Bývalý ředitel Mosadu označil charedim za větší existenční hrozbu než-li je Írán. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a my můžeme živě pozorovat jednu z konfliktních linií izraelské společnosti.¨

V posledních dnech je více než kdy jindy na všech frontách rozebírána možnost vojenského úderu na íránská jaderná zařízení. Kromě zmínek o možných amerických a britských přípravách je pozornost věnovaná zejména na Izrael. Můžeme se tak dočíst o cvičení letectva nad Sardinií, testu balistické střely Jericho III, plánovaném masivním americko-izraelském cvičení, ale i o rozdílných názorech politiků a vojenských představitelů. Proti izraelské operaci se vyslovilo hned několik bývalých ředitelů izraelských zpravodajských služeb.

Tentokráte však nebude řeč o Me’iru Daganovi, který se od svého odchodu z čela Mosadu stal v pravdě veřejnou osobností. Půjde o jeho předchůdce Efrajima Haleviho, jehož čtvrteční rozhovor pro rádio Kol Chaj vyvolal řadu bouřlivých reakcí. O co šlo?

Efrajim Halevi, který stál v čele Mosadu v letech 1998 až 2003, se vyslovil proti izraelskému úderu proti Íránu. Podle něj by útok měl „devastující dopad na region“ a na „100 let by postihl nejen Izrael, ale celý region“. To by však ještě nebyl nijak neobvyklý názor, vezmeme-li v úvahu, že se Halevi obdobně vyjádřil již před třemi lety. Daleko zásadnější význam mělo, že připojil svůj názor k jednomu z problémů izraelské společnosti. Uvedl, že „rostoucí radikalizace charedi populace představuje větší riziko než Ahmadínežád (…) ultraortodoxní extremismus zatemňuje naše životy“. Zmínil přitom řadu konkrétních případů radikalizace, jako například genderovou segregaci autobusových linek či halachické nařízení, které zakazuje religiózním vojákům poslouchat ženský zpěv.

A oheň byl na střeše. Ministr bydlení a výstavby Ariel Atias za ultraortodoxní stranu Šas se okamžitě nechal slyšet, že jsou Haleviho výroky „šokující, podněcující a rozdělující izraelský lid v čase, kdy je jednota potřeba více než kdy jindy.“ Zároveň se podivoval, jak se může „Žid, který stál v čele Mosadu, vyjadřovat tak ostudným, lživým a provokativním způsobem proti židovské veřejnosti, jejímž jediným hříchem je udržování židovského dědictví na živu“. Předseda finančního výboru Knesetu Moše Gafni z rovněž ultraortodoxní strany Sjednocený judaismus Tóry (SJT) dokonce dopisem vyzval izraelského generálního prokurátora Jehudu Weinsteina, aby Haleviho prošetřil pro podezření z podněcování. Kriticky se vůči Halevimu vyjádřil i předseda Knesetu Re’uven Rivlin z Likudu či náměstek ministra zdravotnictví Ja’akov Litzman ze SJT.

Částečné podpory se Halevimu dostalo od představitele ješivy v Petach Tikvě a vůdčí osobnosti nábožensko-sionistického hnutí, rabína Juvala Cherlowa. Ten v rozhovoru pro The Jerusalem Post uvedl: „Částečně s ním souhlasím. Je velice působivé, že někdo, kdo zastával tak vysoké postavení v bezpečnostním aparátu poukazuje na skutečnost, že to budou vnitrostátní témata, kterým čelíme, a které určí osud Státu Izrael. Není však fér házet vše na charedim. Všechny části společnosti si musí zamést před vlastním prahem, ať už jde o charedim, náboženské sionisty a sekulární, a uvědomit si, jestli to, co dělají ve skutečnosti pomáhá či brzdí izraelský lid.“

V rozhovoru, který Halevi poskytl v neděli uvedl, že nechtěl nikoho urazit, a že mluvil konkrétně „proti radikalizaci a ne proti charedim jako skupině nebo jednotlivcům.“ Haleviho poznámky a především ostré reakce však odhalují jeden z problémů izraelské společnosti. Jde o spor mezi religiózními a sekulárními Izraelci, který Marek Čejka ve své knize Judaismus a politika v Izraeli (2009) označuje jako jednu z tzv. konfliktních linií. Mezi další řadí například Židy vs. Araby, levici vs. pravici,  sefardské vs. aškenázské židy,  sionisty vs. antisionisty, či nové přistěhovalce vs. starousedlíky.

Dle náboženského cítění se izraelští Židé dělí do následujících skupin: asi 40−50 % Židů se považuje za sekulární, 30−40 % se považuje za tradicionalisty a 20 % se považuje za religiózní (mezi ně patří charedim a ortodoxní Židé). Tyto údaje jsou pouze přibližné, neboť přesné vymezení jednotlivých skupin je obtížné. Právě religiózní Židé, konkrétně ultraortodoxní, působí v rámci izraelské populace napětí. Charedim (jedna ze skupin ultraortodoxních Židů) nemají například povinnost absolvovat povinný vojenský výcvik v izraelské armádě a velká část z nich nepracuje (muži se věnují studiu Tóry, zatímco ženy pečují o rodinu) a je závislá na finanční podpoře státu. Podle zprávy ministerstva průmyslu, obchodu a práce z roku 2009 pracuje pouze 39 % charedi mužů a 49 % charedi žen. Výrazný je rovněž rozdíl ve mzdách charedim a běžné populace, kdy charedi muži vydělávají o 30 % a ženy o 35 % méně než sekulární Izraelci. Svým počtem se na izraelské židovské populaci k roku 2009 podílejí zhruba 10-15 %, avšak vzhledem k jejich porodnosti, která významně přesahuje izraelský průměr, se očekává výrazné posílení této skupiny obyvatelstva. Porodnost charedim se navíc zvyšuje; v roce 1980 připadalo na každou ultraortodoxní ženu v průměru 6,91 a v roce 1996 už 8,51 dítěte (pro srovnání: izraelský průměr – 3 děti/ženu, izraelští Arabové – 3,9 dítěte/ženu, EU–1,4 dítěte/ženu). Existují však i případy rodin, které mají téměř 20 dětí.

V souvislosti se službou v armádě je nicméně nutné dodat, že přestože většina charedim ke službě nenastoupí, existuje v řadách izraelské armády 97. pěchotní prapor Necach Jehuda, v němž působí výhradně religiózní Izraelci. Ve společnosti však kvůli výše zmíněnému roste napětí a společnost sama se polarizuje. Značnému množství Izraelců se prostě nechce ze svých daní platit ultraortodoxní a zastávají názor, že zneužívají sociální systém státu.

Do budoucna bude pro Izrael výzvou především vyřešení situace ultraortodoxních Židů. Za stavu, kdy téměř desetina způsobilých branců nenarukuje do armády a při rozsáhlých sociálních výdajích, které značně zatěžují státní rozpočet, navíc s přihlédnutím k vysoké porodnosti, není stávající systém udržitelný a bude vyžadovat významných změn. To však bude velice obtížné, neboť jsou religiózní strany často prvkem umožňující existenci koaliční vlády; ostatně současná vládní koalice pod vedením Benjamina Netanjahua je toho zářným příkladem. Tyto strany pak získávají mimořádný vliv, který není přiměřený jejich velikosti, díky němuž ovlivňují mnoho oblastí izraelské společnosti a veřejného života. S ohledem na to, že se bude zvětšovat podíl religiózních obyvatel a tím pádem i jimi volených politických zástupců, bude třeba provést reformy zavčasu. To však může být, s ohledem na výše zmíněné postavení religiózních stran problém.

Autor: Ladislav Faigl