová. Jde o budovy, lesy, pole a rybníky, které byly za války jejímu otci – židovskému velkostatkáři Richardu Fischmanovi z Puklic na Jihlavsku – zabaveny nacisty a po válce pro změnu zkonfiskovány státem v rámci uplatňování nyní stále diskutovanějších Benešových dekretů.

Fischmanová-Fábryová je přesvědčena, že k poválečné konfiskaci došlo neprávem, a proto by rodině měl být rozsáhlý majetek vrácen, což by přineslo také její morální rehabilitaci. Věří, že má šanci na úspěch, i když je již smířena s tím, že to nebude hned. “Z dostupných archívních materiálů jednoznačně vyplývá, že na paní Fábryové docházelo k evidentnímu bezpráví,” řekl i Jan Srb, mluvčí Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, který se v minulých týdnech věcí podrobně zabýval.

Žádné reakce

Syn Elišky Fábryové-Fischmanové, advokát Michal Fábry, rozeslal začátkem března nynějším uživatelům rodinného majetku žádosti o jeho navrácení. Jsou mezi nimi správa lesů, zemědělská družstva, puklický obecní úřad (ten stále sídlí v někdejším zámku, kde byl později po válce zkonfiskovaný Fischmanův velkostatek), či například jihlavský pozemkový úřad.

Rodina chce využít loni vydaného zákona o zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem, který se na jejich případ vztahuje – majetek jim byl coby židovské rodině odebrán nacisty před rokem 1945. “Zatím jsme odnikud nedostali žádnou reakci, ale věřím, že budeme mít úspěch,” řekl Fábry.

Je však realista a připouští, že bude záležet především na vůli těch, kteří nyní oficiálně rodový majetek vlastní a užívají. “Když chci, vydám, když nechci, nevydám. A můžu pro to hledat jakékoli právní i mimoprávní cesty,” konstatuje Fábry.

Nejde jen o majetek

Richard Fischman zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi a o dva roky později tam našla smrt i většina ostatních příslušníků rodiny. Přeživší potomci o majetek žádají již opakovaně: naposledy jejich žádost pozemkový úřad zamítl s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka, aby velkostatkář opětně nenabyl státní občanství, kterého měl být po válce zbaven.

Po válce byl totiž Fischman označen za Němce a nepřítele českého lidu. To se podle jeho potomků stalo základem pro dodnes nenapravenou křivdu. “Otec mé matky nepozbyl občanství – pochopitelně, když už byl mrtvý – a tak ho nemohl ani zpětně nabýt. Toho však pozemkový úřad využil. Nakonec ale konstatoval, že Richard Fischman nebyl Němec, že Benešův dekret byl v tomto případě zneužit na základě tendenčních výpovědí, namířených proti němu,” řekl Fábry.

Záležitostí se také zabývá advokát Elišky Fábryové-Fischmanové, Kolja Kubíček, který bude během dvou týdnů podávat na jihlavský pozemkový úřad další žádost o vyrovnání restitučního nároku. “Moje klientka tuto záležitost pochopitelně pojímá nejen jako zákonnou záležitost, ale i jako morální nárok, to je vzájemně úzce spjato,” řekl právník.

Kubíček kritizuje přístup úřadů na jihlavském okrese, který je podle něj zbytečně liknavý. “Platí to nejen o puklickém obecním úřadu, ale o řadě institucí, na které jsme se na Jihlavsku obraceli. Nevůle vracet židovský majetek tam byla zjevná,” řekl Kubíček.

Řízení se potáhne

Právník jihlavského pozemkového úřadu Josef Zezulka řekl, že si netroufne odhadnout, jak dlouho se může restituční řízení vléct. “Je zahájeno, běží a jak dopadne, to nevíme. Je ale iluzorní myslet si, že rozhodneme restituční věc do třiceti, či do šedesáti dnů. To se nám ještě nikdy nepodařilo.”

Podle něj lze očekávat, že řízení může trvat řadu měsíců. “Jenom identifikace majetku je otázkou několika měsíců. Uvidíme, jak rychle budeme získávat řadu potřebných vyjádření z dalších institucí, které dotčený zákon vyžaduje. Všechny záležitosti, uplatňované podle něj (zákon č. 212/2000 – pozn. aut.), jsou velice složité,” dodal právník.

