Zdroj: wikipedia.org

Párovým slovem pro Tóru, respektive Bibli je neměnnost. V myslích – troufám si říct – většiny věřících, je text Bible tím, co se po tisíciletí nikdy neproměnilo.

Pravověrný Žid dokonce bude zastávat stanovisko o původu Tóry ze Sinaje. Je to i součást vyznání Ani ma’amin (Já věřím), čili 13 základních prvků židovské víry, jak je zformuloval Maimonides. Osmý z těchto 13 článků říká: Věřím úplnou vírou, že celá Tóra, kterou teď máme v rukou, je ta, co byla dána Mojžíšovi, mír s ním.

Tento článek víry zdá se být problematický. Ačkoliv ho akceptovali i ranní maskilim (osvícenci) – jako např. Juda Leib ben Ze’ev – , v reformním hnutí se nakonec přesvědčení o původu Tóry ze Sinaje (jako oficiální doktrína) neudrželo. Vliv na odmítnutí božského původu Tóry měly vědecké poznatky, především rozvoj biblistiky a textové kritiky. Ve světle nových objevů se zdálo absurdní držet jako princip své víry proklamaci, která očividně odporuje poznatkům rozumu.

V ortodoxním prostředí je ale božský původ Tóry stále předmětem věrouky. Nicméně tradice se ještě před rozdělením židovského světa na ortodoxní menšinu a množství liberálnějších směrů, jehož jsme byli svědky v 19. století, vydala dvěma cestami akceptace textu Tóry. Oba se vyznačují tím, že přijímají Tóru jako božský text a pracují s ní v tomto smyslu. Přesto ale komentátoři prvního proudu připouštějí zásahy do textu Tóry písařem, komentátoři druhého proudu naznačují, že úpravy v textu jsou původní a nestojí za nimi člověk.

Jak významně se Tóra liší?

Na světě se v současnosti nachází několik svitků Tóry z různých prostředí. Prakticky všechny ale podléhaly stejnému systému oprav a kontrol. Kromě jediného prostředí – jemenského. Jemenská Tóra se vyvíjela poněkud odlišnou cestou, a tak nám může pomoci se srovnáním věrnosti přenosu tradice. Tóra má celkem 304 805 znaků. Srovnáme-li klasický synagogální svitek Tóry s jemenskou Tórou, najdeme celkem 9 odlišností – 9 písmen se odlišuje. (Srovnej například s Lukášovým evangeliem, které při srovnání dostupných rukopisů obsahuje na 30 tisíc odlišností.)

Obě výše uvedené tradice přístupu k textu Tóry můžeme shrnout do přístupu tikun sofrim (oprava písařem) a kana hakatuv (tak bylo psáno).

Avrohom Lieberman se ptá, zda přístup tikun sofrim značí, že původní text byl pozměněn, zatímco kana hakatuv značí, že tak byl už původně napsán, či zda se jedná o synonyma. Termín sofrim – písaři – přitom odkazuje na původní autora/y knihy, než pozdější redaktory-upravovatele. Podle tradice byli těmito sofrim mužové Velkého shromáždění. Liberman s odvoláním na Moshe Zipora uvádí, že kana hakatuv byla raná forma tikun sofrim, čili že se kana hakatuv později rozvinulo v koncept tikun sofrim.

O starobylosti obou přístupů svědčí textové důkazy. Hovoří se o nich  v midraších. Tikun sofrim najdeme dokonce v jednom z nejstarších midrašů – v midraši Tanchuma. Podle něj  mužové Velkého shromáždění opravili  ve verši: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice jeho oka (Zach 2, 12)  –  jud na vav a to s ohledem na Věčného. Zkrátka jim patrně nepřišlo vhodné číst zde „mého oka“ (ajni), a tím se ztotožnit s Bohem, a tak zde udělali změnu na jeho oka (ajno). A dále se v textu Tanchuma rozepisuje, kde ještě lze tyto opravy nalézt. Midraš Raba nepřisuzuje autorství této opravy mužům Velkého shromáždění, ale jakýmsi obecně chápaným písařům. Zda je možno pod ně shrnout opravdu kohokoliv, je nejisté.

Tradice (jak je reprezentovaná midrašem Tanchuma a Mechiltou) s drobnými obměnami předává tento seznam 18 písařských oprav textu (ve skutečnosti, pokud bychom zahrnuli všechny zdroje, by se seznam těchto upravených míst vyšplhal na 30 změn):

Nejvýznamnější tradiční komentátor – Raši – ve svém komentáři k Bibli výslovně jmenuje osm z 18 výše uvedených oprav. U všech uvádí, že se jedná o tikun sofrim (úpravy písařů).

