Každý poklad vzniká z nějakého důvodu. Libého dějinám, tak vzikají sbírky na podporu staveb národního a národa povznášejícího ducha (na divadlo, na opevnění), které národ stmelují, i toho zavrženíhodného.
Nemám na mysli tezauraci dobového oběživa v čase válek, kdy každý rozumný pokračovatel rodu se svými penězi buď uprchne, nebo je zakope pod jemu milou švestku, aby se s nimi shledal (nebo spíše neshledal) v časech přívětivějších. Profesionálními tvůrci pokladů byli v našem zaalpsko-karpatském prostředí především různí lapkové, nebo držitelé plukovních pokladen, kteří často mířili místo na bojiště do hlubokého hvozdu, kde pro sebe a doby příští jmění ukryli. Tak rafinovaně, že ho druhdy nenalezli sami, ba ani se poklad po staletí nezjevil o filipojakubské noci pocestným a hledačům oněch”zázraků této noci”.
Daleko závažnějšími poklady (mnohdy jen listinného charakteru) jsou zakopané pozůstatky trezorů po armádách, které při minulé světové válce chvatně evakuovaly prostor, který se stal nástupištěm místního odboje a vítězného postupu Rudé armády, končící dobytím Berlína v dubnu 1945. Je známo mnoho příběhů, kdy si po válce někdo přijel archiv vyzvednout, jsou ale i ta vyzvednutí, která se dosud nezdařila. Mezi ty patří případ údajně východoslovenské “Měsíční jeskyně“, Moonshaft-u, kterou poprvé zmínil americký Nat. Speleolog. Survey v roce 1965 z pera jistého Antonína Horáka.
Tento domnělý Horák (jde o existující bytost s falešnou legendou) popsal své příhody z října 1944 na ukrajinsko-polsko-československém pomezí. Chtěl tím vyvolat, a také vyvolal, zájem o “neprobádanou zázračnou jeskyni pokladů”, kterého se chopili čeští psychotronici a záhadologové (Aleš Rumler, Ivan Mackerle), a ovšem speleologové. Zpráva v NSS ale nebyla určena jim. Horák, který se údajně narodil 1897, totiž na území, kde by mohl hledat sám, nesměl. Podle jeho falešného životopisu v roce 1944 měl hodnost kapitána, a záhadně po válce mizí do Francie, kde dlí téměř čtyři roky, než je mu v roce 1952 povolena imigrace do Spojených států. Zamířil do Colorada, což je místo, kde vysídlence nelze nalézt, do města Pueblo, kde si (po útrapách “lágrování” v Evropě) otevírá restauraci. V 60.létech se korespondenčně pídí po pokladu, vysílá zprávy americkým záhadologům, kteří jsou spíše ufology, aby v půli roku 1976 zemřel na banální bronchopneumonii (zápal plic) v městské nemocnici v Pueblu. Následuje ho i Anna Kirsch, manželka, s níž sdílí osudy již z Evropy.
Dodnes žijícím příbuzným je jeho podivný prasynovec Jerry Horak, věnující se profesionálně ufologii, a tvrdící, že A. Horak ve skutečnosti viděl a navštívil, v onom říjnu 1944, vstup do Agarthy, potažmo míst, kde se nacházejí (podle něj) létající talíře. Psychotronikové, geologové i speleologové prověřili za oněch 46 let po publikaci v NSS kdejakou slovenskou jeskyni. Naznačili, že Horákovo tajemství může mít co do činění s tatranským uranem, tedy těmi místy v horách, kde je tento nerost těžitelný (Horák sám ve svém “životopise” blouzní o svém přátelství s paní Curie-Sklodowskou). Ale, nesrovnali Horákova životní falza s mapou bojů ve východních Karpatech. Horák i jeho žena (ta i podle jména) patřili mezi tzv. Karpatendeutsche, se silnou afinitou k OUN, organizaci ukrajinských nacionalistů, kteří v té době bojovali proti Rudé armádě i Němcům, ustupujícím Generálním gouvernementem východního Polska. Jen v jednou náhledu americké korespondence z roku 1970 píše Horák jistému Karlovi do Mnichova (druhdy centrum OUN), že je třeba hledat ve východních Beskydech. Ty jsou ovšem pouze v Polsku- a termín “poloniny” dobře známe.
Tam někde v pohraničí, na linii Veľká Franková- Dukla-Laborec-San tedy nacionalisté, či Burlakův štáb, nalezl jeskyni, která se dočkala znesvěcení uložením toho, co vrahové a bandité haličského pomezí schovat (ne ovšem navěky) hodlali. Horák nesporně patřil mezi modrosotněnce, masakrující Židy, Čechy, Poláky i bolševiky bezvýhrad. V jeskyni nebudou seznamy. Kdo ze sotni zavraždí, o to přeci soutěžili. Bude tam cosi podstatného pro chod této jinak vnitřně znesvářené organizace. Organizace, mající dnes sídlo i v Praze. Jeskyně se nachází- a to je podstatný výsledek bádání, nejspíše v jihovýchodním cípu polských Beskyd. A Horák a jeho dědicové pod rouškou ufologie (a s nadšeným nevědomím pražských speleologů) hledají “Banderův grál”. Možná zlatý, protože ze strhaných prstenů i dentálních výplní. Kdoví. Kéž by ho raději i se zlem, který v sobě stále neobjeven nese -hora pohltila.