Ať rozhodnou chytřejší

O tom, jaký postoj k žádosti o vrácení majetku zaujmout, bude v příštím týdnu také rozhodovat puklické obecní zastupitelstvo. “Buď se dohodneme na vydání, nebo nedohodneme, a pak se věc postoupí  pozemkovému úřadu v Jihlavě, který rozhodne. Necháme to chytřejším hlavám,” řekl starosta Puklic Ladislav Hos, přičemž naznačil, že podle něj zvítězí druhá varianta.

Příslib naděje tak potomkům Richarda Fischmana zřejmě hned tak nesvitne. “Nepochybně všichni, které jsme o vydání požádali, se budou zdráhat a dělat vše pro to, aby nic vydáno být nemuselo. To je mi po těch letech naší marné snahy už jasné,” řekla Fábryová-Fischmanová.

Fischmanův dvůr nyní řeší soud

8. 1. 2002; Tomáš Blažek; www.idnes.cz

P u k l i c e – Ani dvanáct let po pádu komunistického režimu se nepodařilo napravit všechny křivdy, které tento systém v minulosti napáchal. Na bedrech Krajského soudu v Brně nyní leží rozhodnutí, zda Eliška Fischmanová získá zpět rodový majetek, o který její předky připravili nejprve nacisté a po válce komunisté.

Čtyřiaosmdesátiletá žena se soudí o majetek – budovy, lesy, pozemky a pole – které nacisté zabavili jejímu otci, židovskému velkostatkáři Richardu Fischmanovi. Stalo se tak předtím, než ho pro jeho původ v roce 1942 poslali na smrt v koncentračním táboře.

Komunisté: Fischman je Němec a zrádce

Po válce komunisté prohlásili Fischmana za Němce a zrádce lidu a jeho majetek zkonfiskovali. Nejvýznamnější část majetku – bývalý puklický zámek, v němž byl až do války Fischmanův dvůr – nyní využívá obec jako sídlo obecního úřadu.

Množství polí užívá puklička zemědělské družstvo, stát je správcem lesů. Přeživší potomci Richarda Fischmana o majetek žádají opakovaně: v polovině devadesátých let jejich žádost jihlavský pozemkový úřad zamítl s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka, aby velkostatkář opětně nenabyl státní občanství, kterého měl být po válce zbaven.

To se podle jeho potomků stalo základem pro dodnes nenapravenou křivdu. „Otec mé matky nepozbyl občanství – pochopitelně, když už byl mrtvý – a tak ho nemohl ani zpětně nabýt. Toho však pozemkový úřad využil. Nakonec ale konstatoval, že Richard Fischman nebyl Němec, že Benešův dekret byl v tomto případě zneužit na základě tendenčních výpovědí, namířených proti němu,“ řekl syn Elišky Fischmanové Michal Fábry.

Soud: majetek má být vydán zpět

Loni však jihlavský pozemkový úřad na základě nového zákona o zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem, který se na tento případ vztahuje, rozhodl, že majetek má být Fischmanovým dědicům vydán.

Obec Puklice se proti jeho rozhodnutí loni na podzim odvolala, a tak pozemkový úřad postoupil věc k rozhodnutí Krajskému soudu do Brna.

„Ať se vyjádří moudřejší. Já jsem v té době nežil, takže nemůžu rozhodovat, jestli je nárok paní Fischmanové na vrácení majetku oprávněný, nebo nikoli,“ řekl puklický starosta Ladislav Hos.

Úřad pro dokumentaci…

Případem se loni také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. „Ta věc nás velmi zaujala,“ řekl dokumentarista ÚDV Vladimír Provazník.

Úřad dospěl k názoru, že majetek Fischmanů neměl být na základě Benešových dekretů po válce zkonfiskován, protože Fischmanovi nebyli Židé, ale Němci. „V dekretech není nic o tom, že měl být konfiskován majetek osobám židovské národnosti. Za Němce byl Fischman úřady po válce neprávem prohlášen,“ řekl Provazník.

Pře trvá
Fischmanová se nehodlá svých nároků zřeknout. „Naše pře trvá bezvýsledně už dvanáct let, ale rozhodně se nevzdávám.“

Spravedlnost pro mrtvého muže

4.5.2003; Jana Neumannová, RESPEKT

Richard Fischman se celá léta považoval za československého občana a měl na to i dokumenty – nicméně přišla doba, kdy mu to nebylo nic platné. Pro Němce, kteří jej zabili v Osvětimi, byl Žid. A pro Čechy, kteří jeho zachráněným dětem sebrali veškerý majetek, byl Němec. Ani dnes, bezmála šedesát let po válce, se rodina nemůže domoci práva. Rozsáhlé polnosti a zámeček v Puklicích u Jihlavy stát stále nevrátil, nevyplatil ani žádné odškodné. K jedné změně však v polistopadové éře přece jen došlo: Richard Fischman byl nedávno rehabilitován. Úřady stvrdily, že nebyl kolaborant ani Němec, takže konfiskace jeho majetku na základě Benešových dekretů byla neoprávněná. Kdo by ale čekal, že po takovém výroku musí dojít k rychlé nápravě křivd, hodně by se spletl.