Nejexpresivnější změna, na kterou upozorňuje, je hned první tikun sofrim v Bibli. V Rašiho komentáři ke Gn 18, 22 se říká:

A Abraham zůstal stát před Hospodinem – Není tomu spíš tak, že nepředstoupil před Něj, ale Svatý, budiž požehnán, přišel sám a řekl Abrahámovi: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ (Gn 18, 20-21) Mělo by tu tedy být napsáno: „A Bůh zůstal stát před Abrahámem.“ Jedná se ale o opravu písařů (tikun sofrim) [které rabíni změnili k této podobě].

Slova v hranatých závorkách se neobjevují v rabínských biblích, ale jen v Gutnickově edici Rašiho komentářů. Není jisté, že se jedná o slova, která napsal sám Raši. Ale z jeho komentáře k Nu 11, 15 je patrné, že úpravy textu Bible bral jako fakt:

abych se nemusel dívat na svoje trápení – Mělo by být napsáno jejich trápení, ale text je změněn. Je to jedna z úprav písařů v Tóře měnících a opravujících jazyk [Bible].

Znamená to tedy, že Raši uznává, že někdo někdy změnil text Bible? To je celkem důležité, ale , například v Pirkej Avot 3, 13 učí , že tradice je ohradou kolem Tóry. Že stojí kolem textu Tóry a snaží se jej ochránit před poškozením. Proto se někdy uchyluje ke změně významů. Známé jsou změny pasáží Bible obsahující „požehnat“ změněné na „proklít“ (Job 1, 5 a 11; 2, 5 a 9). Tato změna je ospravedlněna tím, že slovo „požehnat“ eufemicky může znamenat i „proklínat“.

Tyto změny bývají v některých textech vyznačeny patřičnou značkou, ale například Leningradský kodex a Alepo, což jsou rukopisy z nichž vychází současné kritické vydání Tanachu, je neuvádějí.

Tikun sofrim je koncept, který dráždí tradici poměrně dlouho. O změnách v textu Tanachu se vedly (a vedou) spory už od rišonim. Právě zde, jak uvedeno výše, můžeme nalézt rozdělení tradice na dva tábory: jeden tvrdí, že k žádným změnám nedošlo, protože místa, která označujeme jako místa, kde byla provedena oprava, vlastně nejsou opravená místa. Jsou to slova, která byla změněna samotným Mojžíšem, který byl k této změně inspirován. Tento názor ve svém textu Sefer ha-Ikarim zastává Josef Albo. Podle jeho názoru se tedy neudála žádná oprava textu. Spíše tomu je tak, jako když žák zaznamenává slova svého učitele a použije pro tento záznam mírně odlišná slova, než jaká říká učitel. V tomto smyslu tedy tikun sofrim neznamená, že Tóra byla změněna, ale že tyto drobné změny (provedené Mojžíšem nebo proroky) byly inspirovány Bohem. Fakticky tedy k žádným změnám nedošlo a text Bible je takový, jaký být má a věrně odpovídá textu, který přijal Mojžíš na Sinaji.

Raši ale evidentně zastává druhý názor, totiž že ke změnám textu fakticky došlo a tradice tyto změny zná a upozorňuje na ně. Opravy textu provedli písaři, kteří k tomu měli autoritu. Nejčastěji bývají tito písaři ztotožňováni s muži Velkého shromáždění. (Diskusi o tomto shrnuje Avigdor Bonchek v knize What’s Bothering Rashi?)

Kdo měl autoritu k takovým úpravám? Podle Sanhedrin 21b to byl rozhodně Ezra a

v traktátu Nedarim 37b čteme, že] – to vše je halacha od Mojžíše ze Sinaje.“

Tradice  – jak vidíme – změny připouští a dokonce obhajuje. Už pro ni nepředstavují problém, neboť změna byla

(a) inspirována Bohem,

(b) udělali ji autority nejvyšší (viz Sanhedrin 21b výše),

(c) všechny tyto změny pocházejí ze Sinaje od Mojžíše, který to má přímo od Věčného (Nedarim 37b).

Jakákoliv kritika je rovnou odmítnuta, neboť existence dvojí Tóry: ústní a písemné dostatečně obhajuje změny jedné nebo druhé. Obě Tóry se navzájem ovlivňují, přičemž tedy písemná Tóra ustupuje vůli ústní Tóry.

