Zdroj: Shekel

Jednou v roce židovský národ slaví Jom Hašoa – Den vzpomínky na 6 milionů Židů zavražděných nacisty včetně 1 milionu dětí. Tento den Židé na celém světě vzpomínají na dobu holocaustu a na ty, kteří zemřeli proto, že byli Židy.

Autor: Daniel Borski

Praktickou formou vzpomínky je účast v Pochodu živých v Osvětimi. A jak se lze dočíst na internetu Pochod živých se většinou koná 27. nisanu, tento rok se bude konat 28. nisanu, což je pondělí, 2. května  roku 2011. Pochod živých je praktická forma osvěty, především židovské. Organizován je do roku 1988 Izraelským ministerstvem školství v prostorách koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau / Oświęcim-Brzezinka / Osvětim – Březinka.

Autor: Daniel Borski

Od roku 1996 je Pochod živých organizován každoročně a každoročně si památku zavražděných přijíždějí tímto způsobem připomenout tisíce Židů a dalších lidí, kteří přijeli truchlit, vzpomínat tuto strašnou tragédii a vyjádřit svoji solidaritu s Izraelem jako státem i jako národem. Nejvíce, kolem 20 tisíc, se jich sešlo v roce 2005. Účastníci pochodu mají příležitost společně reflektovat tragédii holocaustu a uvažovat o mechanismech vzniku předsudků a netolerance.

Autor: Daniel Borski

Samotný pochod je dlouhý asi tři kilometry a vede z Osvětimi do Březinky. Pochod vyráží z brány pod nápisem  “ARBEIT MACHT FREI” popoledni. Mezi pochodujícími je mnoho starých lidí, kteří zjevně táborem prošli. Do té doby si lze zhlédnout expozice muzea, proplétat se hloučky lidí, číst nápisy na tabulích, které informují, z kterého místa přijeli účastnící pochodu. Od Nového Zélandu po San Francisco. Hodně Židů je z New Yorku. Ti jsou rozděleni na distrikty, školy. Minulý rok kolem jedné hodiny odpoledne vyrážely seřazené skupiny poutníků, každá pod svým označením destinace, pomalým krokem na pochod. Bývá tak, že první pochodující jsou již v cíli a poslední ještě nevyšli z bran Osvětimi. Slované (Češi, Slováci a Poláci) byli seřazení v závěru pochodu a tak jsem pochodoval mezi Švédskem, Izraelem a Panamou abych měl čas prohlédnout si Březinku. Před hlavní vjezdovou bránou v náspu železniční vlečky zapichují účastníci pochodu dřevěné cedulky na které píšou svá přání do budoucnosti a vzkazy obětem nacistického řádění. Těch cedulek jsou tisíce. V Březince potom začíná pietní program, který je stejně působivý a dotýká se člověka jako vše předtím. Na pochod živých jsem se minule vypravil se svým šestiletým synem a když jsme vstoupili do obrovských 140 ha oplocených prostor tábora v Březince, kde i 10-15.000 účastníků pochodu se najednou rozplyne v prostoru jako by nebyli, tak si člověk najednou uvědomí rozsah zla, bezmoc rodičů, odloučení, vědomí nadcházející smrti a další souvislosti, které jsou v této poklidné konzumní době nám tolik vzdálené.

Autor: Daniel Borski

Koncentrační tábor jako muzeum holocaustu je otevřeno celoročně. Dá se říct, že neorganizovaně se nelze do muzea dostat. Pouze po 15 hodině a zdarma. Na prohlídku je však pouze hodina a půl. V pět se zavírá, ale od půl páté už zřízenci ukazují návštěvníkům cestu k východu. A tak se takový exkurz nevyplatí.

