Když už tak v tom letošním chešvanu / chešbonu zkoušíme účtovat si jakési soukromé účetnictví, jak bylo nešikovně naznačeno v článku o měsíci chešvan, rád bych se ohlédl ještě za jednou skutečností.

Už proto, že je přesně z mého nejmilejšího soudku – zanedbaná políčka života.

Je to sice již přes půl roku, ale pro tři to neskončí nikdy. Mluvím teď o incidentu na rousínovském židovském hřbitově, kde uvolněný náhrobník zavalil školáka. Ty dva  – pro které to nikdy neskončí – vytušíte snadno. Jednak chlapec přimáčknutý náhrobkem a jeho rodina a pak i pan učitel a jeho rodina. Mnoho bolesti, mnoho neznámých.

Učitel určitě nechtěl ublížit. Nicméně vešel nestandardní cestou – dírou v plotě. ALE: Byla tam již, nebo ji vytvořil? Vešli by skutečně jen tak mírnix-týrnix, kdyby pletivo bylo v pořádku? (To jistě dosvědčí žáci.) Byli pak, když už na hrobovou půdu pronikli, všichni tak nějak pospolu a pod dozorem? Nebo dostali „studijní volno“, což je v případě pobytu na pohřebišti maličko nepatřičný pokyn od pedagoga, který jde děti vzdělávat o pohřebních tradicích. (To jistě dosvědčí žáci.) Spadl náhrobník sám od sebe, nebo vlivem neopatrného a nestandardního pohybu? To také (snad) někdo dosvědčí. Žáci a samozřejmě také andělé

Nicméně zraněný anebo( chas we-chalila) dokonce trvale postižený student je pro každého učitele můrou tak děsivou a trestem tvrdším, než dokáže vyměřit lidský soud, takže i kdyby  učitel nakrásně lehkomyslně hřešil, rozhodně mu to nezávidím. A nevyměřuji – ani polehčení, ani tvrdý přístup. Každý lidský život (učitelův, žákův, otcům i matčin) je podle židovské tradice , ale i podle moderních poznatků přírodních věd, jeden celý jedinečný a přitom křehký vesmír. Právě proto čteme mj.také pokyn: kdyby kdo ohradil studnici anebo vykopal a nepřikryl ji .. pán té studnice nahradí to  (ex 21:33).

Viník je jasný. Podle tóry majitel. Oplocení rousínovského židovského hřbitova bylo v troskách již někdy okolo roku 2003/4, místní si tudy krátili cestu a dokonce si sem chodili na trávu pro „králici“. Chodit dírou na „židák“ bylo takříkajíc běžné. Učitel tedy zase z pohledu místních „tradic“ neudělal nic tak šokujícího, rouhavého ani zbrklého. Především ale nesmírně podcenil nebezpečí, za které však stejnou odpovědnost jako učitel nese podle tóry majitel. A už tehdy v letech 2003/4 byly náhrobky nestabilní. A to se o ně již deset let od svého vzniku a zápisu staralo jedno s.r.o.

Za osmnáct let vyroste člověk. Za osmnáct let se hra na lido-kracii přejí až k zoufalému zjištění, že kořen všeho zla jest milování peněz – a to už po celá tisíciletí, takže zase nic nového pod sluncem. Za osmnáct let se dá i nedá napravit cosi, co se zanedbávalo předchozích let čtyřicet. Tedy dohromady vlastně již šedesát. A trvává jednu osudnou vteřinu, kterou potřebuje neštěstí, aby se kruh naplnil.

Opravit zeď stojí miliony. (Zejména pokud se i charitativní organizace, spolky a různá s.r.o. inspirují praktikami i cenami za jediný kilometr dálnic). Pletivo je levnější – a dikci „dolního“ zákona je tím učiněno zadost. Slib a smlouva nestojí nic, ale obsahují paradoxně naprosto implicitně také odpovědnost. Pokud majitel hřbitova uzavřel smlouvu, ať už s městem Rousínovem anebo se svou s.r.o. – smlouvu o péči a údržbě – pak do ní pravděpodobně zákonitě spadá i informovanost o stavu opečovávané a udržované lokality. I tóra připouští tzv. objektivní okolnosti: vykopal a nepřikryl ji – protože ne vždy se podaří studnu dokončit. To se přihodit může. Pravda málokdo kope studnu, aby ji pak dvacet let nechal ladem. Nicméně povinnost je jasně definována. Jak ve „velké“ Smlouvě, tak i ve smlouvě „dolní“. Proto je zapotřebí co největší díl viny hodit na kantora. Nejsem proti, on je v prvním plánu působcem zla. Ale házejme na něj jen odpovídající díly. Odpovědnost totiž (a stejně vážnou) mají i jiní.

