Připomeňme si dnes jeden starý příběh. Jako kluk jsem ho rád poslouchal. Poprvé mi ho jednou v sobotu odpoledne vyprávěla babička. Ještě jsem tehdy nechodil do školy. Představoval jsem si, že jedním z těch tří statečných jsem já sám.

Ve třetí kapitole knihy proroka Daniele je příběh o třech mladých Židech, kteří se postavili proti rozkazu mocného babylónského krále Nebúkadnesara. V předchozí kapitole je příběh o králově snu, ve kterém mu Bůh ukázal budoucnost. Král viděl sochu muže. Měla zlatou hlavu, stříbrná prsa a ruce, měděné břicho, železné nohy a šlapky ze směsi železa a hlíny. Pak uviděl kámen, který uhodil do nohou sochy a ta se zřítila. Kámen pak naplnil celou zemi.

Bůh mu tímto snem odpověděl na jeho úvahy o budoucnosti. Ukázal mu, že jeho říši nahradí jiná a tu pak další a tak to půjde až do chvíle, kdy na naší zemi založí Bůh své věčné království, které v králově snu symbolizoval právě ten kámen.

Vládce Babylóna pod vlivem tohoto snu i výkladu, který dostal, přijímá Boží pohled na budoucnost. Jenže, když se mu to rozleží, rozhodne se, že budoucnost změní podle svých představ. Nechá postavit sochu, která je celá ze zlata. Možná se podobala králi. Jen byla trochu větší, než on.

Když bylo vše hotovo, svolal k soše své úředníky, kteří vládli jednotlivým oblastem v jeho říši. Vydává rozkaz, aby na jeho povel před touto sochou všichni padli na zem a klaněli se jí. Poslechli všichni, až na tři židovské muže. Ti se klanět odmítli.

Nakonec se dostávají až před krále, který jim chce dát ještě jednu možnost. Jak mu odpoví?
Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: “Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. ¹⁷Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. ¹⁸Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.” (Daniel 3,16-18)

Vůbec mne nepřekvapuje králova reakce: Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. ²⁰Mužům, statečným bohatýrům, kteří byli v jeho vojsku, rozkázal Šadraka, Méšaka a Abed-nega svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece. ²¹Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece.
²²Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně.
²³A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. (Daniel 3,19-23)

Umím si představit, jak se král cítí, když vidí tři rebely padat do rozpálené pece. Nikdo mu přece nebude odporovat. On je tu pánem. On je bohem pro své poddané. Chvilkové uspokojení ale rychle končí: Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: “Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?”
Odpověděli králi: “Jistěže, králi.”
²⁵Král zvolal: “Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.”
²⁶I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: “Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!”
Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně.
²⁷Satrapové, zemští správci a místodržitelé a královská rada se shromáždili, aby viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm.
²⁸Nebúkadnesar zvolal: “Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než bohu svému. ²⁹Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit, jako tento Bůh.”
³⁰A král zařídil, aby se Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi v babylónské krajině dobře dařilo. (Daniel 3,24-30)  

Nechejme teď stranou Nebúkadnesara a podívejme se na naše tři hrdiny. Zaujala mne jejich odpověď: “Nevíme, co náš Bůh udělá. Zda zemřeme nebo nás zachrání. Ale v každém případě mu zůstaneme věrní!”

Bůh je nakonec zachránil. Možná teď máme pokušení myslet si, že vždy, když si zachováme věrnost Hospodinu, budeme zachráněni stejně zázračně, jako Šadrak, Méšak a Abed-nego. Židovské dějiny i dějiny křesťanů nám ale říkají, že to tak vždy není. Hrdinové víry jsou někdy zachráněni a někdy umírají.

K čemu je tedy věrnost? Jób prohlásil: “I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. ¹⁶Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup.” (Jób 13,15-16)
Později, když Jób hodnotí své rozhovory s přáteli i s Bohem, prohlásí: “Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí.” (Jób 42,5; Kralický překlad)

Věrnost je jedna z perel, která by v mém náhrdelníku neměla chybět. I když nevím, co můj Bůh udělá, chci mu zůstat věrný.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 34. díl: zde