V Hořicích se dá pochopitelně i posedět. Zpravidla se slovutnými trubičkami v ruce. A pokud vám je nabídne někdo z místních, třeba paní bytná, nedají se s těmi ze řetězců vůbec srovnat.  Už proto, že jsou plněny pohostinností.

Dá se tu i secesně korzovat. Od Šalounova (maličko mojžíšovského) mistra Jana, okolo kamenické školy až nahoru na kamenické parky. Dá se tu ale i poklečet. U nádherných náhrobků zdejšího židovského hřbitova. A bodejť by nádherné byly, když každý čtvrtý Hořičák, židy nevyjímaje, byl kdysi tak trochu kameník a do pískovce z Ostroměře se to tesá jak do másla. V osmdesátých letech 19. století se u výtěžku sbírky židovské obce o políčko života staral zručný pan křesťanský kameník  Černý, který náhrobky poprvé opravil a také očísloval.

Zdejší hřbitov ale sráží na kolena nejen estetikou kamenického rukopisu barokních stél (a neodmyslitelným – dnes už dost úsměvným – svérázem haskalové „módy“ z přelomu 19. a 20. století), ale především ukázkovou, dalo by se říci naprosto luxusní péčí o toto, dnes už jen tichému kroku neklidného času odevzdané, pohřebiště.

Nikdo tu nerealizuje své poněkud úchylné sny: „mít ten krchov beze stromů“, naopak ty, které se ujaly a třeba i rozbujely, prostě jen prozíravou a téměř laskavou dlaní „přikrojí“ tak, aby se kámen a dřevo navzájem nepraly.

Letos dokonce dochází i ke vztyčování některých tváří k zemi ležících stél. Což je jen dobře, protože tady v Hořicích leží vedle duší, které kdysi trefila koule v bitvě u Chlumce anebo prostě jen Anděl smrti mávnul křídlem a vyhlásil svobodu, také předkové a potomci z rodů s velice „příjemnou příchutí“. Ať už šlo o podnikatele (zejména v textilu) Hirsche, Goldsteiny, Feuersteiny anebo Mautnerojc  (jejichž „mladej“ Fritzi Mauthner se proslavil v především německy mluvících zemích jako uznávaný básník, spisovatel a filosof.) , tak i o slovutný lékařský rod Levitů, jehož zásluhy se klenou od protiepidemckých opatření v lazaretech z roku 1866 až po zřízení „náhradní“ pražské Invalidovny v Hořicích a končí, žel  jako většina těchto osudů, posledními fotografiemi z Terezína..

Pár desítek kroků pod hořickým bejt-olámkem, ve fabrické uličce vedoucí k vypálené židovské textilce, která kdysi spolu s několika dalšími živila spoustu Hořičáků, se krčí i zdejší synagóga. Několik sporadických sond do její omítky dává tušit, že jsme zde možná na dosah původní (ještě před-osvícenecké!!) výmalbě. Plány na její odkrytí a zároveň přeměnu synagógy v prostor, který by důstojně a přitom i zajímavě připomínal hořické židy již existují. A nejen v podobě odvážných ale zoufalých snů. Město Hořice i církev, která synagógu užívá, jsou v tomto ohledu zajedno. A protože i majetkově spadá Dům přímluv do jejich kompetence, odpadne mnoho komplikací kolem prolobovaných výběrových řízení. Na případného dodavatele.  Ani odhad celkových nákladů není zas až tak astronomický. Bez laskavých dárců se ovšem ani tento projekt nepodaří. (Což může být i motivací pro podnikatelské subjekty, které portál Šekel navštěvují. Děkujeme přátelé!!)

Věřme proto také, že tatáž dlaň, která pečuje o hřbitov, až to bezmála sraží na kolena, pomůže spolu s námi také i synagóze. A že (s pomocí Nebes) nebude zdaleka jediná.

Teším se už dnes na chvíli, až si v té skromné šůl slavnostně uvědomíme, že písmena tančí a lidská srdce jsou zrozena ke zpěvu laskavého milosrdenství, kterým je prodlužován život vyprahlého srdce vesmíru, jak učí povídky rebbe Nachmana…

P.S. O vývoji  situace vás budeme rádi průběžně informovat. Všechny dotazy rádi doplníme.

Autor: Jaroslav Achab Haidler