Zdroj: Shekel

Hnidopich se asi bude hádat o slovíčka.  Nakonec umírali postupně. Ale stačilo málo a mohlo k ní dojít… A psina je, že „zločinem proti lidskosti“ (jak genocidu  neobratně definuje slovník) bylo spíš to jejich přemýšlení.

Genocida? Kdoví! Nicméně užitečná vážně byla. Prostě bylo zapotřebí, aby vymřeli.

Čtyřicet let na poušti.  Je to poměrně úsek známý bible, ale – a to je právě zvláštní –  klidně by se dalo napsat:  Kdoví, možná se čeká, abychom vymřeli!!  Nejen my český židi ale vlastně mnozí český lidi. Vždyť (už se trapně opakuji)  židi  = lidi. To není ani provokace ani rouhání. To tak prostě je  Pořád musím myslet na věhlasné „selhání (čili hřích) špehéřů“ – tedy ten průšvih, kdy se dvanáct týpků vrátí z rekognoskace Kenaánu a deset z nich povídá:  „Ta krajina je  fakt suprová, „mlékem a strdím oplývající“, tak nádherná, že si to křídlaté, ale pravdivé úsloví  jednoho dne vypůjčí i Jirásek! Ale má to háček. Jsou tam opevněná hradiště a bytosti, které vypadají neprůstřelně.“ A zbytek už znáte. Události okamžitě nabraly grády. Lidi (neboli lid) to sežral i s drobenkou a začal kňourat.  „Svoboda? Blbost, jde se zpátky. Kdo má furt polykat manu, nebylo nám líp v Egyptě? Tam jsme aspoň fasovali česnek a cibuli. A teď ještě tohle. Krajina plná mafiánů, lobbyistů a neprůstřelných.“  Big Boss se zákonitě maličko namíchnul  a naplánoval genocidu toho pronároda fňukalů. Nicméně Mojšele, dobrák od kosti, to nakonec usmlouval k paradoxně léčivé plichtě – že tedy genocida nebude, ale defétisti pomřou na poušti. Už už mohli bejt  všichni doma  v Zaslíbenicích, a takhle si to o čtyřicet let (podle božího pravidla: rok za den dávám tobě) prodloužili. A mnohým z nich tím pádem  – skutek utek.

Ačkoli ta svatá písmena  parafrázuji jen volně (detailista si to najde sám ve  třinácté a čtrnácté kapitole Numeri), je, myslím, naprosto zřetelné, že to tzv. „selhání špehéřů“ a následovné čtyři dekády vymíračky, nejdou v žádném případě na vrub Káleba a jeho party, ale na vrub lidu (tedy lidí).  Přesto to tradice nazývá „selháním špehéřů“, i když mnohem trefnější by byl název „pohoršení skrze špehy“. Udělat chybu je totiž lidské. Tolerovat ji – taky. Ale kopírovat modely a vysadit ego, je neodpustitelné.  Proto to taky odskákali všichni! Kolektivní vina. A právem! Ačkoli se nám to na první pohled zdá nespravedlivé a do jisté míry sporné. Big Boss přece nemusel být tak žárlivý! A co je na tom špatného, že národ klopýtající po generacích ideologického teroru nepříjemným štěrkem Sinajské pouště  vzpomíná na levnější mlíko v Egyptě?   Jenomže ouha!!! Velkej šéf shovívavější být nemohl. Šlo totiž o kejhák i Jemu.  My jsme Jeho obrazem, a není-li v člověku člověčina, Bůh přestává existovat. BigBosse si nevymysleli lidi, jak tvrdilo pár komunistů, Vznešený si vymyslel člověka, aby měl zrcadlo a partnera.  A tady –  případě špehéřů –  už nešlo o skotačení kolem zlatého Telete, ani o docela obyčejnou profesní žárlivost Mirjam a Aharona, tady byla fest ohrožena božská podstata člověčiny a málem  by to už tenkrát dopadlo jako s náma dneska. Kdo totiž  ztratí odvahu k pravdě  v sobě – a k té bezesporu patří i dar vidět věci přirozeně, je mrtvý už za živa.  Takže hodně nadneseně řečeno, BigBoss tehdy navrhoval jen  rychlý a ekologický úklid živých mrtvol buď nákazou morní anebo dokonce zázrakem.

