Pátý elul (letos připadl na neděli na rozbřesku září) je dnem jednoho zajímavého výročí.

Na sklonku 18. století, kdy český žídek teprve začínal ztěžka trávit diskriminační strusku familiantského zákona a ani v okoli Polocka a Lvova to nebylo o mnoho lepší, právě pátého elul 5537 (1777) dorazila do Izraele (tehdy ještě Palestiny, a zároveň Erec Jisroel) tzv. první alija. První řětězce židovských imigrantů z Evropy.

Sice řetězce duší, ale duší bez okovů. Nenesli si je ani na šíji, ale ani v zavazadlech, aby snad posléze okupovali ubohou Palestinskou samosprávu a zavdali tak křiklounům z nejen šluknovského výběžku záminky k pivně-demokratickým řečičkám o svobodě a právu na sebeurčení.

Prostě jen toužili být blíž tomu, co asi smysl má. Dechu tóry a dechu nemluvňátek. Pozoruhodné je, že tuto imigrační skupinu tvořili chasidim v Haliče. Všechno učedníci rav Dov Beera, „magida“ z Mezriče. A vlastně také kolegové rav Šneur Zalmana – zakladatele Chabadu. Ten byl dokonce spolu s nimi, ale v Moholjevu, když tam poutníci dorazili, ho další duchovní kníže – rav Menachem Mendel z Vitebska přemluvil, aby na Bílé Rusi zůstal a vyučoval tam.

Byl to tuším on (pokud to nebyl rebe Neftali z Ropšic), kdo vyléčil svého učitele a mistra typicky židovskou „ochmatikou“. Když totiž oblékl svůj úřad rav Rimanower, vypadalo to s venkovskými žídky na chvíli na pováženou. Zbožného učitele trápilo, jak „reformním“ způsobem žije židovský sedláček, a tak nařídil, aby přestali růst jako lebeda a kopřivy a přiblížili se k „trůnu slávy“ – přímo do centra duchovního života – do Rimanova. Jenomže to znamenalo, zbavit se všeho (políčka, kravky, řemesla a vzpomínek) a nastartovat znovu v přeplněném ghettu, kde kromě  kratší cesty k pánubohu o jinou práci nezavadíš. Těžká rada. Ale jednou v třeskutě tuhé zimě přiběhnou chasidim do synagogy, a rovnou za rav Mendlem z Rimanova. „Učiteli, tvůj nejlepší žák a dobrý přítel, asi umírá, a co víc, on se vydá do nebeské ješivy (nebe chraň) přítmo ve tvé posteli!“

Rimanovský letí domů a tak potká „maroda“, který „se smrtí na jazyku“ lišácky vysvětluje: „Jo j dřív, když se žák vydal za svým učitelem, nemusel mít o život strach. Všude cestou bydlelo dost venkovských žídků, drželi židovské hostince, kde člověk mohl hlavu složit, ohřát kosti polévkou, aniž by se bál, že zraní pravidla vesmírů, pomodlil se ráno i večer a mohl pokračovat. Ale teď, když se vesnice vylidní, protože celý Jisroel bude bydlet v Rimanovu, teď je to o život.  Podívej na mě, to bylo o vlásek, a to mám, chvála Pánu, alespoň kočár a kožich, ale co ti chudší? Ti se do Rimanova dobrého půl roku nedostanou ani za nic, a kdoví zda zajdou alespoň v létě…“

Oba přátelé rychle pochopili, a venkovská „lebeda“ směla zůstat, kde zakořenila. Jen bohatší o ten zvláštní rozměr lidskosti, úcty a vzájemné tolerance …

Všechna kdyby, jsou jen „marnost nad marnost“. A tak asi nemá smysl klást si otázky podobného typu. Co by bylo, kdyby se všechno odehrálo jinak. Bylo by lépe, anebo hůře?  Přesunuly by se chasidské dvory a dynastie blíž za svými učiteli (pokud by jim to tehdejší palestinská správa povolila), vyhnuli by se tomu, co mělo přijít – vždyť k tomu datu zbývalo ještě 150 let… Kdoví?

Mně toto „výročí“ googlí  pro náš dnešek jen dvě drobné inspirace. Svět a vesmíry (= lidské bytosti) jsou v pohybu. Do pohybu se dal i Abraham, lid Jisroele pod taktovkou Jozue, Slovani, Hunové, Avaři. A ne vždycky to byli pouze dobyvatelé a okupanti. Chasidim z Vitebska určitě nešli Palestinu okupovat. A přesto cítili potřebu jít. Zůstalo po nich mnoho krásných příběhů, anekdot a aforismů – a asi taky kus nějaké (možná docela složité) člověčiny. Tady v Evropě i tam v Izraeli. Neměli bychom se maličko zajímat o aforismy, anekdoty a příběhy z Asie a muslimského světa? Co když je tam v nich totéž kouzlo, které obdivujeme u Langera a Bubera?

Tu a tam se prostě nějaká ta alija odehraje. A svět dosud bez úrazu trvá, i když už má na krajíčku, protože ono nejde tak ani o to, odkud kdo přišel, ale kam směřuje. A kam směřuje skutečně, to se holt pozná po ovoci jeho dlaní. Jenomže, jestliže pivně-demokratická pravidla platí (o těch vesmírných nemluvě), pak nejen příchozí je povinen nosit „očekávatelné“ ovoce. I my jsme k rozeznání zase podle toho našeho!  „Pamatuj na přívětivost k hostům a neutiskuj příchozího v branách svých, nezapomínej, že i vy jste byli v Micrajim jenom cizinci…“

Autor: Jaroslav Achab Haidler