Tesař hlásí zrádce

„Mysleli si, že se nevrátíme z koncentráku a nebudeme se moct bránit. Takže náš majetek rozdělili lidem v obci. Tehdejší komunistický starosta tak chtěl získat hlasy pro svoji stranu,“ vzpomíná dcera pana Fischmana Eliška Fischmanová (86).

Sázka puklické radnici málem vyšla: vyhlazovací tábor přežila z celé rodiny pouze paní Eliška s bratrem Vítězslavem. Jejich otec, matka i sestra zahynuli v plynové komoře. Dvojice navrátilců ale přišla domů až poté, co jihlavský národní výbor v červenci 1945 sebral mrtvému Richardu Fischmanovi bez ohledu na dědice veškerý majetek: zámek, velkostatek a 270 hektarů polností, vše v roce 1938 ohodnoceno na šest milionů korun. Úřadům to dovolil Benešův dekret č. 12 zabavující majetek „zrádců a nepřátel českého národa“ – kolaborantů a českých Němců. „Fischman svým způsobem života cítil jako Němec, podporoval německý živel a s ním se stýkal,“ stojí v odůvodnění konfiskátu. Věc stála na svědectví tří osob, korunním svědkem byl komunistický starosta Karel Tesař. Jeho tvrzení, že ve Fischmanově rodině „se prý mluvilo německy a stejně se vedly i účetní knihy“, bylo rozhodující. Sám Tesař ovšem na zabrání majetku vydělal – kromě politického kreditu pro „štědrou KSČ“ dostal také Fischmanovu kolárnu a kovárnu pro své syny. Další dva svědci obdrželi část polí a zbylý majetek byl rozdělen mezi sedmdesát pět obyvatel Puklic. „Argumenty i rozhodnutí byly účelově zkreslené,“ hodnotí dnes konfiskaci Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

„Byla to normální krádež,“ říká paní Eliška. „U nás se vždycky mluvilo česky, chodili jsme do českých škol.“ Při sčítání lidu v roce 1930 se Fischmanovi přihlásili k židovské národnosti, jejich občanství bylo československé. Nic však nepomohlo – komunisté protizákonnou konfiskaci prosadili a odvolání paní Elišky (bratr mezitím odešel do emigrace) se projednávalo až v 50. letech po bolševickém puči, když už na spravedlnost nebyla vůbec žádná šance.

Po revoluci byl majetek pana Fischmana opět rozdán puklickým obyvatelům. Svůj zápas znovu začala i paní Fischmanová. Úřady a soudy si ji ale přehazovaly jak horký brambor. Až před rokem a půl pozemkový úřad v Jihlavě rozhodl, že část majetku vlastněná právnickými osobami (tedy hlavně obcí Puklice) má být vrácena. Za polnosti patřící fyzickým osobám musí být dána náhrada. Puklice se ale odmítají vzdát. A jejich odvolání leží na soudu už dvacet měsíců bez jediného výstupu. „Žádali jsme různé podklady,“ vysvětluje prodlevu žena na podatelně Krajského soudu v Brně. „A teď spis stejně půjde do Jihlavy, kam po letošní reformě správního soudnictví přináleží.“

Moudré hlavy

V jedné části oprýskaného puklického zámečku sídlí pošta, ze zpustošeného nádvoříčka se vstupuje k prostorám radnice a pěti bytům. Právě tento zámek by měla obec na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu vrátit paní Fischmanové. „Začnu to řešit, teprve až přijde pravomocné rozhodnutí,“ říká starosta Puklic Karel Tůma. Jako nezávislý kandidát zvítězil teprve v posledních volbách. Ale o tom, že se obec bude o zámek rvát, rozhodlo ještě minulé vedení. V jeho čele stál po šestnáct let komunistický starosta Ladislav Hos – vnuk onoho Karla Tesaře, který se svým svědectvím zasadil o konfiskaci majetku Fischmanovy rodiny. „Právníci nám řekli, že je šance na odvolání,“ říká Hos, „a v zastupitelstvu převládl rozumný názor – ať to za nás vyřeší moudré hlavy. Lidi tady nechtějí žádný vracení – polovina z nich tady tu nudli pole má a bojí se o ni bez ohledu na ujišťování, že za ně odškodné zaplatí stát.“

