Izraelský deník Haaretz přinesl v neděli 28. srpna informaci, podle které je Česká republika jednou z pěti západních zemí, které Izraeli přislíbily, že budou ve Valném shromáždění OSN hlasovat proti přijetí Palestinské samosprávy do této mezinárodní organizace.

Haaretz se odvolává na vysoce postaveného úředníka izraelského ministerstva zahraničních věcí, podle něhož dosud pět západních zemí Izraeli přislíbilo, že se při hlasování ve Valném shromáždění vysloví proti palestinskému návrhu. Česká republika, v Evropské unii známá pro své proizraelské postoje, podle deníku stojí po boku Spojených států, Německa, Nizozemska a Itálie.

Návrh přijetí „Palestinského státu“ do OSN se prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás (Abú Mázen) chystá předložit 20. září.

České ministerstvo zahraničních věcí se na dotaz ČTK vyjádřilo, že mandát pro hlasování v OSN zatím nebyl stanoven. Šéf resortu Karel Schwarzenberg pak při dotazu na českou pozici  diplomaticky odvětil, že „noviny jsou k tomu, aby komentovaly politiky, nikoli politici, aby komentovali noviny.“

Pojďme se ale ohlédnout v čase na výběr významných událostí československo-sionistických, československo-izraelských a česko-izraelských vztahů.

Česká republika má již od dob Československa s židovským státem vřelé vztahy a podporovala židovské aspirace na vznik samostatného státu. Velkým zastáncem sionismu byl například první československý prezident Tomáš Garigue Masaryk. Není náhodou, že se v otevřeném Československu konaly hned tři Světové sionistické kongresy.

V době, kdy Československo nebylo v područí totalitních států (Třetí říše a Sovětského svazu) vždy stálo na straně Židů, potažmo Izraelců. Bylo jedním ze států zastoupených ve Zvláštní komisi OSN pro Palestinu, která navrhla rozdělení britského mandátu, a v listopadu 1947 ve Valném shromáždění hlasovalo pro přijetí rezoluce č. 181, jinak též známé jako plán OSN na rozdělení Palestiny. Na jejím základě měl v oblasti vzniknout židovský a arabský stát. Když pak Izrael vyhlásil 14. května 1948 nezávislost, bylo Československo jednou z prvních zemí, které jeho samostatnost uznaly.

Mimořádně pak Československo ovlivnilo zrod Izraele, když jej navzdory zbrojnímu embargu OSN zásobovalo zbraněmi, vojenským materiálem a poskytovalo výcvik jeho letcům. Sám David Ben Gurion k této pomoci řekl: „Zbrojní dohoda s Čechy byla největší pomoc, kterou jsme tehdy dostali, a pochybuji, že bychom bez ní obstáli.“ Trochu překvapivě k tomuto došlo po komunistickém převratu z února 1948. Při podrobnějším zamyšlení to však až zas tak velké překvapení nebylo. Kromě proizraelských sympatií se na rozhodnutí podporovat Izrael zbraněmi podílel též profit z prodeje a velkou měrou rovněž Sovětský svaz. Ten marně doufal, že by levicově orientovaní Židé mohli vytvořit na Blízkém východě socialistický stát, který by byl sovětským spojencem. Tato očekávání však Izrael nenaplnil, a tak se od něj Sovětský svaz společně se svými satelity odvrátil. Tím nastalo temnější období v našich dějinách a Československo začalo dodávat zbraně nepřátelům Izraele. Během komunistické nadvlády pak byla státem šířena protiizraelská propaganda a antisemitismus (viz proces se Slánským).

K jistému uvolnění došlo v druhé polovině 60. let v souvislosti s Pražským jarem a řada československých studentů se tak zúčastnila výměnných brigád v Izraeli. K zásadní změně však došlo v reakci na šestidenní válku z roku 1967, kdy Izrael rozhodně zvítězil nad arabskými státy, které se jej chystaly napadnout. Československo pak s Izraelem přerušilo diplomatické styky.

Ostudně se pak Československo zachovalo 10. listopadu 1975, kdy společně se 72 převážně arabskými a socialistickými státy schválilo ve Valném shromáždění rezoluci č. 3379, která označila sionismus za „formu rasismu a rasové diskriminace“. Předseda Valného shromáždění Gaston Thorn po jejím schválení prohlásil, že rezoluce vystavuje v nebezpečí duch Spojených národů, a že byla k hlasování „hloupě a nesmyslně protlačena extremisty, kteří si neuvědomují, že zašli příliš daleko“. Izraelský vyslanec při OSN a pozdější izraelský prezident Chajim Herzog ve svém slavném projevu prohlásil: „Pro nás, židovský národ, toto usnesení na základě nenávisti, lži a arogance, postrádá jakoukoliv morální či právní hodnotu.“, načež text rezoluce před Valným shromážděním roztrhal. Tento jeho projev byl společně s projevy Martina Luthera Kinga, Johna F. Kennedyho či Nelsona Mandely zařazen mezi projevy, které změnily svět.

V roce 1988 pak Československo, obdobně jako zbytek východního bloku, uznalo nezávislost Palestinského státu, kterou 15. listopadu téhož roku v Alžíru vyhlásil Jásir Arafat. Svoji křivdu na Izraeli z listopadu 1975 odčinilo Československo teprve až po pádu komunistického režimu, když v prosinci 1991 spolu s dalšími 89 státy navrhlo revokaci výše uvedené rezoluce.

Z posledních let lze zmínit několik příkladů ukázky nadstandardních vzájemných vztahů. Kupříkladu koncem roku 2008 chtělo české vojenské letectvo trénovat v pouštních podmínkách pro svoji misi v Afghanistánu – žádná země mu však nechtěla vyjít vstříc, s výjimkou Izraele.

Oporu může Izrael spatřovat v posledních českých vládách. Například za Topolánkovy vlády byla v době českého předsednictví Evropské unie Izraeli vyjádřena podpora během operace Lité olovo. Ta byla třítýdenní vojenskou operací na přelomu let 2008 a 2009 proti teroristickým organizacím v Pásmu Gazy, a to v důsledku neustálého raketového a minometného ostřelování jihu Izraele.

V dubnu 2009 zase Česká republika opustila světovou konferenci OSN proti rasismu pořádanou v Ženevě poté, co na ní íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád nenávistně a antisemitsky obvinil Izrael z rasismu.

Zajímavé též je sledovat reakce po izraelském zásahu proti konvoji, který se koncem května 2010 snažil prolomit námořní blokádu Pásma Gazy. Při obsazování největší z lodí „humanitární“ flotily, byli příslušníci izraelských zvláštních sil napadeni tureckými „humanitárními“ pracovníky, a v následném incidentu zahynulo 9 Turků. Většina zemí světa poté Izrael odsoudila, ne však Spojené státy, Itálie a Česká republika. Tehdejší předseda Senátu Přemysl Sobotka prohlásil, že „není pochyb, že konvoj byl plánovanou provokací, jejímž cílem bylo nastražit Izraeli léčku“. Nejednalo se však o oficiální postoj státu.

Vzhledem k dřívějším zkušenostem se světovou konferencí OSN proti rasismu oznámila Česká republika, že se nebude účastnit konference v New Yorku, plánované na září 2011 (označované též jako Durban III). Podobně jako USA, Nizozemsko, Kanada či Německo tak bude konferenci bojkotovat.

Toliko tedy letmý exkurz do včerejška, dneška a nástin zítřka. Teď nám jen nezbývá než čekat, jaký ten zítřek bude.

Autor: Ladislav Faigl