Zkusím jiný příměr. Po tom nešťastném listopadovém převratu  byla pro nás budoucí pluralitní demokracie taky takovou zemičkou snů. A kdybyste dneska pustili do sněmovny a jejích kuloárů   Mojžíšovy špehéře (anebo stanete-li se jimi sami),  s jakou se asi budou vracet? I oni by viděli dobře opevněné bašty a lidi na pohledění neprůstřelné. A stejně jako tehdy tak i dnes  to současným špehéřům zobeme i s drobenkou, a s léty komunisticko-pragmatické  schizofrenie v kostech (jednu pravdu na doma a druhou do školy)  si sugerujeme pocit, že řešení neexistuje. Jenomže ono existuje. A to dokonce dvě.  Tím prvním je (jak se zdá)  naše vyhynutí. Jako tehdy na poušti.  Jenomže to může ještě pěkných pár tejdnů trvat, než se k zrcadlu božímu přihlásí mladí, kterým jsme k úsměšku, protože oni  už tolik  kontaminovaní nejsou. Klidně se na bůčku (rozumě Facebooku) svolají a hodí na „neprůstřelné“ pár vajec.  A ani to nemyslí nijak nenávistně – nic ve zlém, jen jasný názor, že se jim nekošernost hrubě zajídá. Zatímco staří, kteří ještě poznali schizofrenii Egypta, jen kroutěj jazykem, jak moc dobře do toho vidí a vědí, že „neprůstřelní“ berou. To by taky ještě nebyl sám o sobě průšvih. Podobné řečičky se určitě vedly i v hospodách v Alexandrii, Týru či Pumbeditě.  Ze všeho nejhorší je ale skutečnost, že s tím v těch egyptských kostech tak nějak sami v sobě počítají, že „ti tam nahoře jeden jako druhej“ berou a brát budou. S tim prej nikdo nic nenadělá. – Genocidu! Ne na ně, ale na tenhleten „egyptský“ způsob myšlení!!

Odmítneme-li ovšem jako pragmatické bytosti vyhubení skrze zázrak, zbývá jen ten druhý recept. Kdo jste si pozorně přečetl zmíněný biblický text (protože nezřídka záleží i na detailu), určitě vám neušlo, že Mojžíš přece sám po špehounech vyžaduje, aby během své mise věnovali pozornost také tomu, „zda „neprůstřelní“ té země bydlí v stanech anebo v městech hrazených…“  Ale nepleťme si Mojžíše se Žižkou. To nebyl úkol strategický nýbrž lautr lidský.  Židovská tradice tento detail vysvětluje kouzelně. Vůbec prý nešlo o to omrknout, kam nastřádat plachetky husitských žen, aby se křižák v blátě imobilizoval, ale o to – poznat charakter a jistotu „neprůstřelných“. Jestliže bydlí ve staních (vysvětluje Raši), jsou jistí a v klidu, nemají se čeho bát, cítí se silní v kramflecích a bude s nimi maličko svízel. Jestliže si ale budují hrazená města svých tiskových mluvčí, parlamentních komisí a billboardů uboze nearistokratických osobních útoků na člověčinu, jsou průstřelní až na půdu.  Žádní velikáni nevykejvatelní – jen hovňousci s žaludečním vředem a dvěma CD-disky špíny, ve které se vezou s ostatními králíčky Kenaánu. Žádnej strach, děcka, zaslíbená země demošky je fakt „mlékem a strdím oplývající“. Jde se dovnitř, máme na to nárok. Ovšem za předpokladu, že nezapomeneme, že „Nebude-li Hospodin stavěti domu, marně se namáhají stavitelé jeho!“

Házet vajíčka je dobrý nácvik a výtečný happening, nepodceňujme to! Ne nadarmo talmud vyučuje: Když nevíš co, nevadí, ale hlavně zkus něco podniknout. Vždyť není co závidět. Ti zdánlivě nekontaminovaní se už zase stihli kontaminovat jinou chorobu – salónní demokracií, takže jim občas uniká, že neonacismus stejně tak jako nacismus není názor ale jednoduše zločin.   Nicméně my vousatější respektujme Sladkého požehnaného. A ten dal člověku už v Adamovi úplně první úkol (to ještě homo prapůvodní neměl ani ženskou) – Pojmenuj skutečnosti pokud možno správně! Ptej se a dávej do souvislostí a nenech si čůrat na paty! (a Adam to pak všechno pojmenoval…).  A hned potom (když už byli dva) – Nenech se nikým demotivovat! Jinak rozmnožíš leda tak prdlačky, staneš se myšlenkově neplodným, ztratíš důvod se milovat (milujte se a rozmnožujte to), a bez úcty k sobě a k postulátům otevřenosti se budeš potácet pitomou pouští sebenedůvěry až kamsi do laciným mramorem vystlané obřadky, kde ti mrchopěvci zalkají: Zasviť mi ty slunko zlaté, ačkoli ses celých těch čtyřicet pouštních let potácel šedivinou. Není jiné cesty – buď odvaha k pravdě anebo genocida. Protože (tvrdí Pán světů) jsme si s Mojžíšem plácli, jestliže se vyhubení konat nebude, nezbývá než počkat, až to vymře. Vymře buď v nás anebo s námi… Ale není to škoda?

Božínku, jak je ten staromódní biblickej román aktuální…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtete si také od autora: Dänikeni z Wikiny

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kovnerovi Mstitelé chtěli pomstu za šest milionů umučených Židů

Další článek

Spor o benefity odhalil nahotu daňových zákonů