Důležité v tuto chvíli tedy je, zda osmý ze třinácti článků víry od Maimonida není v rozporu s tím, co jsme si právě uvedli. Na to se dá odpovědět dvěma způsoby:

(a) jedná se o rozpor a proto bychom měli tento bod zavrhnout

(b) o rozpor se nejedná.

Je zcela očividné, že Tóra tak, jak je před námi dnes, prošla určitým historickým vývojem a co je nejdůležitější: byla měněna! Přesto, srovnáme-li rukopisy, zjistíme, že text Tóry, jak ho máme dnes, se prakticky neliší od textu, který kodifikoval Ezra. (Gil Student, 2002) Vše tedy nasvědčuje tomu, že i přes veškerý vývoj, není tvrzení Maimonidova osmého článku v rozporu s historickou skutečností a tvrzení, že Tóra, kterou teď máme v rukou, je ta, co byla dána Mojžíšovi, je pravdivé. I proto můžeme s klidným svědomím tvrdit, že naše Bible je opravdu dokumentem Boží vůle a může nás vnitřně proměňovat k lepšímu a zdá se, že i tvrzení o halaše od Mojžíše ze Sinaje je pravdivé.

Autor: Karel Goldmann

Převzato se svolením autora z jeho blogu: goldmann.blog.idnes.cz

1 Komentář

  1. Jiří Blažek
    25.1.2011 – 20 Shevat 5771 v 14:32 — Odpovědět

    Nechápu zcela poslední část. Z hlediska teologického i vědeckého mi přijde chybná, ale třeba také jen nechápu správně, co se snaží dokázat..?

    Dokázat pomocí literárně-kritické metody, že Rambamův osmý ikar je “pravdivý”? Píši záměrně v uvozovkách, protože v případě ikarim je “dokazatelná pravdivost” nebo “soulad s historickou skutečností” bezpředmětný; ikarim jsou principy, v něž se věří, o jejichž pravdivosti není pochyb a především – jejichž pravdivost netřeba dokazovat jinými prostředky (rozuměj: jinak než Tórou samotnou. Jak by bylo možné dokázat pomocí textově-kritické metody Bible “pravdivost” ostatních dvanácti článků??? Zvláště ten o Mesiáši… :)))).

    Dokázat (na základě poměrně povrchního přehledu), že kritická analýza Bible jako literárního textu dokazuje jako historickou skutečnost, že Tóra, kterou dnes držíme v rukách, je tatáž, která byla darována Mojžíšovi na Sinaji? To je přece holý nesmysl, vždyť i když textová kritika SZ připustí, že text Tóry byl v dané podobě skutečně kodifikován v době po babylónském zajetí (tedy v období uvažované Ezdrášovy redakce), a že od té doby se text měnil vzhledem ke svému rozsahu skutečně pouze symbolicky, máme zde ještě x staletí (od darování na Sinaji až po návrat ze zajetí), která Ezdrášově redakci předcházela – a zde nedá žádný biblista, který k biblickému textu přistupuje jako k historicko-literárnímu dílu, ruku do ohně za to, že text, který kodifikoval Ezdráš, je tentýž, který byl uchováván v Arše úmluvy, tedy ten, který dostal Mojžíš na Sinaji! Ba dokonce naopak, bude toto tvrzení rozporovat!

    Dokázat “oprávněnost” víry prostřednictvím odvolávání se na “vědecké” důkazy? To je přístup bohužel tak častý v německé teologické protestantské škole 19. a 20. století, která tímto “racionalizujícím přístupem k náboženství” infikovala i judaismus. Nedávno zde byl článek týkající se víry a daru víry, který se tohoto tématu dotkl rovněž. Je opravdu správné stavět víru na “vědecky ověřitelných základech”? Myslím, že nikoli. Proč? Pokud je víra někoho tak slabá, je správné si k její opoře vytvářet důkazy založené na pseudovědeckých závěrech? Dokazovat pravdivost Rambamových ikarim pomocí moderní biblistiky mi přijde stejně uhozené, jako dokazovat správnost Aristotelovy teze o věčnosti světa (se kterou mimochodem souhlasil i Rambam a má pro ní oporu i v Tóře) pomocí Einsteinovy teorie relativity.

    Poslední věta mi pak smysl nedává vůbec: “I proto můžeme s klidným svědomím tvrdit, že naše Bible je opravdu dokumentem Boží vůle.” A bez tohoto “důkazu” nemohu? Anebo mohu, ale bez “klidného svědomí”? To snad ne ;)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jak nejlevněji dopravit peníze z Eurozóny do ČR

Další článek

Schwarzenberg v Izraeli jednal o hospodářských vztazích i mírovém procesu