Všechna  s.r.o. mají tu ohromnou výhodu, že vznikají proto, aby nemusela transparentně přiznávat pohyby prostředků. Proto se asi jen těžko dozvíme, zda nasmlouvaný pečovatel a údržbář na tom byl od roku 2003 finančně natolik špatně, že mu nevybyla ani jediná stokoruna na dvě plastové cedulky: „Pozor nebezpečí úrazu. Vstup na vlastní nebezpečí!“ Jenomže…

Jenomže to by musel majitel svůj majetek znát, počítat s tím, že i odpovědnost za druhé je jeho „majetkem“ (alespoň z pohledu andělů), a že bezpečí a zdraví druhých je zase jejich právoplatným „majetkem“, jehož poškození tóra pokutuje jednoznačným: pán té studnice nahradí to;

A najednou je tu hnedle otázek daleko více. Znal majitel skutečný stav hřbitova? Ne-li, pak o něj nepečuje, a nepečuje o něj ani ten, s kým na toto téma uzavřel smlouvu. Pakliže znal, proč nejednal? Ale skutečně ho neznal, když tak vehementně poukazuje na to, že není vinen? Možná i majitel tuší, že je vinen a to měrou nemalou. Co kdyby nakonec někoho přeci jen napadlo, že měl také jednat. Jednat už  dávno a jinak, zodpovědněji a pilněji, než nakolik hodnotí svoji nabytou  „trafiku“ on sám. Já to naštěstí netuším a tuto skutečnosti žáci asi jen těžko dosvědčí, ale vědí to pochopitelně andělé a také i majitel a údržbář. Ale i k nim je vesmír laskavý, protože jim dal a stále ještě dává šanci odpykat si díl své pokuty už tady dole – podle verše u Kazatele: Sladký je sen pracovitého, ale bohatému jeho nenasytnost spánku nedopřává (5:12) … Takže Rousínov ted bude na čas bezpečný, a pokud se my z okolí jiných stejně pečlivě opečovaných políček obrátíme na údržbáře, aby nás informoval o stavu toho, co udržuje, možná že se zlepší i stav řady dalších. Anebo se alespoň objeví ty varovné cedulky, volající na  kolemjdoucího, že se majitel buď fláká anebo poctivě nestíhá, ale že cítí odpovědnost, zná své limity i nedostatky a pečuje také o bezpečnost. Druhých v první řadě a pak také i svoji. Čímž se hodiny ospalého nicnedělání přeci jen zkrátí a my, přesně jako v biblických dobách, podle hlasitého křiku varovných cedulek, zaslechneme to leprózní: Nečistý, nečistý jsem (lv 13:45) – což neberte, prosím, jako invektivu vůči s.r.o. – nýbrž přesně v tom smyslu, jak tento verš vykládá tradice. Totiž  jako volání toho, kdo sám nemá šanci svůj stav zlepšit, a tak prosí okolí o pomoc…

Je mi jasné, že majitel nikdy nepůjde ani za učitelem, natož pak za rodiči postiženého žáka. Třeba jen s otázkou, jak se věci vyvíjejí a zda není možno nějak pomoci. Kdo z nás by to udělal? Vždyť tím by de facto konečně přiznal svůj díl viny! Ale na škodu to není! Možná bychom se divili, jak blahodárně a přitom katarzně účinkuje tešuva a vrací věci k přirozenému řádu.

Věřme tedy, že pokud vůbec svědomí  přivede i „majitele viny“ k tomu, aby jednal, že svou (Zákonem pán té studnice nahradí to) stanovenou  kompenzaci splatí někomu dalšímu, stejně nešťastnému. Nebude to sice smíření, ale přinejmenším cedaka (milodar). Doufejme jen, že ne prostřednictvím nějaké automaticky působící s.r.o.

Autor: Jaroslav Achab Haidler