Autor: Daniel Borski

Pokud navštívíte muzeum v průběhu roku dostanete velkou dávku informací jak tábor fungoval, jak vězně psychicky a fyzicky ničili, jak žili a jak umírali. Jak děti museli projít pod latí v určité výšce a kdo prošel bez doteku latě šel do plynu. Jak děti natahovali krky, některé bezvýsledně. (Zvláštní to pocit v jednom obchodním centru v dětském koutku, kde vstup k hračkám závisí také na výšce. Kdo projde otvorem, nemůže si hrát. Divná asociace, zvláštní pocit. Mladší syn byl zmaten a zklamán. Musel s rodiči nakupovat.) Tímto chci říci, že to co prožijete při Pochodu živých neprožijete při řízené exkurzi v průběhu roku a naopak, ale každopádně toto místo stojí za to vidět. A ne jednou. Kdo neviděl, neuvěří.

Autor: Daniel Borski

Byl jsem na podzim v Osvětimi se známýma ze zakarpatské Ukrajiny v Osvětimi. Jsou to Cikáni a tak si chtěli prohlédnout místo kázně, kde zahynulo mnoho Romských rodin z Mukačeva, kde bydlí. Strávili jsme tam pouze čtyři hodiny, volně jsme se připojovali ke skupinkám (překládal jsem jim), hodně času strávili v Romské a Slovenské sekci / pavilonu (Slovenský štát „dbal“ na osud Romů. I jako jediný v Evropě prodával Židy Německu za 500 říšských marek za muže, ženy a děti gratis). U památníku holocaustu plakali s italskými židy i když jim nerozuměli, před hromadou lidských vlasů posedávali, do večera nebyla s nimi řeč a následujícího dne ochořeli. Pro každého je to velký emocionální šok. Přítel z Mukačeva sliboval, že bude chodit do synagogy každý pátek podporovat své židovské bratry a v květnu určitě přijede na Pochod živých. Už bude připraven na skutečnost a já se ho optám jak tráví páteční večery.

A závěrem? Pokud se připojíte k nějaké organizované výpravě dostanete na místě modré pláštěnky s logem pochodu (negarantuji – finanzkrise) a spolu s dalšími tak vytvoříte modrobílou řeku.

V Čechách se můžete kontaktovat na českou pobočku Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (www.icej.cz), která bude asi také letos, jak i v minulosti, pořádat interaktivní program pro studenty v Osvětimi.

V rámci projektu ICEJ nabízí uspořádání dvouhodinové přednášky některého ze svých lektorů na téma holocaustu nebo besedy s pamětníkem. Lektoři jsou vyškoleni ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze a jsou akreditováni Ministerstvem školství. Partnerem projektu je dle ICEJ také Terezínská iniciativa, která sdružuje pamětníky holocaustu.

Na projektu ICEJ spolupracuje sesterská organizace ICEJ Slovensko (http://new.icej.sk/), dále slovenská Chevra (www.chevra.sk) a maďarská židovská organizace Az Élet Menete Alapítvány (www.eletmenete.hu).

Mladé lidí do 26 let věku také organizuje polská Służba Szalom w Oświęcimiu (www.shalomoswiecim.pl).

Autor: Daniel Borski

5 Komentářů

  1. Jiří Blažek
    16.1.2011 – 11 Shevat 5771 v 11:58 — Odpovědět

    Jen dvě připomínky:

    1) Neřekl bych, že se Jom ha-šo’a “slaví”. Není to nic veselého, co by se dalo slavit, žádný “super mejdan”. Lepší by možná bylo “připomíná” – ostatně plný název tohoto dne zní Jom ha-zikaron la-šo’a ve-la-gvura – Den památky (nebo možná lépe vzpomínky) na šoa a hrdinství (odvahu, statečnost).

    2) Slovenský štát slovenské Židy Německu NIKDY neprodával. Naopak, Německu za každého deportovaného žida sám a z vlastní iniciativy platil (aby se jich zbavil co nejdříve), což je ještě zvrácenější.