Ještě před deseti lety se při návštěvě Puklic daly od místních zaslechnout na adresu odvlečených židovských spoluobčanů opravdu silné výroky. „Myslím, že od každého jiného národa by ta likvidace Židů byla spravedlivá, jen ne od Němců,“ řekl například tenkrát reportérovi Respektu bývalý holič Stanislav Stránský. Dnes už podobné věci v obci veřejně zaslechnout nejde, averze však zůstala stejná. „Všichni tu říkají, že byl kolaborant. A proč ne – to, že umřel v koncentráku, to přece nevylučuje,“ říká na adresu pana Fischmana asi čtyřicetiletý pořízek v kostkované košili. A v čem ona kolaborace spočívala? „No to nevím, já tu dobu nepamatuju, ale prý mluvil německy a málo platil,“ dodává muž. „Byli to páni, viděli jen sebe a svý příjmy,“ doplňuje souseda nejstarší občan Puklic František Vlček (83). Na vracení majetku má jasný názor hlavně jeho dcera: „Byla by to křivda na křivdu,“ říká. „Vždyť jim to ani nemůže patřit. Myslíte, že si na to Fischman vydělal? Na všechno mu tady dřeli ti chudáci.“

„Je tam opravdu strašná atmosféra,“ říká s lítostí v hlase Eliška Fischmanová. Pokud získá majetek zpět, chce jej pronajmout nebo dokonce prodat – z pražského bytu se už stěhovat nehodlá a na puklické hospodářství nechce jít ani syn a vnuci. „Jde mi hlavně o očištění jména mého otce a o spravedlnost. Chtěla bych, aby v Puklicích stál jeho pomník. Byl to dobrý podnikatel a hospodářství mu vzkvétalo.“ S podobným záměrem ovšem už jednou silně narazila. Hned po revoluci přijela do Puklic a žádala místní reprezentanty, aby jejího otce veřejně rehabilitovali alespoň oni. „Pro koho by to divadlo bylo dobré?“ vysvětluje své tehdejší odmítnutí bývalý starosta Hos. „Kvůli Fischmanovi by mi na žádnou schůzi stejně nikdo nepřišel.“ Zážitek paní Fischmanové ale radničním odmítnutím neskončil. Než se totiž po hodinové návštěvě obce vrátila na autobusovou zastávku, stihl tam někdo nastříkat obrázek Davidovy hvězdy s nápisem Jude.

Spravedlnost pro Richarda Fischmana

10.4.2005; Jana Neumannová, RESPEKT

Pro Němce byl Richard Fischman Žid, pro Čechy zas Němec. Oba to přitom mysleli s výčitkou a upřímně: Němci ho za ten původ zavraždili v Osvětimi a Češi za stejnou „vinu“ po válce okradli o majetek. Rozdíl je jeden: zatímco ti první uznali, že jednali špatně, ti druzí ne. Eliška Fischmanová (88) se patnáct let marně snaží vymoci na české justici spravedlnost pro svého mrtvého otce. Takže se rozhodla hledat zastání jinde. „Podala jsem žalobu k Evropskému soudu do Štrasburku,“ říká drobná bělovlasá dáma, která přežila holocaust. „Teď čekám, zda ji přijmou.“
Před čtyřmi lety to přitom vypadalo nadějně. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu tehdy jasně řekl, že veškerá obvinění, na základě kterých byl československému občanovi Richardu Fischmanovi po válce podle Benešových dekretů odebrán majetek, jsou vykonstruovaná. (Šlo o svědectví dvou sousedů z vísky Puklice na Jihlavsku, kteří tvrdili, že se u Fischmanů „před válkou mluvilo německy“. Na tomto základě se ze zavražděného vlastence stal „kolaborant“ a svědkové si rozdělili značnou část jeho majetku.) Po tomto očištění jména se zdálo, že se ledy konečně pohnou a paní Eliška dostane zpět rodinný zámeček, velkostatek i pole. Majetek na ni byl opravdu oficiálně přepsán. Puklická radnice se však postavila proti navrácení. V jejím čele stál komunista Ladislav Hos, shodou okolností vnuk člověka, na základě jehož svědectví byl majetek Fischmanům zabaven.

