Dnešní Čína má už více internetových připojení než USA, má nejvíc západních investorů a ke všemu ještě drží svět v hrsti státními dluhopisy Spojených států a EU za víc než bilion dolarů i největšími devizovými zásobami.

Zcela jasně tak ovlivňuje globální tržní ekonomiku. Suma sumárum; vlastní nejvíce kapitálu na planetě, včetně enormního množství firem v USA a začíná skupovat i ty evropské. Desetiprocentní průmyslový růst čínské ekonomiky je nejrychlejší na světě.

O to víc těší velmi vřelý vztah Číňanů k Židům. Proč je tomu tak? Číňané se nikdy necítili Židy a židovstvím ohroženi. Naopak, Čína považuje judaismus za stejně starobylou a moudrou kulturu jako svou vlastní a respektuje vysoké morální a rodinné hodnoty zdůrazněné v Bibli.

Číňané vychvalují a velebí jak Židy, tak Stát Izrael. Říkají, že Izrael je malý a obklopen nepřáteli, ale přežívá a slaví úspěchy. Podle nich Čína a judaismus jsou jediné dvě věci, které si během historie zachovaly svůj charakter.

V historických dokumentech se odhaduje, že první Židé přišli do Číny z Persie Hedvábnou stezkou v 8. století. První židovská komunita byla v Číně založena v roce 1163, zanedlouho poté byla také postavena rovněž první čínská synagoga.

“Zdálo se, že svět je rozdělen na dva: Ten, kde Židé žít mohou a ten, kam nemohou vstoupit”, napsal Chaim Weizmann roku 1936, kdy moc nacistů v Evropě narostla, a ostatní země zakázaly Židům vstup. Šanghaj byla výjimkou. Ve třicátých letech byla jediným místem na světě, které nežádalo vstupní víza.

Během třicátých let a II. světové války našlo ve městě útočiště asi 18 000 Židů uprchlých z nacistické Evropy. Pak přišli bohatí Židé z Bagdádu, později Židé z Ruska. V roce 1937 začalo okupovat Šanghaj Japonsko; o pět roků později zásluhou  nátlaku nacistického Německa na japonské úřady pak tyto vydaly příkaz, aby se “všichni občané bez příslušnosti vystěhovali do chudinské čtvrti Hongkongu”, nazvané šanghajským ghettem.

“Bezpečnostní opatření, jaké měl Peking během Olympiády, my máme už přes půl století. A nikomu to nevadí, naopak jsme rádi, že nás někdo hlídá před atentáty”, řekl mi Petr Bachrach z Haify. “A to měl Peking během olympijských her skoro třikrát víc obyvatel, že sedmimilionový Izrael.”

V Izraeli je nyní asi 20 procent věřících Židů, přesto i zbývajících 80 procent křesťanů a agnostiků vnímá tradici judaismu jako někdejší základ pro vytvoření židovského státu před dvaašedesáti roky.
Proto je v každém židovském obytném domě, hotelu či úřadu umístěna na pravém zárubním rámu dveří ve dvou třetinách jejich výšky mezuza, ornamentální pouzdro z olivového dřeva, kovu, kamene nebo umělé hmoty, v němž je svitek Tóry.

Izraelští sportovci a činovníci (třiačtyřicet sportovců a dvacet trenérů) měli na Letních olympijských hrách v Pekingu procházet do pokojů, kde byli ubytováni, dveřmi, jejichž zárubně měly také v souladu s Tórou mezuzy, obsahujícími pergameny se zápisy částí Tóry.

Na svitku jsou napsány dva oddíly ze dvou z pěti Mojžíšových knih, z Deuteronomium a Leviticus. Obě části obsahují verš: “napsat je také na veřeje svého domu a na své brány”. Na zadní straně pergamenu je hebrejsky napsán Šadaj – “Všemohoucí, jedno ze jmen Božích” Strážce dveří Izraele.”

Početnému izraelskému olympijskému týmu požehnal v přítomnosti izraelského velvyslance v Pekingu Amose Nadaje, rabín Šimon Freundlich z pekingského Chabadu.

V olympijské vesnici byla rovněž postavena nová synagoga, pro sportovce i návštěvníky, aby prosili, aby se už nikdy neopakovala tragédie z olympijského Mnichova, kdy byla přepadena celá izraelská výprava islámskými teroristy, při čemž bylo jedenáct izraelských sportovců zabito.

Prezident Šimon Peres se v Pekingu během šabatu připojil k tradičnímu čtení z biblické knihy Pláč, při vzpomínce na zničení prvního i druhého jeruzalémského chrámu. Peres není důsledně praktikujícím, ale respektuje šabat při plnění státních povinností. Původně odmítl pozvání zúčastnit se Olympijských her, protože by to vyžadovalo cestovat o šabatu, což je porušením židovského náboženského práva.

Když koupil Izrael před čtyřiceti lety od USA stíhačky F-15, které letěly přes oceán až do Tel Avivu, zpozdily se a přistály deset minut po zahájení šabatu, tehdejší premiér podal demisi. Čína proto uvolnila pravidla ubytování a dovolila Peresovi být jediným zahraničním státním představitelem, který mohl o šabatu zůstat v olympijské vesnici.

V průběhu celých her bylo k dispozici Izraelcům také košer jídlo, certifikované rabínským kontrolorem. Takže něco je přece jen v Číně s ohledem na dodržování lidských práv a náboženských svobod košer.

V souvislosti s Čínou jsem si vzpomněl, též na své torontské zkušenosti s deníkem The Globe and Mail, když jsem si přečetl, jak v žertovné nadsázce píše bystrý Eric Margolis, kanadský novinář, jenž má zřejmě za ušima, když v listu The Toronto Sun konstatuje:

“Pro zaplacení svých dluhů tak věřitelé Washingtonu navrhuji, aby prodal Louisianu zpátky Francouzům.” Kanada, jejíž bankovní systém vypadá solidně, a to díky tomu, že je, jak Američané říkají, “nudný a fádní”, by si mohla vybrat Floridu.

Kanaďané by totiž za slunce dali snad cokoli. Mexiko bude chtít koupit Texas, Arizonu a Nové Mexiko, Rusko si samozřejmě znovu koupí Aljašku a stát Washington, DC.

Čína si vezme Kalifornii, díky čemuž se San Francisco promění v “Nový Peking.” Japonci koupí Oregon, Montanu a Havajské ostrovy, Nizozemci se vrátí do státu New York, jeho Manhattan kdysi koupili jako Nieuw Amsterdam od indiánů za 60 florinů. Dnes přibližně 24 USD, tedy asi za láhev skotské whisky, a Německo si koupí Pensylvánii a Minnesotu.

Moudrost staré Číny si zkrátka v ničem nezadá se vzdělaností židovského pokolení.

Autor: Břetislav Olšer

Přečtěte si také od autora: Jak se z Petry Linhové stala Oranit Machluf

Přečtěte si také nejčtenější článek autora: Jak “Syn Hamasu” konvertoval ke křesťanství…