    0
    0
  2. 17.1.2011 – 12 Shevat 5771 v 16:41 — Odpovědět

    Dobrý den. Souhlasím s panem Jiřím Blažkem, že “slavit” opravdu není co. Spíše bychom se všichni, jako lidé, měli stydět co všechno je schopen “člověk člověku” udělat.Ta druhá připomínka je rovněž, co se týče chování Slovenského štátu, otřesná. Díky za článek i foto, ze kterých si něco, s dovolením, přidám na svůj web do článku, který napíšu. My senioři něco, sice ne mnoho, víme, ale měly by se ty “hrůzy” sdělovat hlavně mladší generaci, aby nežila v přesvědčení, že všechno bylo, je a bude “SUPER”.
    Děkuji.

    0
    0
  3. Daniel Borski
    17.1.2011 – 12 Shevat 5771 v 23:27 — Odpovědět

    Dobrý den pane Blažek.

    Děkuji Vám za vaše připomínky. Ohledně připomínky číslo 2 chci říci, že jsem pochybil a omlouvám se. Text je zmatečný.
    K tomu lze dodat, že: Nacisté žádali Slováky o pracovní síly. Slováci nabídli celé židovské rodiny v počtu až 20.000 Židů. Němci nechtěli přijímat práce neschopné Židy – neměli kapacitu na zabíjení. Proběhlo několik schůzek. Slováci prosazovali názor, že oddělit chlebodárce od zbytku rodiny je “nekřesťanské”, neboť po přesídlení židovských dělníků do Říše nebudou mít rodiny nikoho, “kdo by na ně dohlížel”. Slováci nakonec navrhli, že by mohli Němcům “výdaje”, které vzniknou, budou-li rodiny odvezeny i se svými živiteli, v nějaké formě kompenzovat.
    Bylo dohodnuto, že Slovenská vláda zaplatí Němcům 500 říšských marek za každého deportovaného Žida pod podmínkou, že se na Slovensko již nikdy nevrátí a že Němci nebudou požadovat nic z jeho majetku ani z dalších aktiv, která na Slovensku zanechá.
    Slováci, hlavou jejichž státu byl katolický kněz, tak platili Němcům za to, že se zbavili Židů (Laurence Rees: Osvětim, strana 108-109).
    (jen znmínku o gratis-u nemohu najít, je to jiná kniha)

    0
    0
  4. Daniel Borski
    17.1.2011 – 12 Shevat 5771 v 23:55 — Odpovědět

    Dobrý den. Ještě jednou.
    Při přemítání nad slovem “slavit” mi přišlo na mysl 614. přikázání rabiho L. Fackenheima – „Nedopřát Hitlerovi posmrtného vítězství.“ I v ceremoniálu jsou skryté všechny příchutě. Od truchlení po radost. Kde je Hitler a kde jsou Ti, které chtěl vyhubit.
    Hledal jsem přesný text 614 přikázání a nalezl jsem Zprávu o Pochodu živých. Skvěle napsaná. Akademicky obšírně. Jeden článěk, několik názorů. Dovolim si vložit link: http://antropologie.zcu.cz/pochod-zivych-odpoved-na-pochody-smrti-zby

    0
    0
  5. Jiří Blažek
    18.1.2011 – 13 Shevat 5771 v 14:37 — Odpovědět

    Díky za odpovědi a za upřesnění.

    Ještě k tomu “slavení” – vycházím z toho jak se Jom ha-šo’a připomíná v ČR a v Izraeli. V ČR je to tryzna a čtení jmen zavražděných, v Izraeli jsou kromě řady společenských událostí asi nejznámějším projevem dvě minuty houkání sirén, kdy se celá země zastaví a věnuje vzpomínku zavražděným. Symbolické, prosté, důstojné.
    Od slavení vítězství nad všemi možnými Hamany a Antiochy, co chtěli lid Izraele zničit, máme zase jiné dny, kdy je veselí naopak žádoucí :)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Schwarzenberg navštíví Palestinu a Izrael

Další článek

Levicová demonstrace a vlajky OOP v srdci Tel Avivu