Po odvolání ležel spis bez hnutí dva roky v Brně, pak byl po administrativní reformě přesunut do Jihlavy – a teď leží už dva roky bez hnutí tam. Soudkyně Eva Bastlová přitom říká, že „na nutné kroky“ – třeba upřesnění parcelních čísel na různých katastrálních mapách – bude potřebovat ještě celý letošní rok. „Nemůžu přihlížet k tomu, jaké jsou osobní příběhy lidí v mých kauzách,“ říká soudkyně na připomínku, co má Eliška Fischmanová za sebou a jak dlouho se její proces vleče. „Rychleji to prostě nejde.“ V jedné věci si ovšem soudy pospíšily: hned po zapsání nové majitelky do katastru nemovitostí zablokovaly na přání puklického zastupitelstva veškerý majetek tak, aby s ním paní Fischmanová nesměla nijak nakládat. V puklickém zámečku totiž sídlí radnice.„Lidi tady nechtějí žádné vracení Fischmanům,“ říká Hos. Důvod k tomu je jednoduchý. Majetek a polnosti zavražděného Richarda Fischmana radnice rozdělila mezi obyvatele – a těmto lidem to také vrátily úřady po listopadu 1989 z komunistického „znárodnění“. Pokud česká justice celý spor nedokončí, dočká se zřejmě potrestání od štrasburských soudců za pomalou práci: podle dosavadní praxe je Evropský soud na justiční průtahy ve sporech o majetek velmi citlivý. O tom, zda se bude žalobou paní Fischmanové zabývat, by měl rozhodnout v nejbližší době.

Eliška Fischmanová Fabryová OSN zde.

Autor perexu: David Fábry

7 Komentářů

  1. Gvurele
    14.10.2010 – 6 Heshvan 5771 v 13:51 — Odpovědět

    Držím palce a nedejte se! Jediný, co mě napadá, a to nemyslím jako urážku, ale protože to znám sama, byť jinak a ne takhle strašně: Osina v zadku. Někteří neradi vidí svojí vlastní minulost, natož, aby se jim připomínala. G

    0
    0
  2. 14.10.2010 – 6 Heshvan 5771 v 14:39 — Odpovědět

    Díky Gabrielo :-)

    0
    0
  3. Hana Mayerova
    15.10.2010 – 7 Heshvan 5771 v 12:50 — Odpovědět

    To je dobře, že jste to publikoval, protože se jedná o příběh, který se v různých verzích opakuje. Ale nevím, jestli se kdy dočkáte nějakého přijatelného rozsudku.

    0
    0
  4. sid
    15.10.2010 – 7 Heshvan 5771 v 19:09 — Odpovědět

    tady bude rozhodující, milý Davide, prokázat jaké občanství měl R.F. v momentě smrti. Nevíme (neřekl jste nám), kdy zemřel, přitom právní poměry v Protektorátě a Říši se měnily u Říše 1.10.38, u Protektorátu 15.3.1939. Ani nevíme, zda Puklice ležely v Říši, nebo ještě v okleštěné Česko-slovenské republice. To je podstatné. Bohužel, pokud někdo má ještě doklad, že Váš předek třeba na Vánoce 1938 přispěl německému spolku na horký čaj, bude z toho problém. Jinak, existovala “nucená správa” nikoli vnucená, řízená arijskými Trauhändery. Myslím, že Váš problém je problémem většiny z nás. Naši (torzo rodiny) se po válce vystěhovali z města, kde kdysi žili, ale které jim připomínalo ponížení, a i to, jak jim “sousedé” nevydali věci, které si k nim rodina uschovala. Včetně vozu….. “Jéééé, a babička myslela, že nám to dáváte. To víte, už je také na pravdě b-ží. My to ani nepoužíváme, je to “do huby” moc těžký, jak říká taťka, ani nevíme, kde to je…a máte na to vůbec papír, že to babička převzala?”… (diskuze o sadě stříbrných příborů pro dva tucty osob…cca 1947). Ale jinak se držte. Zámek za to stojí. I polnosti. Vila ve městě už méně. Jsou to prokleté majetky. To oni nevědí.

    0
    0
  5. 17.10.2010 – 9 Heshvan 5771 v 14:23 — Odpovědět

    Milý Side, praděděček nikdy neztratil občanství Československé (národnost židovskou) ale až po jeho smrti byl prohlášen za Němce a zrádce.