Autor: Herbert Stavinoha
Autor
12 Komentářů
Vzhledem k tomu, že existují fotografie tohoto ,,ušlechtilého humanisty,, nebylo by špatné se po něm podívat v nějakých archivech. Člověk, který se do střední Evropy bál vrátit, k tomu nějaký důvod mít musel, zvláště když už jeho CV pro američany je komplet vylhané – nesedí naprosto nic. Protože mě tenhle problém opravdu hodně zajímá, nevíte, prosím, někdo něco víc? Tady je životopis a jeho fotky http://www.virtuallystrange.com/cptr.us/tatra.html.
v tomto případě by se ovšem muselo bádat v polských archivech, a to až do úrovně gminy (nejnižší správní celek). Některá jména z Vašeho odkazu (Slavek či Slávek) jsou vyloženě polského původu. Slováci jména tototo druhu nepoužívají (myslím, že šlo o jméno bači). Juraj, Jano, Ondro…ale Slávek. Expedice do polských Beskyd, stejně tvarově barokních jako u nás, by byla bývala zajímavější. Do roku 1989 se nemohlo hledat ani v Polsku (neobchodní cesty jen na pozvání).
Strašně moc děkuju, že zas píšete pro shekel. G
naopak, já děkuju, že nás čtete…:-)) a přirozeně, nebylo by tomu tak, kdyby nebylo Davida Fábryho. Chceme být čtení, chceme se líbit a chceme i bavit. Třeba tato “sluj” slove místem, které je údajně (podle polských zdrojů) spjato s Dunajcem, s pobytem Antonia Berezeviczy vel Benesz alias Condorcanqui de TUPAC AMARU III. Nemýlíte se, je to o oné incké princezně a jejím synovi Beneszovi (jméno po osvojení), které přivedla cesta z Amerik (de las Américas) až na slovensko-polské pomezí, aby téměř zmizela v Moravském Krumlově. Ostravského autora Arnošta Vašíčka možná čtete, a jeho telesérie i o tomto byla na obrazovkách ČTV. Jistě, dohad dohadů. Romantičtější, než pohyby válečné Organizace ukrajinských nacionalistů. Žel, dějiny se v podobných místech vrství. A legendy o vchodu do podzemí mají podzemí chránit…a možná nejen legendy.
ja si momentalne pripadam jako totalni nevedouci ťuňťa, ale prave proto me bavi jeste semtam neco cist, kdyz to chytne u hlavne udrzi moji pozornost a to umite :)
a co se tyce Davida, snad se neurazi, kdyz napisu k tehle draci sluji, tj. k shekelu, ze co by byl svet bez kreativnich blaznu, co si mysli, ze na necem krom radosti i vydelaji a nakonec zbyde jen ta radost a kreativita :) , i kdyz preju shekelu, aby si vydelal alespon na svuj provoz
http://www.mysteryfilm.cz/a/posledni-princezna sice jenom anotace, ale Vašíček zdařile vypráví, králíku.
ma to sve kouzlo ( a ja pohadky rada) a nevadilo by mi zakonne nalezne (jen zakonne, naprosto by jsem se s nim smirila a stacilo by skutecne oceneni ve vaze zlata nikoli v hodnote kulturni a historicke, pajdon, provokuju) kdybych nasla ten poklad :))), ale hned na pocatku me zarazi, ze nekdo svola svedky jeste pred odkrytim neceho (teda jestli dobre ctu)
pravda byva v kazdem sprochu, bohuzel ale pravdiva skutecnost ma kolikrat hodne daleko od tech prochu (efekt tiche posty)…
kdybyste někdy v Praze zabloudila do slepé ulice U zlaté studně na Praze 1, na jejímž konci je slovutný restaurant a hotel téhož jména, a držela se po pravé straně, nalezla byste zadní vchod do Národního pamítkového ústavu. Prosté dveře, tři vizitky vedle. A naproti dva metry přes “kočičí hlavy” je vchod do domu, který je přímo navázán chodbami (zasypanými) s Pražským hradem, s tzv. palácem šlechtičen. Co více, v přízemí tohoto renesančního domu je chodba (také zasypaná), kterou fyzicky (co praví legendy známo není) chodíval Maharal s doprovodem z židovského města právě sem pod Hrad, kde vešel do další chodby, ústící až někde v předsálí panovníkova sídla. Bydlel jsem v tom domě, a bydlí tam myslím ještě Michal Frankl, který o židovstvu píše. Poslední reakce z doslechu je, že “péčí nejmenované pražské energetické společnosti ” (zásah do objektu) chodba z Malé Strany pod Vltavou směr Josefov dále ssedla. Po staletí řeka nezničila “malé metro”, nebo jak bychom úzkou chodbu mohli nazvat…ničí ji až lidská hloupost. Přirozeně, ani Pavlátovo muzeum o této podzemní “stezce” neví. Vědí o ní jen ti, které dům, i se svými strážci duší, pojme do své ochranné náruče.
je docela mozne, ze zabloudim
No, já tedy nevím jak to s osobou A. Horáka doopravdy bylo, ale faktem je, že ta jeskyně skutečně existuje a lokace její polohy byla Horákem dokonale zakamuflována. Jestli to má být vstup do nějaké té šílené Agarthy, to taky nevím, ale snad ne. Tu jeskyni jsem viděl na vlastní oči a byl uvnitř. Samotný vstup má na chlup podobné vápencové geo. tvárnění jako přímo u té skleněné stěny, akorát obráceně vzhůru nohama. X let tam nikdo nebyl a dodnes tam jsou po Horákovi větve na ohniště. Mimochodem Ted Phillips, který tvrdil, že ji našel nemluvil pravdu…
Mam pocit ce viem kde ta jaskyna je prosim mohli by ste mi poskytnut presnu lokaciu? Chcem to porovnat. E-mail: hribikgames@gmail.com