Akorát maličko nesmazatelná. To nejhezčí na ní je asi její vznik.

Ještě nepopsaný kus pokud možno esteticky vyhlížejícího lidského těla, listování v katalozích, výběr motivu, první tři roky, kdy je ornament skutečně zajímavý až do chvíle, než ozdoba začne dělat nezdobu, kůže zestárne, barvy se vytratí a zůstane jen rozpitá modř… A ještě jednu výhodu to má. Pokérovaná mrtvola stopařky někde v lese nebo skládce se díky „zvláštním znamením“ identifikuje snáze. Ačkoli dnešní  DNA-laborky už zvládnou hotové zázraky i bez kérky.

Občas se ale stane, že mne někdo osloví anebo omejlí (pozor, v kořeni tohoto slovesa je e-mail nikoli mýlka), abych mu pomohl vybrat nějakou vhodnou jidiš kérku. Proč zrovna hebrejské klikyháky? Začala s tím Madonna, kotvy a srdíčka jsou už těžká „old school“ a ty čínský draky má kdekdo… Dá mi poměrně dost práce se z toho vyvléci. Ne, že bych byl kdovíjak pobožnej, jen mi je líto té ještě nepopsané kůže. A taky – co vlastně  navrhnout člověku, kterýho neznám? Nějakou kulišárnu? Aby pak chodil po zbytek života s hrdě vytetovaným: „Jsem porouchaný výtah“?  Na otázku: „A co bys tak rád“ přicházejí buď hebrejské varianty křestního jména potomků ( to  nakonec ještě řešit lze, protože valná většina neslovanských jmen má židovské kořeny anebo aspoň ekvivalenty),  daleko častěji ale zaznívá : „ Nevím. Něco.“  (Na stehně, záňadří anebo bicepsu pak ze všeho nejlépe vypadá buď modernější hebrejské mašehu anebo prastaré meuma. Pochopitelně v hranatých.) Pak následuje výměna mejlů, protože psací hebrew je z typografického hlediska málo trendy, špatný operační systém a nebožtík nakonec stejně chodí po světě s paskvilem. Vlastně dvojnásobným paskvilem. Má to  tam navěky a  ke všemu i hebrejsky blbě. To už je odpovědnost, kterou na sebe brát nechci, ačkoli talmud by mne možná omilostnil.

Tetování nebylo v módě jen dnes, ale patrně i v mišnaických dobách. Proto se talmud nemůže tak docela shodnout na tom, zda jenom  tím, že  si pořídíme cosi,  „co bude nesmazatelné“, opravdu dochází k porušení Pokynu tóry. Laskavější rabi Šimeon ben Jehuda namítá: „to se ale týká zejména symbolů cizích božstev anebo Svatého jména (dnes tedy každého hebrejského znaku!!)  Další učenci talmudu se pak pokoušejí různými příměry pojmenovat, zda tedy ano anebo ne. Nabízejí varianty biblických různočtení (například: jen když si vytetuje doslovné znění určitého textu…), ale jako protiváhu kladou námitku, že zb*žnější se snažili dokonce ani nedávat si na ránu popel, aby pak jizva nevypadala jako tetovaná, a to dokonce i  v takových detailech, jako jsou malá bodnutí anebo beďáry …  Jak tedy hodnotit dnešní překrývání poporodních a jiných jizev, naše pošetilosti mládí apod ? Zdá se, že  už ve starobylém talmudu je dán jistý (a silný) prostor vědomému rozhodnutí.  Ne, co je povolena, ale co vnímáme jako dárek B*ží – tedy naše tělo a jeho vědomé „označkování“. Mišna hovoří jasně – kdo „naruší“ (trvale vepíše, zjizví, vyleptá) vědomě (tj. za účelem!!!) je vinen. Kdo ale neúmyslně – tj. když jenom napíše ale nevytetuje, anebo se shodou okolností zraní či poleptá, ale nechtěl tak učinit – doslova „nechtěl to napsat“ – není trestán bičováním (tzv. makot).

Jenomže mladičký moderní stát Izrael už dávínko nestojí na talmudu. A to byste koukali, jak nádherní jsou  leckteří pokérovaní občané onoho státečku,  kde se tři čtvrti roku chodí víceméně nahatě. (Tedy až na Mea Šearim a Bnej Barak). A lid sem do země  rádoby zaslíbené prýští z končin plných mindráků, takže nejenže tu  dnes  o šábesu slyšíte týpky mobilně kšeftovat stylem: „Jevro i dolary běrut, drugij valjut něto …“, občas někdo nastříká na některou z tamních synagog zcela anachronický hákenkrajc, ale pochopitelně bují tu i všudypřítomná kérka.  Ortodoxové, kteří štvou ty sekulárnější Izraelce asi jako někteří politikové populaci naši,  ti na oplátku brojí proti tetování jako katolík proti kondomům, a tím spíš pak mladí sekulární sabrijim dávají najevo: na vás vy fundamentální kašpárci, na vás tedy s přehledem kašlu…  Mimo jiné i masivní kérkou. A ani kluci z ješiv nejsou slepí, ostatně některá obzvlášť vyvedená tatoo  na dívčích ramíncích ani nelze přehlédnout.  A tak se narodily dva fenomény – nezdravé snad ještě více než ta pošetilá kérka.