    Zemřel v plynových komorách, ale jaký rok nevím, asi by se to dalo dohledat, ale s tím s kým bych o tom mohl mluvit (s tatínkem) ten o tom se mnou nechce mluvit a k minulosti se nerad vyjadřuje.

    Puklice leží kousek od Jihlavy, myslím, že to bylo okleštěné Československo – nevím.

    A jak to bylo s německým čajem? To nevím, můžu říct pouze že ani německému čaji nevěřím, ale bylo by to pouze slovo proti slovu celé vesnice.

    0
    0
  6. sid
    17.10.2010 – 9 Heshvan 5771 v 18:36 — Odpovědět

    Davide, zcela reálně: nejde o německý čaj, jde o to, že znám spoustu židů. kteří byli nuceni přispět na německou winterhilfe, poté, co “vůdce” zahájil 1.9.39 “cestu na východ” (Polsko a o dva roky později SSSR). Prostě, aby vypadali “normálně”, v souladu s přijatou identitou (ta sice byla kontrolována s důsledností německou, ale pokud se někdo dokázal vtělit z Izraele Grünbauma do Vácslava Viléma Kočího, náboženství československé, přežíval. Ale tu kennkartu musel mít ke dni zavraždění zastupujícího říšského protektora Heydricha v 1941. Pak už to byla svízel, neb bylo nové přihlašování atp. Utéci tomu bylo možno jen dlouhodobou hospitalizací (neurologie, psychiatrie, plicní sanatoria).Tehdy totiž dienststelle der Geheime staatspolizei předávalo “kartu” do gemeide pobytu nemocného, čili vyňalo ji z bydliště. A gestapo sice mělo lidi i mezi personálem, ale…u tuberáků, kdo se chtěl nakazit…Šlo zmizet. Což tvrdím jakožto historik oné doby, byť se jí, raději,soustavněji něvěnuji. Prostě, jsou židé, kteří (většinou po linii známých z legií) dostali nové papíry buď pro sebe, nebo někoho z rodiny. Pokud jasnozřivě viděli, co se v Německu po 33 děje. Cena křestního listu a potvrzení o biřmování byla “1 vila česká” (zajímavé platidlo) a byli i lidé, kteří byli pravým židům s to prokázat árijskost do požadovaného, asi druhého, kolene. To, ovšem, nebyl případ naší rodiny. U nás šlo spíš o nějakou umanutost. B-h ví. Ale opakuji. Jistě znáte datum dědečkovy smrti. Pokud k ní došlo před 15. březnem 1939 (Vzápětí nasedly německé zákony o říšském občanství a státním občanství (pozor-není to totéž), je to nesporné. Zemřel jako čs. občan, a umrlí nenabývají st. občanství následných celků. Jinak tomu může být, pokud žil na svém majetku třeba ještě 31.12.1938 a pokud tento majetek byl v Říši ( už spadal pod Oberlandrat Iglau). Pak, opět b-h ví, jak ho Němci zařadili, ovšem i jako majitele statku asi nikoli honosně, protože s J v pase (Jude). Už to byla segregace, a třeba Švýcarsko s tímto “J” nepřijímalo, i kdybyste jel na sáních z briliantů. Obecně, můj mail máte, můžete mi nějaký doklad naskenovat. Jinak, Davide, Vám radím: navštivte badatelnu archivu (spíše státního), a dejte kafe/Carolans archivářce a umistěte si tam inzerát “mladý muž potřebuje pomoc za účelem prokázání nároku /určovací žaloby/ u předka židovského původu z let 1938-46. Odměna podle nákladů a dohody”. Tel…….. Archivářka Vám bezpečně i poradí. Lidí, kteří si tím přivydělávají a putují mezi archivy je dnes dost, advokát většinou Paula Drakea (detektiva)a la Perry Mason nemá, dr. Srb je přeci jen policajt, a ten informace přijímá, nevydává. Až to bude “v cajku”, můžu Vám na to napsat znalecký posudek, nebo suprarevizní posudek….bude-li třeba.

    0
    0
  7. 18.10.2010 – 10 Heshvan 5771 v 18:20 — Odpovědět

    Side, Vy jste super :-) Díky za informace, jsou pro mě moc cenné!

    Napíšu Vám maila, jak to vypadá.

    DÍKY!!

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Interview s Jaroslavem Achabem Haidlerem

Další článek

Opravdu potřebujeme 60% vysokoškoláků?