Na jedné straně blud, že potetovaný žid bude vyloučen ze společenství Jisroele jako arci-kacíř a to do té míry, že ani nebude pohřben s kostmi zbožných na židovském krchově. Pochopitelně ptákovina! Něco takového by byl těžký prohřešek proti základům židovské úcty k humanitě, vždyť do „svatého prachu“ ukládáme i evidentní nesvatoušky, o jejichž eskapádách ví celé ghetto, a dokonce i sebevrahy. Ale někdo tohohle bubáka  vypustit musel, protože koluje, tiše se šíří a rabíni nestačí odpovídat, vyvracet a varovat (před kérkou).

Tento omyl se celkem snadno léčí – jak jinak než příběhem.  V mikve stojí vystresovaný novopečený ješibocher. Dnes už plně oddán ortodoxii, ale za mlada ňouma, co si tu kérku pořídil. A tak dokud to jde (protože do mikve musíme úplně bez ničeho, jako do vody plodové) schovává svoje předloktí ručníkem. Tak dlouho dokud k němu nepřijde jeden staroušek a neukáže mu kérku z Oswienczimi se slovy, za to cos nechtěl, se nestyď.

Tato storka by se dala s přimhouřením oka ordinovat  právě i na „přetetované“ poporodní a jiné jizvy, neodbroušená tatoo z mládí a podobně. Co ale s těmi, kdo dosud nerodili, jsou ještě poblíž jidiškajt a nechtějí provokovat. Chtějí jen tetování?

A tu se rodí  modernistické snahy liberálního judaismu (pozor neplést s jidiškajt;  judaismus  zůstává  –ismem jako každý jiný!!) vynajít nějaký „oslí můstek“, který by  pomohl kérkychtivým ještě-židům  zbavit se stressu a mindráků. Najít nějaké „polehčení“. A tak se začalo hledat.

Snaha  najít určitá polehčení rádoby vědecky a také biblicky se nenarodila včera. Rozhodně ale teprve ve dvacátém století. (Maličko nechápu, proč  synkretické 20. století touží dokázat samo sobě, že židi byli synkretičtější než papež.)   Nejčerstvěji pak  zkouší najít ten šikovný můstek náš současník profesor na Bar Illanu pan Aaron Demsky. Navíc legitimně inspirován právě patřičnou mišnou v Makot. Že totiž ta kérka, která je nedobrá, může být s určitou dávkou pravděpodobnosti jen ta, která je vytetovaným Jménem H*spodinovým anebo přiznáním: Já jsem Vznešený … Zkrátka, že by se s tím neměly dělat takové štráfy, protože Izrael se tetovával už v dobách patriarchů a během prapůvodního dobývání Kenaánu. Demsky uvádí celkem tři verše. Iz 44:5 – (ve smyslu, že tak jako modloslužebníci i Izrael se bude hlásit a upíše se Vznešenému podle své volby – pro mne je to ovšem text symbolický), dále Jb 37:7 (dává pečeť na ruku každému člověku – což kraličtí přeložili daleko šikovněji) a nakonec i Iz 49:16,  „Na dlaních svých vyryl jsem tě … (povídá Velkej šéf) . A z této trojice vyvozuje, že i židé se teoreticky mohli nechávat tetovat coby od pohanů okoukaný a  převzatý projev věrnosti Nebesům.  Že se „pečetili“ kérkou „svému Panovníkovi“. Ten krásnej Izaiášovskej verš však používá kořen *chok (chakak) – tedy vytesat a uzákonit. Tak jak je vytesaný celý vesmír.  A já se pořád nemohu zbavit dojmu, že vesmír  bude vytesaný (vy*chakakovaný podle Sefer Jecira) jiným způsobe než tetováním. Už proto, že BigBoss žádných dlaní nemá.  Ale je to (pochopitelně) jen můj silně subjektivní názor.

Ale jelikož tóra je absolutně nulově buzerační a ve svém jádru neuvěřitelně jednoduchá – vracíme se kruhem na počátek. A protože kruh je vražedný a vzkříšení přináší jedině kruh zvaný šroubovice, dostáváme se po spirále sice na začátek, ale jinam.  Tetování jako modloslužbu dneska asi provozuje málokdo. Pokud ano, je pohnutka jasná. Tetování z blbosti (neúcty k vlastnímu tělu, které zdaleka není jen naše) provozuje leckdo a dokonce je to dneska trendy. Přísný rebbe by to klasifikoval jako selhání makot (tedy výprask, -jak doporučuje talmud) zasluhující,  liberálnější by se odvolal na Demskyho a spol.  Nicméně , jelikož Vznešený „na dlaních svých vyryl“ nejen tetované  ale i netetované (a nějací netetovaní bejt museli, jinak by tóra neučila – nekéruj se!!), nemůže ten Izaiášův verš posloužit k legalizaci tetování ani takové kapacitě, jako je pan profesor Demsky.

Ještě jinak – celý oříšek je třeba řešit  jako dva oddělené případy.
a) Zda tetování vůbec (což je bez debat prohřešek proti dárku těla).
b) A pak teprve jedná-li se o “svévolné tetování” tak, jak je klasifikuje talmud a polehčuje gemara a Demsky.

A mám do budoucna posekáno. Rozhodující je vůle sebepoškozovatele. Chceš to, opravdu a svobodně? Pak ti do toho nemám co mluvit a je mou povinností  poradit ti  a pomoci. Ale jestli víš, co chceš, tak snad taky víš, co chceš!! Takže žádné: Nevím, něco! To radši omejli Madonnu!

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Předpotopní diskriminace…(Umodlenci – část III.)